Bohéma nebyl jen Štěpánek. Osudový projev Rudolfa Deyla v Národním divadle před hajlujícími herci

Rudolf Deyl starší (1876–1972). Na snímku z roku jako Hakon Hakonssön ve hře Nápadníci trůnu (Národní divadlo, 1920)

„Páni a pánové…“ začíná Rudolf Deyl nervózně svůj projev v Národním divadle po atentátu na Heydricha. Penzionovaný herec a velký přítel Karla Hašlera zavražděného nacisty si z výstupu odnesl cejch, který byl ale brzy smyt. Poslechněte si unikátní záznam.

Po atentátu Reinharda Heydricha pracovala propaganda na plné obrátky. Bylo nutné Čechy přesvědčit, že nikdo atentát neschvaluje. Následovala řada nejrůznějších projevů, z kterých si seriál Bohéma vybral ten Štěpánkův. Po válce si (i) za něj Zdeněk Štěpánek odseděl rok ve vazbě.


Co v Bohémě nebylo?
Jaké byly válečné osudy Huga Haase? Jakých chyb se seriál Bohéma dopustil? Sledujte náš webový speciál.

Klíčovou manifestací byl ale taky Slib českých divadelníků Říši v Národním divadle 24. června 1942. Odtud pochází i známá fotografie s hajlujícími herci (více o tom článek Karel Höger pracoval roky pro odboj). Projev tu musel přednést kromě jiných taky herec Rudolf Deyl starší.

Patos na hranici únosnosti

Tehdy už 66letý herec (který například napsal knihu o svém příteli Karlu Hašlerovi zabitém v Mauthausenu a který právě v roce 1942 odešel do divadelního důchodu) prý projev 2x odmítl. Až výhrůžka Pečkárnou ho zlomila. O jeho skutečné nervozitě svědčí už oslovení v úvodu „Páni a pánové!“ následované zkomolením jména říšského protektora „Hejdricha“.

Bezpečnostní služba v tajném dokumentu hodnotila jeho projev jako plný „nadměrného patosu až na hranici únosnosti“. A hajlující herce odbyli slovy: „Přítomní brali svou účast viditelně jako nezbytnou povinnost.“ Po válce ale projev Deylovi způsobil nemalé problémy. Stejně jako Štěpánkovi.


Dne 24. 6. v 18 hod. se v českém Národním divadle v Praze konalo shromáždění herců, úředníků a zaměstnanců protektorátních divadel. Hlediště bylo zaplněno do posledního místa. Po předehře z Lohengrina pronesl ředitel Národního divadla Šíp krátké úvodní slovo, v němž zdůraznil provázanost německého a českého umění. (…) To bylo odměněno potleskem, avšak nikoli spontánním a přesvědčivým. Projev herce Deyla trpěl nadměrným patosem až na hranici únosnosti. Při zdravici Vůdci a Říši, jimiž tento projev vrcholil, povstali přítomní ze sedadel a mlčky zdravili se zdviženou pravicí. Osamělý hlas zvolal „zdar“. Řeč ministra Moravce poslouchali účastníci s rostoucím zájmem. (…) Souhrnně lze konstatovat, že jen některé části Moravcova proslovu vzbudily zájem a reakce. Přítomní brali svou účast viditelně jako nezbytnou povinnost.Přísně důvěrná Denní zpráva č. 75/42 z 25. 6. 1942 bezpečnostní služby říšského vůdce SS, Hlavní úsek bezpečnostní služby Praha

Deylova výpověď před soudem

Archiv hlavního města Prahy (fond Malý dekret, sign. 8304 – trestní spis Rudolfa Deyla a Ladislava Šípa) uchovává dodnes Deylovu výpověď k okolnostem projevu:

„Několik dnů před 24. červnem 1942 byl jsem vyzván sluhou z Národního divadla k návštěvě ředitele Ladislava Šípa, kde jsem se dozvěděl, že jako senior činohry musím přečíst projev, neschvalující atentát na bývalého protektora Heydricha. Odmítl jsem. Ředitel Šíp mi však řekl, že k tomu nemám žádných příčin, protože neznám ještě koncept projevu. Když mi druhý den v ředitelně byl rukopis doručen, odmítl jsem poznovu s poukazem, že jsem už penzistou a že by proslov měl říkat někdo jiný. Pan ředitel mne upozornil, že mne toho úkolu nemůže zbavit, a poukázal mne na kompetenci vládního rady Oehmke. Zašel jsem do Černínského paláce k dotyčnému úředníku, ale sotva jsem se zmínil, že mne nepřísluší proslov přednésti, rozkřikl se na mne rada Oehmke, to že není sabotáž, ale přímo schvalování atentátu. Zazvonil a po příchodu gestapa mne krátce vyzval věc si do odchodu k bráně rozmyslet. Buď jít do Pečkárny, anebo číst. A protože po nahlédnutí do rukopisu zdál se mu obsah příliš slabý, zdůraznil, aby tam bylo některé místo ještě zesíleno. Po výhrůžce, abych četl jasně, že tam bude na mne dozor, mne propustil. (…) Kdo koncept psal, není mi známo…“

Unikátnost záznamu

Podobně jako Štěpánka i Deyla vzala nová moc postupně zase na milost. Už v roce 1946 se objevil (řeklo by se symbolicky se Štěpánkem) ve filmu Nezbedný bakalář. Točil pak až do roku 1958, dostával ale jen malé role. Na prkna Národního divadla se vrátil v Našich furiantech v roce 1952. O rok později získal Řád práce a v roce 1968 se stal Národním umělcem.

Projevy z červa 1942 v Národním divadle uveřejňujeme celé poprvé v maximální možné kvalitě. „Seriál Bohéma nám archivářům v mnohém rozvázal ruce,“ říká Miloslav Turek z archivu Českého rozhlasu. „Bohužel z Deylova projevu zbyly jen trosky.“