Před vstupem do Evropy... Zamyšlení Roberta Tamchyny

26. duben 2004
Zamyšlení

Je to zvláštní pocit, zatímco ještě dnes (v neděli 25. dubna večer), je pro nás Evropská unie společenstvím 15 evropských zemí, které se od začátku května rozšíří dosud nevídaným způsobem, tak až se bude toto „Zamyšlení“ příští týden v neděli (2. května brzy ráno) opakovat, Česká republika už bude jednou z těch dalších 10 nových zemí pod společnou evropskou vlajkou.

Co všechno se tu noc na 1. května vlastně změní? Jen na ten první (letmý) pohled se nestane vůbec nic. Především se ale v historii naší země, i v historii Evropy jako celku, uzavře jedno téměř 60 let trvající období poválečného umělého rozdělení Evropy. Ale zdá se také, že se tu skutečně nabízí jedinečná šance pro vznik nového geograficko - ekonomicko - politického útvaru, který, soudě podle jeho vnitřní struktury a pravidel rozhodování, neměl zatím v evropské historii srovnatelnou podobu.

Připomeňme si teď ale to podstatné: Většina z nás zvolila v loňském referendu „Ano“ vstupu ČR do Evropské unie. Celkem hlasovalo přes 55 % občanů a z toho 77 % bylo pro vstup ČR do EU. Průzkumy bohužel neuvádějí, kolik lidí vědělo alespoň něco málo o historii a současné podobě Evropské unie, o práci jejích politických orgánů, o vlivu, který budou mít v unii při rozhodování zástupci nových členských států. Nevíme ani, kolik lidí se rozhodovalo podle často neúplných a kusých informací a kolik příznivců vstupu do unie našlo odvahu listovat „mnohasetstránkovou“ přístupovou smlouvou.

Na straně zastánců i odpůrců vstupu ČR do EU můžeme zvlášť v poslední době slyšet (a číst) nejrůznější argumenty jako např. spokojenost nad tím, že naše zásadní problémy naší společnosti bude řešit Evropský parlament a ne náš, který často jedná pod vlivem stranických zájmů. Jak hloupé a ničím nepodložené tvrzení. samo o sobě je mi ale důkazem jak často si EU neprávem pasujeme do role toho, kdo nám lidově řečeno „pomůže z bryndy“.

Lidé, kteří volili vstup ČR do Evropské unie namnoze odpovídali: „Neumíme si představit, že by tahle země uprostřed Evropy nebyla členem unie, zůstali bychom obklíčeni ze všech stran. A co naše ekonomika, mezinárodní obchodní spojení, společný trh, cesty do zahraničí. Jiná cesta není.“

Ale je tu ještě jeden trochu opomíjený motiv, který přidávají příznivci našeho vstupu. Důvod, který není tak jednoduchý jako zmíněné konstatování: Není jiná cesta. Je to důvod, který také mnohem víc vypovídá o nás samotných, o naší společnosti. Snad se v unii bude o co opřít, snad tam bude snazší vymahatelnost práva, snad nám to konečně pomůže k tomu, aby se tenhle stát vydal správnou cestou, v níž občan není vítězem pouze tehdy, má-li v ruce volební lístek. Je paradoxem a nebo otřesným výrazem reality, že našim občanům kyne svou nadějí k získání ztracené důvěry v systém a pevný řád právě EU, společenství, ve svém politickém soukolí velmi složité.

Ale je zajímavé sledovat, jak se dnes tváří a vystupují vůči Evropské unii ti z našich politiků, kteří jsou a byli aktivními strůjci velké nedůvěry našich občanů k politickému systému volné demokracie - nedůvěry, která v sobě rodí - snad podle hesla horší už to být nemůže - naději v tom nastupujícím, zatím zbytečně byrokratickém, systému Evropské unie.

