Po Mnichovu se rodilá Francouzka za svou zemi hodně styděla. Osudové ženy: Suzanne Renaud

24. srpen 2018
Suzanne Renaud

Básně psala ve francouzštině, většinu svých dnů ale prožila v Československu. I za cenu odloučení od své rodné Francie navždy spojila svůj život s domovem svého muže, básníka, grafika a překladatele Bohuslava Reynka.

Suzanne Renaud se narodila v září 1889. Mládí prožila v Grenoblu. „Partnerkou v dospívání jí byla maminka Félicie Tartariová. Podporovala jí absolutně, především na studiích. Suzanne byla první absolventkou filosofické fakulty v Grenoblu,“ říká romanistka Lucie Tučková. 

K poezii se dostala různými životními peripetiemi. Během 1. světové války pomáhala léčit raněné v polním lazaretu. „Tam se seznámila se svou první velikou láskou – s vojákem, kterého vyléčila svou něžnou péčí. On se ale vrátil na frontu a zanedlouho padl. Z této bolesti se v Suzanne zrodily první touhy psát poezii,“ vysvětluje autorka biografie Suzanne Renaud/ Petrkov 13. 

Oporou opět byla maminka. Doprovázela ji na cestách Evropou a také svým způsobem dopomohla k Suzanninému vkročení do literatury. Jako prázdninovou destinaci (v roce 1919) vybrala La Louvesc v kraji Vivarais, kde se setkávali spisovatelé z okruhu nakladatelství Au Pigeonnier. O tři roky později tam byla vydána Suzannina prvotina Zde tvůj život. První a zároveň poslední sbírka, která za jejího života ve Francii vyšla. 

Básnická sbírka, díky které se Bohuslav Reynek se Suzanne seznámili

Osudová sbírka, osudové setkání 

Právě tato sbírka básní přivedla v říjnu roku 1923 za Suzanne do Grenoblu českého básníka a překladatele Bohuslava Reynka. Oslovila ho natolik, že se knihu rozhodl přeložit a taky jí osobně poznat. „Setkání bylo pro oba na dlouho určující, což ale v tu chvíli mnohem víc cítil Bohuslav.“  

Suzanne Renaud a Bohuslav Reynek se syny na zahradě petrkovského statku (20. léta 20. století)
Pak si několik měsíců dopisovali až… Bohuslav požádal Suzanne o ruku. Pro ni to ale nebyla nejvhodnější doba. „V lednu 1924 totiž zemřela i její matka. Suzanne trpěla obrovskými úzkostmi a obavami jakkoli se do budoucna rozhodnout. Co Bohuslav vědět nemohl, bylo, že měla za sebou i další milostná zklamání a už nevěřila v manželské štěstí sama pro sebe.“ 

Zprvu ho odmítla. Nakonec se ale za něj 13. března 1926 v Grenoblu vdala. Přijala za svůj i Reynkův domov – Petrkov. Elegantní Francouzka přitahovala na vysočanském venkově velkou pozornost. Zvykala si těžko. Neuměla ani slovo česky a petrkovský statek zdaleka nebyl zámek, který jí sliboval. „Pomohl jí až příjezd prvních přátel z literárního světa, kteří patřili k Bohuslavovi. To vlilo Suzanne trochu odvahy do žil.“ 

Šok z Československa 

Vyjma dvou let po svatbě, kdy se v Grenoblu skoro 40leté Suzanne narodili oba synové, žili manželé střídavě ve Francii a Československu, a to až do roku 1936. Pak se hranice zavřely. Podpis Mnichovské dohody v září 1938 a začátek 2. světové války pro básnířku znamenal exil, nakonec na téměř čtvrt století. 

„Své původní ano pronesla až do konce svého života, to, že zůstala nablízku své rodině, to, že přečkala lámající exil, to, že přežila všechny dějinné zvraty, ale z mého pohledu také to, že až do posledních dní pronesla, jistě i díky své pevné víře v boha, své básnické nadání, a tedy zůstala nám přítomná v české i francouzské literatuře...“

Lucie Tučková

„Cítila se zrazena, styděla se za Francii, což pro ni nebylo vůbec lehké. Nedokázala se vyrovnat se skutečností, že Francii dlouho neuvidí, stejně jako s nepochopením přátel, kteří psali o úplných banalitách. Ve Francii si snad ani nedokázali uvědomit, čeho se Francie dopustila.“

 

Plynutí času. Vchod do petrkovské zahrady v září 2014, kdy v domě ještě žili synové Suzanne Renaudové, Daniel a Jiří Reynkovi
Druhý „exil“ rodině vzápětí uštědřili nacisté, když se nastěhovali do Petrkova a uměleckou rodinu vyhnali. Poslední rok války tak Reynkovi strávili ve Staré Říši u rodiny nakladatele Josefa Floriana, kde Suzanne napsala většinu básní ze sbírky Dveře v přítmí. Ještě v roce 1947 se Suzanne podařilo naposledy podívat do Francie, ale pak přišel únor 1948.  

Po roce 1948 

Petrkovský statek zestátnili a Reynkovým zůstal k užívání jen dům v dezolátním stavu. „Na Suzanne naplno dolehl exil. Naštěstí měla vedle sebe i oba syny, ale psát básně nedokázala. Psala si už jen dopisy s několika přáteli, s Henri Pourratem, Jeanem Lebrauem a také Luisem Pizem.“ Chuť psát verše v ní probudila až zdánlivě bezvýznamná maličkost – nově upravený pokoj za kuchyní v Petrkově, kde měla od roku 1954 útočiště. 

Její poslední básně jsou ale opravdu tím nejlepším, co kdy napsala... Suzanne Renaud zemřela ve svých 74 letech v nemocnici v Havlíčkově Brodě. Ani po smrti (21. ledna 1964) už se do Francie nevrátila, přestože si to přála. Její tvorbě i dílu Bohuslava Reynka se v Grenoblu v současnosti věnuje společnost Romarin. 

Účinkují: Zuzana Kajnarová, Ondřej Kepka a Jan Kačer
Pořad připravila: Eva Dvořáková
Host: Lucie Tučková, romanistka a autorka knihy Suzanne Renaud/Petrkov 13
Režie: Michal Bureš
Literární spolupráce: Hynek Pekárek

Spustit audio
autoři: Eva Dvořáková, Věra Luptáková