Lenora: Rubínové sklo ze sklárny pojmenované po okouzlující kněžně oceňoval Franz Josef, krásu křišťálu zase světová porota

Výroba skla se v obci Lenora u Prachatic rozeběhla v roce 1834. Mohl za to Johann Meyr, který měl sklářské řemeslo v krvi. Jeho otec Josef se vypracoval z prostého sklářského dělníka na nájemce několika skláren.

Otcovu profesi zdědili všichni tři synové. Nejstarší Pavel vzkřísil zapomenutou výrobu rubínového skla. Od císaře Františka II. za to dokonce dostal zlatou medaili. Druhý syn Ignác byl dlouhá léta huťmistrem v Rakousku. Třetí Jan jakožto nejnadanější a nejschopnější převzal po otcově smrti vimperskou sklárnu a postavil v ní druhou pec.

Meyrovi synovci

Firmě se nebývale dařilo, a tak přišel čas uvažovat o stavbě další sklárny, té lenorské. Jan se dohodl se správou panství, že pod vrcholem hory Ptáčník vybuduje sklárnu až o čtyřech pecích na výrobu všech druhů výrobků ze surového a rafinovaného skla. Smlouvu potvrdil majitel panství Jan Adolf Schwarzenberg v březnu roku 1834 a na podzim už byla první pec hotová.

Sklárna v Lenoře prosperovala. Kromě tabulového skla a sklíček do hodinek se tu vyrábělo hlavně velmi kvalitní křišťálové sklo, které se vyznačovalo neobyčejnou krásou, čistotou a trvanlivostí. Výrobky z lenorské sklárny sbíraly už od počátku cenná vyznamenání z prestižních světových výstav.

Pak ale Johann Meyr zemřel. Smrt si pro něj přišla náhle a bez ohlášení 17. ledna 1841 ve Vimperku ve sklářské hospodě U rybářky. V té době vlastnil tři sklárny – vimperskou zvanou Adolf, Lenoru a Nové Hutě. Protože neměl žádné potomky, postoupil ještě za života všechny tři sklárny Vilému Králíkovi, manželi své neteře, a svému synovci Josefu Taschkovi.

Sedm hutí

Oba následovníci vedli výrobu a obchod pod firemním názvem Synovci J. Meyra. Ke třem zmíněným sklárnám přibyl ještě Arnoštov a Františkov, časem také sklárny v Idině údolí a Luisina huť. Správním střediskem byla Lenora, kterou měl nyní už Wilhelm Kralik ze všech nejraději.

V březnu roku 1862 zemřel společník firmy Josef Taschek. V závěti určil, že jeho poloviční podíl ve sklárnách má dostat ten ze dvou synů, který se bude chtít věnovat sklářství. Jenže ani jeden z nich o tuhle profesi nestál, a tak jim Wilhelm Kralik vyplatil podíl po otci a osamostatnil se. Od té doby už firma nesla název Meyrův synovec. Patřilo k ní sedm velkých skláren na Šumavě.

Jak firma prosperovala po Kralikově odchodu? Na co se firma zaměřila po 2. světové válce? Jaký nový druh uměleckého skla uvedla firma na trh? Jak firma přežila divoká 90. léta? A jak je to sklářstvím v Česku dnes?