Loňské červnové referendum jen potvrdilo to, co je obecně známo. Projekt nové Evropy – v jeho praktické rovině – můžeme ovlivnit pouze jako členové Evropské unie. Obvykle se přidávají ještě přívlastky – rovnoprávní, důležití a významní – členové evropského společenství. A právě tady, myslím si, v rovině nikoliv nedůležitých přívlastků, začínají rozdíly: na jedné straně jsou to sny eurooptimistů (nebo spíš – popravdě – eurosnílků) a na druhé straně odvaha podívat se pravdě do očí v případě eurorealistů (kterým ale tak často říkáme: euroskeptici). Ve čtvrtečním vydání MFD prezident Václav Klaus – z našeho pohledu tedy rozhodně eurorealista – nijak nezpochybňuje naše rozhodnutí stát se členy EU, ale připomíná: tím, že se těžiště rozhodování o záležitostech ČR přesune, v mnoha ohledech, do zahraničí, bude jiným způsobem než dosud záležet na tom, jakou budeme mít vládní reprezentaci. Zda jí bude ležet více na srdci její vlastní obraz v evropských strukturách nebo zda u ní bude dominovat poctivá snaha postarat se o zájmy našich občanů v ostré mezinárodní konkurenci, v níž – bez ohledu na vznešené proklamace – všechny země sledují vždy své vlastní cíle, své priority a brání zájmy svých občanů.

Čtvrtečním článkem v MFD prezident jen podtrhl to, čeho jsme byli, jako nová přistupující země, svědky (např. při vyjednávání o volném pohybu pracovních sil). Jednotná Evropa je v zájmu jednotlivých dosavadních členů unie pokaždé až na druhém místě. Ostatně není divu, když politici zvolení jako zástupci do jednotlivých orgánů EU se ve výsledku zpovídají zpětně zase pouze svým regionálním voličům. Idea společné Evropy musí jít v takovém případě stranou. A tak je pouze na nás samotných, respektive na našem politickém a obchodním spojenectví s ostatními novými členskými státy, jakou roli budeme v EU hrát. Neboli, jestliže náš vstup do unie byl nevyhnutelný, naše postavení v ní rozhodně není rovnoprávné a významné. Ale může být velmi důležité. Podle toho jestli se budeme chovat jako slouhové, jako podlézavci nebo nám bude dominovat zdravé sebevědomí, vědomí toho, co můžeme Evropě nabídnout.

Člověka v této souvislosti napadá, jestli naši budoucí pozici neurčilo, nebo neovlivnilo, už samo vyjednávání o pravidlech přístupové smlouvy, která je pro nás v některých ohledech bezpochyby méně výhodná než v případě jiných více neústupných nově přistupujících států.

Poslední týden v poslanecké sněmovně ostatně jen potvrdil vizitku, kterou jsme Evropě a Bruselu předložili v průběhu našeho vyjednání, a kterou ještě zdůraznil zmatek kolem neuváženého výběru našeho eurokomisaře. Zběsilé hlasování o podobě daňového zákona, neschopnost dohodnout se a přijmout, raději ve shodě s opozicí, jen základní eurovariantu než-li stěhovat do sněmovny těžce zraněného poslance, aby zákonem prošly i změny, které budou vyhovovat nejen normě EU, ale měly by také výraznou měrou pomoci státnímu rozpočtu.

Nemám strach, že bychom se v EU ztratili nebo rozplynuli. Naopak. Všechna selhání a výstřelky naší domácí politiky budou mnohem víc na očích, vždyť země, jako je ČR, nikdy nebude zásadním způsobem ovlivňovat výsledný charakter evropské politiky. Svůj vliv tu naopak nikdy neztratí např. ani Anglie, i kdyby její obyvatelé v referendu návrh evropské ústavy nakonec neschválili. To bychom spíš byli svědky složitých jednání o budoucnosti samotného impéria Evropské unie. Čím ale ČR může evropskou politiku výrazně ovlivnit, to jsou ukazatele, o kterých nedávno hovořil Dr. Zedněk Mahler: Kvantitativní ukazatele jsou proti nám, tam to nemůžeme dohnat nikdy, ale nejcennějším kapitálem současného světa je obsah myšlení, invence a nápad.

A to už vůbec není záležitost kvantity, to je záležitost kvality! A z toho vyplývá, že nemáme-li skončit jako „čecháčkové“, jako „slouhové“, jako pomocné síly, politika nás nezachrání. Musíme napřít maximum do školství, do vědy, do vzdělání, do výzkumu a do kultury.

Je to stručný a jasný program našeho příspěvku nové Evropě, co říkáte?

Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?

Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka

jak_klara_obratila_na web.jpg

Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama

Koupit

Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.