Čelil obvinění z kolaborace a na Nobelovu cenu čekal 37 let. Příběhy slavných: Jaroslav Heyrovský

Jaroslav, kterému rodiče říkali Jaro, se narodil jako čtvrté z pěti dětí na Starém Městě pražském do rodiny Leopolda Heyrovského, profesora (a rektora) římského práva na Karlo-Ferdinandově univerzitě.

Jako dítě si nejvíc rozuměl s mladším bratrem Leopoldem, který dorostl a stal se uznávaným entomologem. Spolu sbírali zkameněliny, sami sestrojili hvězdářský dalekohled, dělali chemické pokusy, a dokonce pravítkem změřili nadmořskou výšku Petřína.

Zápisky jen v angličtině

Zaměstnanci Ústředního ústavu polarografického Jaroslava Heyrovského měli podle svého šéfa spolu trávit aspoň 1x týdně svůj volný čas. Hráli tenis, fotbal nebo jezdili na výlety|foto:Archivní a programové fondy Českého rozhlasu

Cesta do laboratoře budoucího nositele Nobelovy ceny vedla přes klasické vzdělání na Akademickém gymnáziu. Po 20. narozeninách (na začátku září 1910) odjel na britskou University College. Tápal totiž mezi fyzikou a chemií a v Londýně se konečně rozhodl.

Heyrovský získal bakaláře a na univerzitě zůstal, aby pokračoval ve vědeckém zkoumání. I když se pak vrátil domů, své deníky a odborné poznámky si celý život psal už pouze v angličtině. V roce 1914, když přijel na prázdniny domů, zrovna vypukla válka a on musel narukovat.

Bojovat proti přátelům

Jako vědec se dostal k rentgenu vojenské nemocnice. Jako voják by ale měl válčit proti zemi, kde čtyři roky žil a měl plno přátel. Absurdnost válek, říkával studentům, které pak učil na Karlově univerzitě.

Na prvním místě ale pořád bylo experimentování. Když nakonec vymyslel polarograf a hledal výrobce, nikdo neměl zájem. Najednou se ale vyráběl v zahraničí a Heyrovský přišel o velké peníze z patentu.

Kolaborace?

Málem se nedočkal ani Nobelovy ceny. Po druhé světové válce ho totiž tehdejší děkan přírodovědecké fakulty označil za kolaboranta. Byl prý s Němci až moc zadobře a hned první den po osvobození ho místní revoluční výbor nechtěl pustit do vlastní laboratoře. Proč?

Ve 30. letech přicházela do předválečného Československa řada německých vědců židovského původu. Jednomu z nich, profesoru Böhmovi, Heyrovský pomohl získat místo. Když pak nacisté vysoké školy zavřeli, profesor Böhm byl rázem šéfem.

Böhm pak oplatil Heyrovskému jeho laskavost, a tak mohl i za války laboratoře používat. Patřily ale německé univerzitě. Stejný profesor Böhm se ho pak zastal i v poválečném vyšetřování a obvinění bylo staženo.

Když jsem setrvával za německé okupace ve svém ústavu, činil jsem tak v zájmu české vědy. Neuvědomomil jsem si, že by to mohlo být závadné. Nyní však, když většina mých kolegů a přátel toto neschvaluje, uznávám, že nebylo zcela správné.

Jaroslav Heyrovský

Za ženu si vzal příbuznou

O 13 let mladší Marii Kořánovou znal od dětství, protože byli vzdálení příbuzní. Heyrovského otec a Mariina matka byli bratranec a sestřenice. Když se pak už jako dospělá přestěhovala z rodného Tábora do Prahy, začali se scházet a ona přestala Heyrovskému říkat strýčku. Zasnoubili se v roce 1924, o dva roky později byla svatba.

Přestože byla Marie vzdělaná, dokázala potlačit vlastní individualitu ve prospěch rodiny a péče o děti. Otec-vědec se dokázal odpoutat od práce jen o prázdninách. Přesto rodinná tradice pokračovala: dcera Jitka byla biochemičkou, syn Michael elektrochemikem a pokračovatelem otcovy práce. Chemikem a vědcem byl i vnuk David (1932).

Za odměnu (si) koupil auto

Právě jeho rodinu pak komunisté nepustili do Švédska na předávání Nobelovy ceny. Aby tam pak všichni nezůstali. K ceně patří také vysoká peněžitá odměna, tehdy to bylo 220 000 švédských korun. Co s penězmi udělal?

Asi 30 000 si nechal na československém velvyslanectví ve Stockholmu, ze kterých platil své další zahraniční cesty. Dceři koupil domek za Prahou a synovi auto, aby ho, už skoro 70letého, mohl líp přepravovat…