Bohémský život? Kolik braly protektorátní filmové hvězdy

„S hvězdami ženského rodu se to přehání. Lída Baarová si vydělala pěkné peníze v německých filmech. Ale Adina Mandlová si v době, kdy byla nejvíc obsazovaná, vydělávala učením bohatých dětí cizím jazykům. Hvězdy hrály za minimální honorář,“ popisuje filmový historik Pavel Taussig.

Výjimka Burian

„Proto taky řada z nich hraje v menších rolích a v hodně filmech. Protože i malé peníze jsou peníze.“ Herci tak natočili i třeba 12 filmů za rok. „Výjimkou byl Vlasta Burian, který za film dostal třeba přes 100 000, což byly neuvěřitelné peníze.“ Podobně na tom před válkou byl i třeba Hugo Haas.

„Na filmy Vlasty Buriana se ale chodilo nejvíc. Vydělávaly majlant. Proto se taky točily téměř průmyslově. On to nejdřív odehrál na divadle. Měl to už zažité. A pak se to převedlo do filmové podoby. Velmi rychle. Na Barrandov už jezdil z domova nalíčený a v kostýmu.“

Vlastní šaty místo kostýmů

Společenské šaty z krajkoviny protkávané zlatou nití. Šaty patřily herečce Adině Mandlové, která v nich měla hrát v divadle na Vinohradech v inscenaci Luigi Pirandella Šest postav hledá autora (premiéra 19. 2. 1943). V šatech hrála i její kamarádka Nataša Gollová ve filmu Konečně sami, či je měla na sobě na společenském večeru umělců v Lucerně. Šaty byly ušity v salonu Hanny Podolské, krajka pochází z Francie|foto:Národní muzeum, eSbírky – kulturní dědictví on-line, CC BY 4.0, ©

Zita Kabátová vzpomínala, jak herečky na place nosily vlastní šaty. To se ve 20. a 30. letech dělo i na divadle. „I Národní nebo Vinohradské divadlo šilo jenom historické kostýmy. Jakmile ale šlo o tzv. salónní repertoár, herečky si šaty šily samy na vlastní náklady,“ popisuje teatrolog Jiří Someš.

„Divadlo jim na to přispívalo maximálně třetinou. Půlka gáže prostě padla na nějakou róbu, která pak udávala módu. Každá paní z lepších kruhů chtěla mít tak hezké šaty jako třeba Andula Sedláčková nebo Olga Scheinpflugová ve hře Mazlíček.“ Po válce už tahle praxe běžná nebyla.

I milion diváků v kině

Filmový průmysl 30. let působil samozřejmě jinak než dnes. „První zvukový film Vlasty Buriana C. a k. polní maršálek se v premiérových kinech jenom v Praze hrál půl roku. To si dnes neumíme představit,“ popisuje Taussig. „Na filmy chodilo přes milion diváků.“

Dalším (dnes bychom řekli) marketingovým tahem každé komedie bylo nasazení písničky, která se okamžitě stala hitem. Martin Frič (na snímku níže) pak navíc ještě před okupací vymyslel, že se komedie Vlasty Buriana okamžitě točily i v německé verzi. Za jedny peníze.

Jak vypadaly dotočné

„Toho materiálu, co se dneska vycancá,“ povzdychla si v jednom z rozhovorů Zita Kabátová. Narážela na to, že ve 30. letech se točilo na první dobrou. „Tenkrát se šetřilo s každým metrem. To bylo hrozně drahý.“ Přiznávala ale „hogofogo dotočné“ ve vile Vlasty Buriana na Skalce.

„Bylo tam několik salónků různě zařízených. A Vlastík si tam bral jenom ty, na koho měl zrovna náladu. Aspoň tak to na mě působilo. Mělo to styl.“ Pilo se prý šampaňské. „On nikdy nepil moc, ale to, co pil, muselo být vynikající.“

I v tomhle ale býval Burian výjimka. „Dotočná u režiséra Slavinského, to byl za kulisama tác a na něm jenom štamprdle,“ vzpomíná Kabátová. Že byl Vlasta Burian pozorný ke svým známým, svědčí i následující dopis ze 20. let uschovaný v archivu Českého rozhlasu.

Děkovný dopis Vlasty Buriana|foto:Archivní a programové fondy Českého rozhlasu