Po Mnichovu se rodilá Francouzka za svou zemi hodně styděla. Osudové ženy: Suzanne Renaud

Suzanne Renaud se narodila v září 1889. Mládí prožila v Grenoblu. „Partnerkou v dospívání jí byla maminka Félicie Tartariová. Podporovala ji absolutně, především na studiích. Suzanne byla první absolventkou filosofické fakulty v Grenoblu,“ říká romanistka Lucie Tučková.

K poezii se dostala různými životními peripetiemi. Během 1. světové války pomáhala léčit raněné v polním lazaretu. „Tam se seznámila se svou první velkou láskou – s vojákem, kterého vyléčila svou něžnou péčí. On se ale vrátil na frontu a zanedlouho padl. Z této bolesti se v Suzanne zrodily první touhy psát poezii,“ vysvětluje autorka biografie Suzanne Renaud/ Petrkov 13.   

Oporou jí opět byla maminka. Doprovázela ji na cestách Evropou a dopomohla jí svým způsobem k vkročení do literatury. Jako prázdninovou destinaci (v roce 1919) vybrala La Louvesc v kraji Vivarais, kde se setkávali spisovatelé z okruhu nakladatelství Au Pigeonnier. O tři roky později tam byla vydána Suzannina prvotina Zde tvůj život. První a zároveň poslední sbírka, která za jejího života ve Francii vyšla.

Osudová sbírka, osudové setkání 

Právě tato sbírka básní přivedla v říjnu roku 1923 za Suzanne do Grenoblu českého básníka a překladatele Bohuslava Reynka. Oslovila ho natolik, že se knihu rozhodl přeložit a také osobně poznat autorku. „Setkání bylo pro oba na dlouho určující, což ale v tu chvíli mnohem více cítil Bohuslav.“

Bohuslav Reynek, Petrkov, 1967|foto:Dagmar Hochová

Pak si několik měsíců dopisovali, až ji Bohuslav požádal o ruku. Pro ni to ale nebyla nejvhodnější doba. „V lednu 1924 totiž zemřela její matka. Suzanne trpěla obrovskými úzkostmi a obavami z budoucnosti. Co Bohuslav vědět nemohl, bylo, že měla za sebou i další milostná zklamání, a v manželské štěstí už nevěřila.“ 

Zprvu ho tedy odmítla. Nakonec se ale za něj 13. března 1926 v Grenoblu vdala. Přijala za svůj i Reynkův domov – Petrkov. Elegantní Francouzka přitahovala na vysočanském venkově velkou pozornost. Zvykala si těžko. Neuměla ani slovo česky a petrkovský statek zdaleka nebyl zámek, který jí sliboval. „Pomohl jí až příjezd prvních přátel z literárního světa, kteří patřili k Bohuslavovi. To vlilo Suzanne trochu odvahy do žil.“ 

Šok z Československa 

Vyjma dvou let po svatbě, kdy se v Grenoblu skoro 40leté Suzanne narodili oba synové, žili manželé střídavě ve Francii a v Československu, a to až do roku 1936. Pak se hranice zavřely. Podpis Mnichovské dohody v září 1938 a začátek 2. světové války znamenal pro básnířku exil, nakonec na téměř čtvrt století. 

„Cítila se zrazena, styděla se za Francii, což pro ni nebylo vůbec lehké. Nedokázala se vyrovnat se skutečností, že Francii dlouho neuvidí, stejně jako s nepochopením přátel, kteří psali o úplných banalitách. Ve Francii si snad ani nedokázali uvědomit, čeho se Francie dopustila.“

Druhý „exil“ rodině vzápětí uštědřili nacisti, když se nastěhovali do Petrkova a uměleckou rodinu vyhnali. Poslední rok války tak Reynkovi strávili ve Staré Říši u rodiny nakladatele Josefa Floriana, kde Suzanne napsala většinu básní ze sbírky Dveře v přítmí. Ještě v roce 1947 se Suzanne podařilo naposledy podívat do Francie, ale pak přišel únor 1948.  

Po roce 1948 

Petrkovský statek zestátnili a Reynkovým zůstal k užívání jen dům v dezolátním stavu. „Na Suzanne naplno dolehl exil. Naštěstí měla vedle sebe oba syny, ale psát básně už nedokázala. Dopisovala si jen s několika přáteli, s Henri Pourratem, Jeanem Lebrauem a také Luisem Pizem.“ Chuť psát verše v ní probudila až zdánlivě bezvýznamná maličkost – nově upravený pokoj za kuchyní v Petrkově, kde měla od roku 1954 útočiště. 

Její poslední básně jsou tím nejlepším, co kdy napsala... Suzanne Renaud zemřela v roce 1964 v nemocnici v Havlíčkově Brodě. Bylo jí 74 let. Její tvorbě i dílu Bohuslava Reynka se v Grenoblu v současnosti věnuje společnost Romarin.