„Člověk musí být tak trochu blázen.“ Parkourista Daniel Kohout o odvaze, pádech a městě jako hřišti
„Už odmala jsem hopsal a učil se ve vodě salta. Pak už pro mě nebylo těžké to udělat na zemi,“ vzpomíná parkourista Daniel Kohout. „Byl jsem sám sobě trenérem. První salto vzad nedopadlo. Ale druhé už bylo dobře.“ Důležitá je podle něj motivace a podpora okolí. „Člověk musí mít chuť. Později mi hodně pomohli kamarádi,“ říká v Blízkých setkáních Terezy Kostkové.
Parkour vyžaduje i zvláštní druh myšlení. „Člověk musí být tak trochu blázen,“ směje se. „Kamkoli jdu, koukám kolem sebe a přemýšlím, jestli by se tam dalo trénovat.“ Parkouristé mají svá oblíbená místa. „V Praze je hodně populární Vltavská. Jezdilo sem kvůli tomu spousta lidí i ze zahraničí.“
Dnes Daniel Kohout trénuje děti a dobře rozumí obavám rodičů. „Snažím se jim ukázat, že parkour není jen o riziku. První půlrok je hlavně o bezpečnosti,“ vysvětluje. „Je skvělé, když rodiče přijdou na trénink a vidí to na vlastní oči. Dětem vysvětluju, jak správně běhat, a hlavně jak padat tak, aby si neublížily.“
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
