Mohla z ní být slovácká malérečka. K srdci jí ale přirostl oštěp. Osudové ženy: Dana Zátopková

Lidé, kteří se s Danou Zátopkovou setkali, na ni vzpomínají jako na cílevědomou, neustále pozitivně naladěnou ženu. Sportovní komentátor Štěpán Škorpil ji popsal jako nesmírně plastickou, pružnou a připravenou reagovat na vše. 

„I když se někdy v životním páternosteru ocitla dole, vždy si našla prostor pro to, aby na svět hleděla optimisticky,“ říká.

Milovala folklor, ale malérečkou se nestala

Dana Zátopková se narodila 19. 9. 1922 ve Fryštátě jako Dana Ingrová. Její tatínek, ke kterému měla velmi blízko, byl vojákem z povolání. „Rodina proto musela respektovat jeho povolání. A tak stejně jako ostatní rodiny vojáků čundrovali i Ingrovi po celé tehdejší republice.“

Danina maminka byla malérečka. Vyšívala a malovala kroje. Stejně jako ona měla i Dana k folkloru blízko a milovala písničky. „Nikdy nevynechala Ples olympioniků, vždycky si u cimbálovky zazpívala. Dokonce si hluboce po devadesátce zatancovala čardáš,“ vzpomíná Štěpán Škorpil.

Danu hluboce zasáhlo období, kdy byl její tatínek vězněn na Špilberku. „V zuboženém stavu se sice koncem války vrátil domů, ale byl to už jiný člověk. Rodina byla po celou dobu ve složité situaci. Otec byl živitelem rodiny. Do konce války se musel hlásit gestapu. V této době se také odstěhovali do Buchlovic za Uherské Hradiště.“

Házená dala její ruce švih

Dana odmaturovala za války v roce 1941. To už se o ní vědělo, že je všestranně sportovně nadaná. Na gymnáziu se vedle atletiky, tance a baletu věnovala i tenisu. Nejvíce času ale strávila hraním házené.

Pod jejím vedením se družstvo z Uherského Hradiště probojovalo až k mistrovskému zlatu. To jí následně pomohlo k tomu, že nebyla totálně nasazená.

Krátce po válce začala Dana pod vlivem svého kamaráda studovat tělocvik v Brně. „Byl to osudový krok jejího života, i když v té době bylo povolání tělocvikáře doménou mužů,“ vysvětluje sportovní komentátor.

V roce 1946 na vysokoškolském kurzu atletiky v Doubí u Třeboně se náhodou dostala k hodu oštěpem. Asi málokdo, a nejvíce ona sama, tenkrát tušil, že právě nastoupila cestu své hvězdné oštěpařské kariéry.

Vítězný oštěp

„Hod oštěpem měl u Dany nulové základy. V té době tu nebyli žádní trenéři, kteří by se věnovali oštěpu žen, a Dana se tedy spíš učila koukáním na své starší kolegy oštěpaře. Házenkářská průprava ale dala její ruce švih,“ popisuje novinář.

Její rodina byla zpočátku k její zálibě skeptická. Maminka dokonce ani nevěřila, že nějaká taková disciplína existuje. Když ale zasáhl tatínek, nestálo Daně už nic v cestě.

V roce 1947 se zúčastnila závodů v polských Katovicích, které ale zkomplikovala událost se zkaženým masem. Dana onemocněla paratyfem a zánětem pobřišnice. Celou sezonu nemohla trénovat, polehávala po nemocnicích. A patrně kvůli těmto zánětům nemohla mít v budoucnu děti.

Už v roce 1948 ale odjela do Zlína na zahajovací závody. Do Zlína odjela i zavedená běžecká hvězda Emil Zátopek. A přestože se Dana jako dospívající obávala, že toho pravého může v životě minout, nestalo se. Ze Zlína už s Emilem odjížděli ruku v ruce.

