Tančila i v koncentračním táboře. Osudové ženy: Nina Jirsíková

Nina se narodila jako Anna Jirsíková v roce 1910 na pražském Smíchově do učitelské rodiny. Hudební vlohy získala pravděpodobně po mamince, která byla neteří hudebního skladatele Františka Škroupa. Nina v dětství tíhla k herectví, ale nakonec vystudovala proslulou baletní školu u Jelizavety Nikolské. Už ve svých 16 letech získala první angažmá v karlínském divadle Varieté.

Tam také potkala ruského emigranta Eli Risu Magometova-Gurského, který v divadle Varieté pracoval jako tajemník. Hned poté, co Nina dosáhla plnoletosti, se vzali. Manželství ale nemělo dlouhého trvání. Celým světem Niny Jirsíkové se od té doby stalo divadlo.

Vrchol kariéry

Dvacetiletá Nina byla už dva roky v angažmá v kabaretu Lucerna u Joe Jenčíka. Spolu s ním pak přešla do umělecky zajímavějšího Osvobozeného divadla. Tam také ke své profesi tanečnice přidala i choreografii a kostýmní výtvarnictví.

V polovině 30. let začala spolupracovat s divadlem D34, které řídil E. F. Burian. O jejich úzké vzájemné spolupráci později Nina Jirsíková napsala, že kromě ní pro ni v té době nic jiného nemělo cenu.

E. F. Burian|foto:Archivní a programové fondy Českého rozhlasu

V době okupace se Burianovi zpočátku dařilo politické tlaky vybalancovávat. Namísto angažovaných představení dostaly prostor lidové hry, pohádky a pantomima. Nině se v této těžké době umělecky velice dařilo – napsala libreto pro taneční pantomimu Don Juan a také Pohádku o tanci.

Naděje v tanci

V březnu 1941 byla Nina Jirsíková spolu s E. F. Burianem zatčena gestapem a v prosinci 1941 převezena do koncentračního tábora v Ravensbrücku. Přísný režim tábora Nina zvládala statečně, a dokonce i v těchto těžkých podmínkách tančila.

„Zpočátku se mnou plakaly, ke konci se mnou začaly dupat, tleskat a rozzářily se. Najednou jsem ucítila, že i tady v sobě mám nějakou sílu, se kterou můžu něco dělat,“ vzpomínala později.

Vzpomínání

Nině Jirsíkové se podařilo přežít. Po válce se opět vrátila k divadlu, i když nejlepší roky své umělecké kariéry už měla za sebou. Podílela se na několika choreografiích v brněnské operetě a v roce 1950 ještě krátce nastoupila zpět do Divadla E. F. Buriana.

O devět let později odešla do invalidního důchodu. Kreslila, besedovala, přednášela a psala o divadle. Chtěla vydat i knihu vzpomínek, ale potýkala se se zásahy cenzorů, kterým se nelíbil její styl ani osobnosti, o nichž psala. Zemřela ve svých 68 letech v roce 1978.