Do prestižní galerie navezla seno a slámu. Osudové ženy: Zorka Ságlová

Zorka Ságlová
Zorka Ságlová

Její výstava ve Špálově galerii v roce 1969 předběhla svou dobu. Tehdy narazila na odpor a nepochopení, dnes je považována za průkopnici land-artu a akčního umění u nás.

Zorka Ságlová byla o dva roky starší sestrou dnes už legendární osobnosti českého undergroundu Ivana Martina Jirouse. Narodila se 14. srpna 1942 v Humpolci, kde také strávila celé dětství. Maminka se vyučila švadlenou a vybudovala úspěšnou dílnu. Později pracovala jako vychovatelka v dětském domově, protože podnikání jí komunistický režim znemožnil. Tatínek pocházel ze selského rodu a k hospodářským pracem přirozeně vedl i svoje děti. Měl velkou knihovnu, ze které čerpala i Zorka s Ivanem. Zájem o literaturu a výtvarné umění je spojoval, i přes rozdílnost jejich povah.

Ačkoliv se navenek projevovala jako tichá, klidná až nenápadná bytost, byla velmi sveřepá, konzistentní ve své tvorbě, ve svých názorech, zájmech. Zvolená témata opravdu sledovala a vyčerpávala do důsledků.
Lenka Šimková, historička umění

Kybal a Padrta

Zorka malovala od útlého věku. Každý den při vaření v kuchyni vyhotovila jednu kresbu. Úplně první prý byla židle a kuře. Od holčičích portrétů k městům a hradům dospěla k rozhodnutí výtvarné umění studovat. Po jedenáctileté střední škole nastoupila na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze.

Zorka Ságlová

Bylo jí devatenáct a textilní ateliér pod vedením profesora Antonína Kybala se ukázal jako správná volba. „Antonín Kybal byl dobrým pedagogem, velmi dobře rozpoznal, co který student potřebuje. Zorce Ságlové dal velkou volnost v jejím vývoji a směřování,“ říká historička umění Lenka Šimková. „Díky tomu už během studia mohly vznikat její první zajímavé práce.“

Nemalý vliv na Zorčino rozhodování měl její téměř o 15 let starší bratranec Jiří Padrta. „V té době už byl výrazným teoretikem a kritikem výtvarného umění. Měl skvělý přehled o dění ve světě. Mohl několik měsíců studovat v Paříži a seznámit se s tamní výtvarnou scénou,“ vysvětluje Lenka Šimková.

Manželství

02869556.jpeg

Ovlivnil nejenom Zorku, ale celou generaci, nevyjímaje „Magora“ Ivana Jirouse a také začínajícího fotografa Jana Ságla, který se stal Zorčiným životním partnerem. Provdala se za něj ještě jako studentka v roce 1964. Oběma tehdy bylo dvaadvacet. „Jejich vztah byl výjimečný. Velmi se podporovali jak v rovině osobní, tak v rovině intelektuální, umělecké.“ O čtyři roky později se jim narodila dcera Alenka. „A přestože se Zorka rozhodla věnovat plně mateřským povinnostem, vznikaly v té době jedny z jejích nejdůležitějších prací, které její dílo nejvíce proslavily,“ dodává historička umění.

Seno-sláma

Zorka Ságlová

Jednou z nich byla výstava ve Špálově galerii v roce 1969. Dostala název Seno-sláma a poznamenala Zorčinu kariéru na dalších 20 let. Zorka namísto očekávaných uměleckých děl do tehdy velmi prestižní galerie navezla kopy sena, slámy a vojtěšky a prohlásila práci za umění. Tím vzbudila nenávistné reakce komunistů, kritiků a téměř celé umělecké obce. Nebýt Jiřího Koláře, vyloučili by ji i ze Svazu výtvarných umělců. „Tento počin i její další akce ji zapsaly do dějin českého i světového výtvarného umění. V českém kontextu předběhla svou dobu,“ říká Lenka Šimková. Tehdy se však mladá umělkyně musela stáhnout do ústraní.

Symbol králíka

Na přelomu 60. a 70. sice ještě pokračovala sériemi akcí, které odstartovala Házením míčů do průhonického rybníka Bořín, a podílela se na kostýmním a scénickém ztvárnění vystoupení hudebních skupin The Primitives Group a The Plastic People of the Universe. Ale pak se upnula k náročné a zdlouhavé práci na tapisériích. „Jak sama říkala, pro ni to byla zásadní zkušenost, která jí pomáhala tuto dobu přežít,“ vysvětluje kunsthistorička. Objevila při ní také motiv, který se stal na mnoho let pro její dílo příznačný a určující – symbol králíka.

Zorka Ságlová

Ostatně já sama pro sebe za největší přínos, který mi dalo tkaní, považuji prožitek JINÉHO ČASU. Je to nepřenosná zkušenost. Když u té tapiserie člověk sedí celý rok a den po dni, vnímání času se změní a člověk pochopí, že ta symbolika času spojená s tkaním je zákonitá. Mohla jsem to dělat v tom stojatém čase bolševizmu, protože ten mýtický čas tkaní mi pomáhal přežít.
Zorka Ságlová

Tehdy žila víceméně v izolaci, její situace se změnila až po roce 1989. Teprve pak se mohla objevovat na důležitých výstavách land-artu a akčního umění.“ Svá poslední léta prožívala velmi činorodě. Intenzivně tvořila a cestovala. Pracovala až do poslední chvíle navzdory těžké nemoci. Zemřela 20. listopadu 2003 v Praze. Bylo jí 61 let.

Díla Zorky Ságlové

Účinkují: Pavel Juřica, Ivan Lupták, Lucie Trmíková, Igor Bareš a Kajetán  Písařovic

Host: Lenka Šimková

Připravila a slovem provází: Eva Dvořáková

Literární spolupráce: Hynek Pekárek

Režie: Michal Bureš

Dramaturgie: Ivana Chmel Denčevová

Hudební spolupráce: Antonín Schindler

Zvuková spolupráce: Jiří Pochvalovský

Premiéra: 9.2.2019

Spustit audio
autoři: Eva Dvořáková, Anna Duchková

Související