Pavel Kosatík: Masaryk chtěl spíše americkou demokracii. Vycházel z náboženského fundamentu

„Byl to možná maličko patetický název, ale náležel mu především proto, že on víc než kdokoliv jiný se za první světové války zasloužil o zisk samostatného státu a po těch 300 letech od Bílé hory jsme se osvobodili od cizí habsburské nadvlády,“ vysvětluje historik a spisovatel Pavel Kosatík.

Masaryk zbořil Rakousko

Došlo by ke vzniku Československa i bez pomoci Masaryka? Podle teorie by se události vyvíjely podobně i bez reálných aktérů té doby. „V celkovém součtu mnoha vlivů nemá jedinec takový vliv. Zrovna Masaryk ale je člověk, který vybočil hodně z normy průměru. Pokud se o někom dá říct, že zboural Rakousko a přesvědčil demokratické státníky, aby soustátí, které nikomu ve světě nevadilo, zklikvidovali, tak to byl on.“

Otázkou tak zůstává, kam Česko za sto let své existence dospělo. Podle Kosatíka jsme se vzdálili od původního zadání, což a priori není špatná věc. Připomíná ale jednu věc, která se nenaplnila. „Masaryk si představoval, že nová republikánská demokracie nebude založená na občanských právech, jako tomu je u demokracií, které vychází z francouzské buržoazní revoluce. Kořeny viděl spíš v demokracii americké, kterou dobře znal.“

Inspirace Ježíšem

Pavel Kosatík|foto: Luboš Vedral

„Americká demokracie se od většiny evropských liší v tom, že se nestydí za svůj náboženský prazáklad, který tomu vnukli otcové poutníci a další protestanti. Je vidět, že i dnes se vykonavatel soudní moci nebo státníci, když vynášejí autoritativní výrok, nečiní tak jen jménem lidu, ale také se odvolávají na boha. Když jde zločinec do vězení, odchází s pocitem, že ho trestá i náboženská společnost. S tím se do demokracie dostává prvek transcendence,“ říká Kosatík.

Masaryk totiž podle něj za svůj velký životní vzor považoval Ježíše s jeho principem bezpodmínečné lásky k lidem. „Z tohoto náboženského fundamentu si Masaryk tvořil svou vlastní vizi demokracie. To jsou ty humanitní ideály, které se učí ve školách.“

Klíčové bylo i září

Dnes se nejvíce vzpomíná na říjen 1918, velké události se ale před sto lety děly už v září. „Podnikly se rozhodující kroky v našem exilovém vedení k uznání exilové vlády. Trvalo to strašně dlouho. Už jen proto, že tam byl dlouho sám. I když za ním přišel Beneš a objevili Štefánika, pořád jich byla jen hrstka. V roce 1918 se to změnilo i vlivem legií, najednou mohli prokázat, že za nimi stojí několik milionů lidí.“

Na konci září pak byla vytvořena vláda a v polovině října to oznámili velmocem. Pak následovala rychlá smršť uznání ze strany Francie, USA a dalších rozhodujících zemí. „Zajímavé je, že Masaryk, Beneš a všichni vedoucí exiloví představitelé za datum vzniku státu považovali tento den 14. října. Byly kolem toho za první republiky hádky odrážející mocenské náhledy, kdo by měl vládnout. Zda ti, co ho vybudovali venku, nebo ti kdo byli přesvědčeni, že bez nich by to nevzniklo doma.“