Zamyšlení - 26.8. (O VYTRÁCEJÍCÍCH SE DOPISECH)
Kamarád nedávno slavil osmdesátiny. Má fůru vnoučat, dokonce i pravnoučata. S narozeninami těsně před koncem školního roku nehrozilo, že se rodina nesejde - děti čekaly na vysvědčení, ty starší zase, jestli je přijmou na tu či onu vysokou.
Protože se ho snad už půl roku vyptávali, co by si k těm
velekulatinám přál, měl obavy, že to s dárky nedopadne dobře. A
tak si asi dva měsíce před dnem D svolal rodinu a řekl, že
všechny velké dary s díky odmítá, včetně zamýšlené poukázky na
cestu kolem světa lodí, že místo toho chce od každého člena
rodiny jediné: aby mu napsali dopis. Obyčejný dopis.
Z rodu těch, jaké celý život psal své ženě, když byli rozděleni,
jaké si psal se svými dětmi, když k sobě navzájem nemohli, ale i
když byly na tajných skautských táborech, kam za nikým z dětí
žádní rodiče nesměli, a děti ve svých úzkých chvílích se chtěly
na dálku chytit rodičovských rukou. A oni, rodiče, zase psali
proto, aby je pro úzké chvíle povzbudili, ale zároveň se něco o
táboření dětí dozvěděli, protože kdysi taky byli skauty. Chtěl,
aby mu dopisy k osmdesátinám taky připomněly ty dopisy, které
psal domů ze svých vědeckých cest, když konečně mohl do světa, a
telefon používal jen na oznámení, že tam či onam bez obtíží
dorazil, nebo že se vrací a přistane tehdy a tehdy.
Zeptal jsem se ho, jestli to chce po rodině proto, že nemá mobil
a cítí se odstřižen. Řekl že má mobil, že mu pořád někdo z rodiny
telefonuje nebo posílá esemesky, ale z toho mu jen naskakuje husí
kůže, protože oni s ním nehovoří, oni se s ním jen dorozumívají,
někdy dokonce jazykem, kterému on moc nerozumí. A on je všechny
rozběsňuje, protože jim odepisuje či říká, že nerozumí.
Pokusil jsem se ho utěšit poznámkou, že někteří politici ke mně
mluví dokonce přes obrazovku a taky že jim nerozumím, on mi však
řekl, že jsem vůl, potlapkal mě (jak se říká na Slovensku) a
odešel koupit obálky a známky, aby rodina neměla šanci mu dopisy
nenapsat a neposlat. A mě zanechal samotného s rozmýšlením nad
způsoby našeho dorozumívání. Které - jak se ukázalo - je na dost
smutné úrovni.
Skoro se chce říct, že už ani není. Sdělovací prostředky
komunikují - až na pár výjimek - jednosměrně, a občas, aby
vypadaly vícesměrně, komunikují samy se sebou. Kdysi to začal pan
Železný s pořadem volejte řediteli. Politici se chovají podobně.
Jen s tím rozdílem, že pan Železný byl ve srovnání s nimi
komunikační génius. A když se přeci jen podaří, že by někdo s
nimi chtěl tak nějak lidsky pohovořit, buď chtějí to lidské
pohovoření znát napřed, nebo si stěžují některé z rad jimi
vytvořených, že jejich pohovoření bylo zkresleno, zmanipulováno,
vytrženo z kontextu a že to mysleli úplně jinak. Aby se tomu
vyhnuli, mají mluvčí. Kteří - možná - by byli ochotni si za
určitých okolností (jimi stanovených) i dopisovat.
Nejbohatší a nejmocnější banky, společnosti, fondy mají taky
mluvčí. Zvláštní je, že ti úplně nejmocnější mají za mluvčí
bývalé redaktory československé socialistické televize. Kteří si
své klienty přehazují, aby nikde nebyli dlouho. A přitom pořád.
Nemá to chybu. Nebo ano?
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.