Mrzačila ji tuberkulóza páteře. Útěchu jí přinášelo vlastní psaní. Osudové ženy: Berta Mühlsteinová

Narodila se v červenci roku 1841 ve Velvarech do rodiny okresního inženýra Leonarda Mühlsteina, který se na Slánsku podílel na stavbě silnic. Vlastní matku nikdy nepoznala, zemřela na tuberkulózu krátce po jejím narození. Svoji chorobu ale bohužel stačila dát Bertě do vínku.

„Berta byla neduživé dítě. Nemohla chodit do školy, ale otec i nevlastní matka se jí to snažili vynahradit domácími učiteli. Učila se francouzsky i na klavír. Měla možnost rozvíjet svůj vnitřní svět, který byl velice bohatý,“ říká spisovatelka a publicistka Martina Bittnerová.

Zkáza těla i duše

Tuberkulóza páteře ale postupně mrzačila Bertino tělo i duši. Rodina vsadila na tehdejší věhlas doktora Spotta a jeho hydroléčebného ústavu a vyslala 13letou Bertu do Prahy. Kombinace koupelí, tělocviku a odpočinku na slunci možná přinášela jistou úlevu, ale Bertu vyléčit nedokázala. „Pobyt jí však pomohl utřídit si postoje k vlastní nemoci a taky k literatuře,“ dodává Bittnerová.

V Praze se Berta seznámila s Karolinou Světlou, která ji v mnohém inspirovala. „Ukázala jí, že žena si má jít za svým snem. Zároveň byla zapálenou vlastenkou, takže i v tomhle směru se Bertě stala vzorem,“ vysvětluje publicistka.

Odtud už zbýval jen krůček k vlastnímu psaní. Bertina první báseň s příznačným názvem Boženě Němcové vyšla v roce 1862 v časopise Lada. Reagovala tak na úmrtí své oblíbené autorky.

Mezi vlastenci

Kromě toho, že se Berta dostala do okruhu českých vlastenců a vlastenek a udržovala s nimi kontakty, podílela se aktivně na spolkovém životě. Vstoupila do Amerického klubu dam, kde několikrát přednášela a motivovala ženy k činnosti.

Spolu s dalšími členkami klubu se dokonce zúčastnila manifestace, při níž se vydaly uctít památku bitvy na Bílé hoře s věncem ozdobeným stuhou s nápisem: Vlasti, nedáme Ti zahynouti! „Berta za to byla původně odsouzena na 24 hodin vězení, ale nakonec odešla jen s pokutou,“ vysvětluje Bittnerová.

„Nakonec to ale pro ni mělo spíše pozitivní následky, protože byla veřejně oceňovaná pro projevenou statečnost, což jí v důsledku zvedlo sebevědomí.“

Její osobní život ale provázela nenaplněná touha po lásce. Ze svých citů se vyznávala v básních, které vyšly v její jediné básnické sbírce Pohrobky v roce 1872. „Zaujala tím nejenom laickou veřejnost, ale i kritiku, která byla velmi pochvalná,“ dodává Martina Bittnerová.

Zemřela jako svobodná slečna v srpnu 1887 v Praze ve věku 46 let.