To všechno vodnes čas... Příběhy slavných: Waldemar Matuška
Levoboček? První kroky v Redutě. Semaforská éra. Zpěvák i herec. Normalizace a emigrace. Tak zní názvy pěti kapitol dokudramatu o Tmavovlasém vousáčovi s jiskrou v oku a podmanivým hlasem. Účinují Jitka Smutná a Veronika Khek Kubařová.
O dětství Waldemara Matušky se toho mnoho neví. Narodil se ale skoro na jevišti divadla v Košicích, kde maminka Mia Malinová zrovna vystupovala. Operní zpěvačka jinak zpívala ve Vídni. Waldemar byl jejím čtvrtým dítětem. Vychovával ho pražský vězeňský dozorce Malina. Jestli byl i jeho otcem, je sporné.
Šuškalo se, že ho zplodil cikánský primáš jedné cimbálovky. Každopádně z hudební výchovy měl na základní škole vždycky čtyřku. Zpěv ho uchvátil až později. Hrát pak začal hned na několik nástrojů: kytara, banjo, basa, mandolína. Chtěl být mořeplavcem, vyučil se sklářem.
Hádka v Semaforu
Moc se neví, co dělal mezi 20 a 26 rokem. Později v Redutě měl za jeden večer několik kšeftů, ale malou gáži a nenechali ho zpívat. Změnilo se to, až když Suchý hledal zpěváka do Semaforu. Spolu s Pilarovou a Štědrým se tam stali hvězdami 60. let. Pak přišla hádka s šéfem a trojice přešla do Rokoka.
Matuška byl totiž bohém: na stejnou hodinu si domluvil i dvě představení. Byl vůbec prvním Zlatým slavíkem (1962) a stal se idolem. Hned třikrát se oženil a ze dvou manželství měl dva syny. Kvůli pobuřování na veřejnosti na konci 60. let dostal zákaz. Písnička Má malá zem se stala protestsongem roku 1968.
Zpěvák i herec
Miloval prvorepublikové filmy s Vlastou Burianem. Uměl ho i imitovat. Sám si zahrál třeba v Noci na Karlštejně nebo v písničkových filmech Kdyby tisíc klarinetů a Limonádový Joe. Vrcholem ale byli Všichni dobří rodáci. Ukázal, že umí doopravdy hrát. Ne jen zpívat.
Od roku 1970 vystupovat s orchestrem Václava Hybše. Jezdil po estrádách se soudruhy schváleným repertoárem. Do USA emigroval v roce 1986. Bylo mu už před 50 a začínal znovu. Na Floridě už zůstal.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka

Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.