Když mi někdo sáhne na foťák, je to jako by mi sáhnul na dítě, říká fotografka Jarmila Štuková

V Kamerunu takto zpracovávala téma zažehlování prsou malých holčiček, kterým se především matky snaží dcery uchránit před sexuálním obtěžováním. V Indii zase sledovala osudy žen znetvořených kyselinou, ve válečných oblastech mladé umělce nebo skejťáky v Bangladéši.

V Albánii zase s Lenkou Klicperovou fotila zvláštní ženy, tzv. burneše. Už jako velmi malé musely převzít roli muže, když rodina neměla mužského potomka. „Neměly šanci odmítnout a přišly tím o možnost mít vztah, rodinu, děti – což jedna z nich těžce nesla. Dnes už jich žije jen málo, jsou to takoví chlápci, některé i velmi nerudné. Ale nakonec nás přijaly.“

Nejhorší, co může fotograf udělat, je někam přijet a hned začít fotit. Aniž by se sžil s prostředím, poznal příběh toho člověka a vysvětlil mu, proč tam je. Není nic horšího, než když se vám lidé začnou před objektivem stylizovat a pózovat.Jarmila Štuková

Krása nevadí

Je pro ni výhoda, že je žena, navíc atraktivní? Nebyla by v některých oblastech raději zarostlým a zanedbaným mužem? „Většinou je to spíš výhoda. Hodně jezdím do islámských zemí, o kterých mají lidé představu, že se tam na vás každý kouká. Ale já tam nezažila žádné obtěžování. Naposledy jsem o sebe měla strach v Las Vegas. To mi nikdo nevěří.“

Štuková tam jela dokumentovat situaci rodin, které během krize přišly o střechu nad hlavou. „Na periferii jsou úplně prázdné čtvrti, tak tam fotím a nejednou přijelo auto, vyskákalo z něj pět chlapů a jeden z nich mi sáhnul na foťák. A to je pro fotografku jako když vám někdo sáhne na dítě. Rozrazila jsem je a utekla pryč,“ vzpomíná.

Fixer k nezaplacení

V nebezpečných oblastech i proto člověk potřebuje tzv. fixera. „Je to průvodce, který umí anglicky a dokáže vám překládat z místních jazyků. A pomůže vám ty lidi otevřít. Třeba v Iráku u ženské obřízky. To je tabu. A také to musí být člověk prověřený, u kterého máte jistotu, že vás třeba v Afghánistánu neprodá. Najít dobrého je zkrátka kumšt.“