Nechtěla jsem být ta první uprostřed. Ale byla jsem cílevědomá, ohlíží se tanečnice Daria Klimentová
„Když se řekne balet, naskočí mi jako první dřina, bolest a únava. Ale taky vášeň a radost,“ zamýšlí se světově uznávaná tanečnice, pedagožka a taky fotografka. Umí se sama pochválit? Jak často jezdí do Čech? Liší se studenti v různých koutech světa? Změnil se balet? Lpí choreografové na své verzi baletu? Projevuje se moderní zrychlení i v tanci? Kdy baletky odcházejí do důchodu? Jak proběhlo její rozloučení se scénou?
Tančila všechny role, o kterých sní baletky. Účinkovala na světových scénách a 18 let byla první sólistkou anglického národního baletu. Dnes balet učí. „Dnes už netančím, ale když se občas podívám na některá svoje videa, říkám si: Hm, nebylo to zas až tak špatný,“ usmívá se Daria Klimentová.
Zářila už na konzervatoři. „Ve čtrnácti se primabalerínou nestanete. To trvá roky. Asi ve mně cítili potenciál.“ Problémy však byly. „Styděla jsem se, neuměla jsem se smát a nechtěla jsem být ta první uprostřed. Na druhou stranu jsem v sobě měla disciplínu a byla jsem cílevědomá.“
Ke svým studentům je díky vlastním zkušenostem chápavá. „Sama jsem si tím prošla a občas si připadám ne jako pedagog, ale jako psycholog. Ke každému studentovi musíte mít jiný přístup. Neustále se to učím.“
Cítí se být víc primabalerínou či pedagožkou? „Myslím, že když jste primabalerína, tak jste jí už doživotně. Já jsem hlavně Daria Klimentová,“ uzavírá tanečnice, pedagožka a fotografka v Blízkých setkáních.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
