Více než Mozart ji uchvátily rentgenové paprsky. Osudové ženy: Adéla Kochanovská

Adéla Kochanovská se narodila 8. března 1907 do rodiny ostravského báňského inženýra Františka Němejce a jeho umělecky založené ženy Eleonory.

„Adélina matka ovládala několik jazyků, hrála na klavír, fotografovala a dlouhou dobu vzdělávala svoji dceru doma, protože Adéla byla velmi slabé a často nemocné dítě,“ vypráví host pořadu profesor Ivo Kraus, experimentální fyzik a blízký spolupracovník Adély Kochanovské.

Lásku k hudbě ale Adéla nesdělila. Daleko více ji bavila matematika. „Čím byl úkol obtížnější, tím větší radost měla, že ho vyřešila sama. A tak se po maturitě v roce 1926 rozhodla, že půjde studovat matematiku a fyziku na Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy.“

Volný čas v laboratoři

Studium končila ve 30. letech, v době Velké hospodářské krize. Najít tak odpovídající místo bylo velmi obtížné. „Naštěstí si na ni vzpomněl profesor Viktor Trkal, profesor teoretické fyziky na přírodovědecké fakultě, který ji doporučil do patentní kanceláře,“ vzpomíná Kraus.

Ani tam, ani ve výpočetním oddělení penzijního ústavu však šťastná nebyla. Krátká pracovní doba jí ale dovolovala naplno se věnovat svému koníčku – experimentování v laboratoři Spektroskopického ústavu.

„Ústav vznikl s pomocí profesora Jaroslava Hejrovského a Adéla se tu znovu setkala se svým vysokoškolským profesorem Václavem Dolejškem. Laboratoř se věnovala spektroskopickému výzkumu pevných látek a plynů s cílem potvrdit, že představa o stavbě atomu je správná,“ vysvětluje Kraus.

Zkoumala obaly granátů

V roce 1934 se Adéla Kochanovská stala jednou z nejbližších spolupracovnic profesora Dolejška v nově zřízeném Fyzikálním výzkumném ústavu Škodových závodů. Jejím prvním úkolem bylo zjistit, proč praskají obaly uskladněných granátů. Úspěšný výsledek jejího bádání umožnil ústavu nákup dalších rentgenek i navýšení kapacity pracovníků.

Rentgenografickému výzkumu kovových materiálů se věnovala i po válce. V roce 1947 byla už jako provdaná Kochanovská jmenována docentkou. Učila na několika vysokých školách, publikovala řadu vědeckých prací u nás i v zahraničí. Získala řadu státních ocenění.

Po celou dobu jí s péčí o rodinu a malého syna pomáhala hospodyně Josefína. „I před námi studenty často říkávala, že bez Pepičky by nikdy nedosáhla toho, co se jí v profesním životě podařilo. Josefína je dokonce pohřbena ve stejném hrobě jako rodiče paní profesorky, ona sama i její syn, který po její smrti spáchal sebevraždu.“

První česká profesorka inženýrství

V roce 1960 byla jmenována profesorkou na pražské technice, 243 let poté, co toto ohodnocení získal první muž. „Byla to skutečně zcela mimořádná žena. V té době jsme kromě Jarmily Petrové neměli žádnou ženu, která by dosahovala takových mezinárodních úspěchů jako ona. Za půl století své vědecké kariéry ovlivnila svojí prací řadu svých žáků a pokračovatelů.“ Zemřela 5. července roku 1985 ve svých 78 letech.