Prvorepublikový erotický symbol. Postavila se i nacistům. Osudové ženy: Anna Sedláčková

Pokud se nevěnujete historii divadla, nejspíše ji vůbec neznáte. Ve své době přitom byla tato herečka považována za erotický symbol. Mezi její obdivovatele patřil Hugo Haas, Zdeněk Štěpánek, Jiří Steimar, prvorepublikový politik F. X. Hodáč a spekulovalo se i o Janu Masarykovi.

Od kalhotek po vlastní scénu

Divadelní prkna brala odmalička jako samozřejmost. Její otec byl herec a její první role byly tzv. kalhotkové (hrála malé chlapce). K jejím skutečným prvním divadelním scénám patřilo Vinohradské a Národní divadlo. Největší slávu ale zažila ve vlastním divadle, které neslo i její jméno.

Jejím prvním manželem byl Max Urban. Spolu založili a provozovali filmovou společnost ASUM. To bylo ještě v éře němého filmu. Během druhého manželství s o 17 let starším Josefem Kašparem se jí narodila dcera Marcella. Dodnes se spekuluje, kdo byl doopravdy jejím otcem. A i tehdy to bylo téma „celospolečenské“.

Jako první se nechala ostříhat nakrátko

Možná i proto, že byla hvězdou se vším všudy. „Nosila to, co se nosilo v Paříži. A v Praze byla vždy tou první. V časopisech se vyjadřovala o vhodné délce sukní nebo se jako první nechala ostříhat nakrátko po francouzském vzoru,“ píše v knize Ženy na rozcestí historička Blanka Jedličková.

Divadlo Anny Sedláčkové založila v pražské Jungmannově ulici v dost nešťastné době 15. září 1939. Hrála v něm i její dcera, Raul Schránil nebo František Hanus. Jenže byla to špatná doba. Kritické články v pronacistickém tisku požadovaly stažení takových her jako Loupežník Karla Čapka.

Odmítla účast na nacistické propagandě

Odvahu prokázala po atentátu na Heydricha. Odmítla se zúčastnit setkání umělců v Národním divadle 24. června 1942 kvůli veřejnému slibu Říši. Většina „pozvaných“ se dostavila, někteří pak říkali, že „to ani jinak nešlo“. Ale Andula Sedláčková nepřišla.

Šlo o mimořádnou odvahu v době zesíleného teroru. Navíc ještě v období, kdy byl její manžel vážně nemocný. Popravdě je ale třeba říct, že žádnou jinou odbojovou nebo revoluční činnost nevykonávala. Přesto byl její další život plný tragických nebo nešťastných událostí.

Po únoru 1948 to s ní šlo z kopce

„O divadlo ji připravili komunisté hned v roce 1945. V tisku ji označovali jako kolaborantku, přestože to byla jedna z nejstatečnějších žen doby. Párkrát se ještě někde na jevišti objevila, ale pouze na podřadných scénách,“ říká teatrolog Vladimír Just.

Po únoru 1948 byla zatčena, a to spolu s dcerou. Nezastal se jí nikdo z jejích hereckých kolegů.“ Její smrt pak byla přirozeným vyústěním absurdností a tragédií jejího života. Byla osudovou ženou celé své generace. Kdykoli se na ni osud jen trochu pousmál, vždy jí to vrátil z jiné strany. Připomeňte si jí alespoň v několika záběrech z němého filmu.