Po olympiádě v Londýně v roce 1952, kde Dana skončila sedmá a Emil získal vůbec první zlatou atletickou medaili pro Československo v historii a následně ještě stříbro, se vzali. Jejich manželství vydrželo celých 52 let.

Dana a Emil Zátopkovi spolu prožili přes půl století|foto:Jaroslav Hejzlar - ČSTK / Právo, Profimedia

Atletická špička

Dana vstoupila do atletické špičky a rozhodla se, že svoji pozici mnohonásobně vylepší. Následovalo vítězství na mistrovství světa v Bernu, vyhrála i o čtyři roky později v roce 1958 ve Stockholmu.

Mezi tím proběhla olympiáda v Melbourne. Emil Zátopek zde vybojoval šesté místo v maratonu, přestože absolvoval pět týdnů před olympiádou operaci tříselné kýly. Dana vyházela svoji formu den před závodem. Den závodu ji proto zastihl v děsivém útlumu, přesto vybojovala čtvrté místo.

„Zdaleka to ale nebyl konec kariéry. V roce 1960 získala Dana na olympiádě v Římě, kterou poprvé přenášela Československá televize, ve svých 38 letech stříbrnou medaili. Byla to báječná tečka za její sportovní kariérou,“ hodnotí Štěpán Škorpil.

Zátopka nebrat!

Pražské jaro zastihlo Emila v armádě, Dana působila jako trenérka. Zejména Emila obrodný proces velice vtáhl. Srpnovou okupaci prožívali stejně bolestně jako mnozí ostatní. „Ještě stihli podepsat 2000 slov Ludvíka Vaculíka. Emila pak ale velmi brzy vyhodili z armády a Dana měla také problémy. Jako čestní hosté byli ale pozváni na olympiádu do Mexika. Nově nastupující režim si netroufl jim cestu zakázat,“ vzpomíná sportovní komentátor.

Po návratu je ale vřelé přijetí nečekalo. Kvůli podpisu 2000 slov musel Emil nastoupit k podniku Stavební geologie. Několik dlouhých let jezdil po republice s vrtnou soustavou, bydlel v maringotce a domů se vracel jednou za měsíc. V této době také psal Daně dopisy.

„Postupem doby se znovu dostávali do povědomí. Emil se v této době začal učit finsky. Dana se snažila držet náladu, vařila moravská jídla a hostila kamarády. Dokonce jim v polovině 80. let bylo povoleno vycestovat do Finska. Jezdili také se mnou po besedách. A stali se mojí adoptivní rodinou,“ vzpomíná Štěpán Škorpil.

Pod bradou prkno

V roce 1993 se u Emila objevila Alzheimerova choroba, následně se přidávaly mrtvice, které po sobě zanechávaly následky. Emil pobýval částečně doma a částečně v nemocnici. Dana se o něj starala a dělala maximum, aby mu život usnadnila. „V roce 2000 spolu sledovali olympiádu v Sydney. Byla tou poslední. Emil zemřel v listopadu roku 2000.“

„Moc mi pomáhala představa, že mám pod bradou prkno, pod které žádný žal k srdci nepustím. Kamarádi z Klubu olympioniků začali kmitat ... Když mě Karel Engel slavnostně sdělil, že Ťopek bude mít pohřeb z Národního divadla, úplně jsem se rozsypala. To prkno pod bradou mi asi vypadlo a já jsem začala hlasitě plakat. Slzy mi tekly bez kontroly za tričko. Najednou jsem cítila uvolnění na duši. Slzy jako by otevřely ventil všem smutkům a zaplavily srdce vděkem. Protože já jsem to Ťopkovi tak moc přála.“
Dana Zátopková

„Dana nebyla svíčková bába. Pochopitelně na něj vzpomínala, ale žila dál plnohodnotným životem. Byla velmi aktivní kolem Plesu olympioniků, byla šéfkou redakční rady Atletiky.“ Svého muže přežila o dvacet let. Zemřela ve spánku 13. března 2020 ve svých 97 letech.