Z poválečného chaosu zachránila čtyřicet dětí. Osudové ženy: Josefína Napravilová

21. září 2019

Uměla několik jazyků a milovala všechno živé. Při Pražském povstání zachraňovala zraněné a pak se do zničené Evropy vydala hledat odvlečené české děti. Do Československa se ale vrátit nesměla. V dokudramatu účinkují Zdenka Procházková, Michal Zelenka nebo Ivana Jirešová. Hovoří redaktorka Zuzana Vojtíšková.

Host: redaktorka Zuzana Vojtíšková
Účinkují: Zdenka Procházková, Kajetán Písařovic, Michal Zelenka, Ivana Jirešová, Václav Vašák, Ivana Uhlířová, Simona Peková
Připravili: Milena Štráfeldová, Hynek Pekárek
Zvuková spolupráce: Jiří Pochvalovský
Hudba: Antonín Schindler
Režie: Michal Bureš
Premiéra: 21. 9. 2019

Narodila se jako Josefína Gottfriedová v lednu 1914 v Plzni. Maminka pocházela z moravské selské rodiny, otec Adolf Gottfried, jehož rodina pocházela ze Švédska, byl cukrovarníkem. Stejně jako její dědeček a později i manžel.

Brzy po jejím narození narukoval její otec na italskou frontu do první světové války. Na jihu Evropy se ale rozhodl zůstat. Josefína tedy vyrůstala sama s maminkou. Štíhlá, světlovlasá dívka ráda tančila, milovala divadlo a poezii a měla talent na jazyky.

Manželství jako záchrana

Její první velkou láskou byl básník Miroslav Matas. Odešla za ním studovat práva do Prahy. Po okupaci Československa se brzy zapojila do studentských odbojových aktivit. Jejich skupina byla ale prozrazena a Josefíně hrozilo nucené nasazení v Říši.

Aby se zachránila, přiměla ji její matka vdát se za staršího bohatého cukrovarníka a bankéře Karla Napravila. Ze studentky se stala vdaná paní a její život se zásadně změnil.

Pátrání v Terezíně

Během války si udělala zdravotnický kurz. Využila toho v únoru 1944, když došlo k bombardování Prahy Američany. Jen kousek od svého domu u Karlova náměstí pomáhala s první pomocí raněným. Když vypuklo Pražské povstání, několik dní a nocí strávila v nedaleké nemocnici na Karlově náměstí péčí o raněné.

Po období protektorátní bezmoci byly pro ni poválečné měsíce výzvou k aktivitě. Vypravila se do Terezína a navzdory epidemii tyfu se tam rozhodla hledat svého přítele doktora Souhradu. To, co tam viděla, jí hluboce otřáslo. Po návratu do Prahy pomáhala vězňům, kteří se vraceli z koncentračních táborů.

Švédská mise a ztracené děti

Švédské velvyslanectví ji požádalo, aby díky své znalosti švédštiny pomohla s repatriací českých dětí, které během války rodiče ukryli ve Švédsku.

Josefína Napravilová si v 95 letech v Lidicích u Kladna převzala čestné občanství obce. Vpravo Václav Hanf, jeden z těch, které v dětském věku zachránila

Tamní české sdružení vedené manželi Ryšánkovými shromažďovalo po celou dobu války peníze. V roce 1945 zakoupilo kompletní vybavení pro dětskou nemocnici určenou do Československa. Josefína měla za úkol vyřídit v Praze víza pro rodiče. To se jí nakonec s pomocí Jana Masaryka podařilo. Byl to velký úspěch.

Za svůj největší úkol ale považovala pátrání po dětech odvlečených během války za hranice. Působila v Mnichově, který se stal centrem repatriace. Sama autem, které jí zapůjčil manžel, objížděla chaosem zmítanou Evropu a hledala ztracené děti. Nakonec se jí podařilo přivézt zpět domů na čtyřicet dětí včetně jednoho chlapce z Lidic.

V roce 1947 následovala Josefína Napravilová svého manžela do Vídně, kam se vrátil za svojí prací. S rolí manželky bankéře se ale nespokojila a dál se snažila pomáhat, tentokrát československým emigrantům prchajícím z komunistického Československa. Byl jí za to odebrán pas a do Československa se už nesměla vrátit.

Stoletá Čecho-Kanaďanka

Po náhlé smrti manžela se rozhodla z Vídně přesídlit do Kanady. První rok a půl pracovala jako dělnice v textilní továrně. Postupně se vypracovala. Byla zaměstnaná v bance a taky podnikala. Zúčastnila se například slavného Expa 67 v Montrealu, kde využila svoji znalost jazyků.

Celou dobu ale toužila po návratu do Československa. Podařilo se jí to až v prosinci 1964. Od té doby pravidelně navštěvovala maminku, kterou velmi milovala. V Československu ji shodou okolností zastihla i sametová revoluce.

Definitivně se domů vrátila až v roce 1994. Z polistopadového vývoje byla ale po počátečním nadšení rozhořčená. Žila v Bechyni a později v Táboře, kde také měsíc po svých 100. narozeninách v roce 2014 zemřela.

autoři: Milena Štráfeldová , and
Spustit audio

Související