Jarmila Štuková: Zažehlená prsa, popálené obličeje kyselinou... Zvyknout se na to nedá. Reportovat o tom ale má smysl

„Fotit lidi v extrémních situacích je samozřejmě vždycky strašně těžké. Za každou fotografií se skrývá příběh. Podařilo se mi v tom ale najít pokání skrze projekty pomoci. Není to jenom o tom, že někoho vyslechnete a vyfotíte. Velmi často ještě následně přemýšlíte, jak těm lidem pomoci,“ popisuje svoji práci v pořadu Jak to vidí... fotografka Jarmila Štuková.

Svědectví, které pomáhá

Do zemí zasažených válkou, chudobou nebo sociálními nepokoji jezdí Štuková už 17 let. Viděla už leccos. Přesto ji vždy hluboce zasáhne násilí páchané na dětech a ženách. „Je to něco, co se mi v myšlenkách často vrací. Na explicitní násilí se zvyknout nedá. Ale pokud ho zažívají ti, kteří jsou nejslabší, je to opravdu bolest.“

Čtěte také

Reportéři někdy ve válce hýbou mrtvolami pro lepší fotku. Je to hyenismus, tvrdí dokumentaristka Štuková

„Začínala jsem jako fotoreportérka těžkých sociálních témat. Moje první téma, na kterém jsem si vyzkoušela, jestli to vůbec zvládnu, byl prodej orgánů v Indii. Díky článku, který k tomu vyšel, se mi podařilo získat spoustu peněz pro místní neziskovou organizaci, která pomáhala ženám nuceným prodávat orgány, aby uživily své děti. To byl pro mě prvotní impulz, že tento typ reportáží má smysl.“

S postupem času ale měla pocit, že by přece jenom chtěla dělat víc. Z fotoreportérky se tak stala humanitární fotografkou. „Ve spoustě zemí, ať už je to třeba v Iráku, kde dlouhodobě pracuji na tématu sebeupalování žen, nebo třeba v případě našeho projektu pomoci sirotkům, je to pro mě najednou velká síla, kdy můžete prostě pomoci.“

Zoufalství bez konce

Tři dny po ruské invazi na Ukrajinu odjela s humanitární pomocí do Lvova. „Lidé byli otřesení, v šoku. Hodně lidí plakalo. Především ženy nevěděly, co si počít, jak ochránit své děti. Hodně jsme se tam ale zaměřovali i na seniory, na které ve válce tolik času není, protože se logicky prvotně pomáhá matkám s dětmi. To byla pro mě asi největší bolest. Viděli jsme, jak rychle mizí potraviny, plyn, léky, hygienické pomůcky pro staré lidi jako pleny a masti na proleženiny.“

„Když jsme tam jeli podruhé s velkou dávkou pomoci právě pro seniory, setkali jsme se na místě s velkou bojovností, s hrdiny, o kterých neslyšíme v televizi, kteří ale přesto dělají spoustu práce. A šlo třeba o kunsthistoriky. Teď už je ale situace trochu jiná. Spousta lidí teď krčí rameny a říká, že už si zvykají. Někteří ale propadají naprostému zoufalství, protože vidí, že to nemá konce,“ všímá si fotografka.

Další témata rozhovoru: Jak konkrétně vypadá pomoc lidem s popáleninami v rámci projektu Burn Fighters? Jak náročný byl projekt Rozvod šestkrát jinak, který doprovázelo divadelní představení i kniha povídek? A v čem spočívá koncept sdíleného rodičovství?