Žila ve stínu manžela, ale neztratila svou vnitřní uměleckou integritu. Osudové ženy: Běla Kolářová

„Běla Kolářová byla sugestivní půvabná dáma, která každého okouzlila už při vstupu u dveří,“ myslí si historička umění a kurátorka Marie Klimešová. „Byla to žena, která dokázala žít ve stínu svého mimořádně slavného manžela, a přitom neztratila vlastní integritu.“

Maminčiny vlasy

Narodila se 24. března 1923 v Terezíně jako Běla Helclová. Malování ji nikdy nelákalo, protože, jak sama říkala, dobře věděla, že to neumí. K umění měla ale už odmala blízko. Její tatínek byl vojenský hudebník a rád maloval. Zemřel, když bylo Běle 11 let. „O mamince Běla nikdy nemluvila. S výjimkou toho, že ve své tvorbě použila maminčiny bílé vlasy,“ dodává historička umění Marie Klimešová.

S Jiřím Kolářem se Běla seznámila v roce 1944 v Baťových závodech ve Zlíně, kam za války odešla pracovat, aby se vyhnula totálnímu nasazení. V té době už známý o 9 let starší básník a umělec ji napoprvé moc neoslovil. Zdál se jí ironický, a navíc byl zadaný.

Okruh přátel a smyčka StB

„Na druhé straně se díky Jiřímu Kolářovi ve druhé polovině 40. let dostala do okruhu Skupiny 42 a jeho přátel,“ popisuje Klimešová. Vzali se po pětileté známosti, když bylo Běle 26 let. „Údajně na nátlak Egona Hostovského. Váhala, zřejmě se obávala, že dvě tak silné osobnosti by spolu nemohly fungovat.“

Běla Kolářová: Objekt v pohybu – první a druhá variace|foto:Fotobanka Profimedia

„Když Jiřího Koláře na konci 40. let vyhodili z nakladatelství, což znamenalo, že žil na volné noze jako spisovatel, ovšem bez možnosti publikovat, chodila Běla do kanceláře a živila rodinu.“ Těžší zkouška pro oba ale přišla na přelomu let 1952 a 1953, kdy byl Jiří Kolář vyslýchán a zatčen StB.

Důvodem byl rukopis jeho sbírky Prométheova játra. Ve vazbě nakonec strávil více než půl roku. „Bylo to v době politických procesů. Prométheova játra jsou tak radikální obžalobou totalitního režimu, že kdyby to napsal o rok dřív, pravděpodobně by nebyla šance na jeho záchranu,“ vysvětluje Klimešová.

Tuberkulóza ji přiměla fotit

Běla Kolářová s fotografií Jiřího Koláře|foto:Fotobanka Profimedia

V 50. letech začala Běla také fotografovat. „Ovlivnil ji v tom Miroslav Hák, významný fotograf ze Skupiny 42 a jejich blízký přítel.“ Nejprve fotila na bratrův aparát běžné momentky ze života rodiny, od roku 1956 se ale fotografování věnovala více systematicky.

Kromě toho, že jí Kolář pořídil vlastní fotoaparát, jí k tomu paradoxně dopomohlo i opětovné onemocnění tuberkulózou, kterou prodělala už v dětství. V čase zotavování se procházela na periferii v okolí Vršovic, kde v té době bydleli, a fotila. Hlavně děti, jak si hrají. „To jsou fotografie, které jsou dnes považovány za začátek její umělecké kariéry.“

Fotoaparát mě omezoval, znovu mi nestačil. Vteřinový záběr nemůže vyprávět o tom, jak se předměty mění, svítí a hasnou podle světla, jak ožívají vlastními stíny. Tak jsem přestala fotografovat a začala jsem lepit.

Běla Kolářová

Nekolářovské koláže

Tradiční fotografování ale brzy opustila. „V roce 1961 začala vytvářet velkou sérii takzvaných umělých negativů, malých destiček pokrytých parafínem, do kterých otiskovala zlomky každodennosti, které ji obklopovaly – vypárané nitě, slupky od brambor, štětiny, úlomky žiletek...“ V černé komoře z nich pak vyvolávala fotografie.

„Tato série je naprosto unikátní a dnes patří v mezinárodním měřítku k vrcholům experimentální poválečné fotografie.“ Kolář jí byl přísným kritikem, ale zároveň ji velmi podporoval. Některá díla vytvářeli společně a vzájemně se ovlivňovali. „Využívala sice postupy, které znala od něj, ale její tvorba byla vždycky autentická.“

Právě manželka Jiřího Koláře dokáže něco, co – alespoň pokud jsem si povšiml – umí málokdo. Totiž udělat koláž, u níž je na první pohled zřejmé, že není Kolářova.
Jiří Valoch, umělec, kurátor a teoretik

Nepřijatelné pro režim

První a zároveň jedinou samostatnou výstavu v Československu měla Běla v roce 1966 v Galerii na Karlově náměstí. Předtím vystavovala se Skupinou Křižovatka, kterou v 60. letech spoluzaložila. Po normalizaci ale vystavovat ani publikovat nesměla. Stejně jako Jiří Kolář.

„Když Jiří Kolář mezi prvními podepsal Chartu 77, stal se pro režim ještě více nepřijatelným a byl tlačen k tomu, aby odešel z republiky. V roce 1979 využil možnost odjet do západního Berlína na stipendium německé akademie věd, kde společně s Bělou strávil rok. Pak dostal nabídku z Paříže, aby tam uspořádal svou velkou výstavu. Nechtěl odtud odjet dřív, než bude výstava zahájena, ale české úřady mu nepovolily prodloužit si výjezdní doložku. Jednoduše se ho chtěly zbavit. Zůstal v Paříži nelegálně a doma byl v nepřítomnosti odsouzen,“ líčí Klimešová.

Čtyři roky v odloučení

Běla se v roce 1981 vrátila do Prahy, aby se postarala o majetek, dům a Kolářovu sbírku. Část se pokusila poslat po kouskách do Francie, část ukrýt u přátel. Povolení vycestovat za manželem zpět do Paříže dostala až v roce 1985. Kolář jí během odloučení každý den posílal pohlednici s krátkým textem.

Do Čech se oba manželé natrvalo vrátili až na konci 90. let. Jiří Kolář zemřel po prodělané mozkové mrtvici v roce 2002. Běla ho následovala v dubnu 2010.

Výstava Běly Kolářové|foto:Fotobanka Profimedia