Přepis: Jak to vidí Jarmila Štuková – 14. července 2022

14. červenec 2022

Hostem byla fotografka Jarmila Štuková.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Dobrý den, Zita Senková vás vítá u pravidelného rozhovoru. Jsem moc ráda, že dnešní pozvání přijala Jarmila Štuková, dokumentaristka, humanitárních fotografka. Dobrý den, vítejte.

Jarmila ŠTUKOVÁ, dokumentaristka a humanitární fotografka
Dobrý den.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Řeč bude například o síle traumatu, válečné i humanitární fotografii. Propojení vědy s uměním, integraci lidí s handicapem či o rozvodu šestkrát jinak. Přeji nerušený poslech. Jarmilo Štuková, vy mnoho let zachycujete lidi, společnost ve velmi výjimečných, extrémních situacích, ve kterých by se nikdo nechtěl ocitnout. Mapovala jste například život v uprchlických táborech v Sýrii, v Iráku či v Gaze. Utrpení žen se zaželenými prsy v Kamerunu, dětskou prostituci v Etiopii, ale třeba i nasazení personálu v pražské Všeobecné fakultní nemocnici, který pečoval o nejtěžší pacienty s covidem-19. Ještě se dostaneme k celé řadě vašich dalších aktivit. Přiznám se, že, když jsem se dívala na vaše webové stránky, tak se mi těžko dívá vlastně na ty fotografie. Je mi těžko na duši, tak si říkám, jak muselo být vám, když jste s těmi lidmi byla, mluvila, fotila.

Jarmila ŠTUKOVÁ, dokumentaristka a humanitární fotografka
Je to samozřejmě vždycky hrozně těžké a každý ten projekt nebo každý ten případ má svůj příběh a je to náročné, ale já si pořád říkám, že jsou tady témata, o kterých se mluvit musí a já jsem zrovna ten člověk, který tím, že jsem dostatečně empatická a tím, že už to dělám nějaký pátek, tak jsem si v tom našla pokání, řekněme, právě skrze, skrze projekty pomoci. Že tam není to jenom o tom, že někoho vyslechnete a odcházíte a vás se to netýká, ale vlastně ještě velmi často vymyslíte, jak těm lidem pomoci.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Vy, pokud to počítám správně, nejméně 17 let jezdíte s fotoaparátem, ale i s kamerou, protože vy jste už, několik let máte parťáka, manžela Andreje Štuka, jezdíte do zemí zasažených válkou, chudobou nebo sociálními nepokoji. Na co se nedá zvyknout?

Jarmila ŠTUKOVÁ, dokumentaristka a humanitární fotografka
Nedá se určitě zvyknout na násilí páchaném na dětech a na ženách. Na dětech převážně, protože to je něco, co se mi teď taky v myšlenkách často vrací. A myslím, že obecně na násilí si prostě nezvyknete, na to explicitní násilí, ale pokud ho zažívají ti, kteří jsou nejslabší, tak to je opravdu bolest.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Jak to všechno utrpení lidí, to zoufalství, násilí, války, konflikty, které jste mapovala, se odráží nebo má vliv přímo na vaši práci? Já jsem vás mimochodem uvedla jako humanitární fotografku, ale měla bych dodat také válečnou fotografku.

Jarmila ŠTUKOVÁ, dokumentaristka a humanitární fotografka
Je pravda, že jsem si vlastně prošla takovou jistou katarzí, že jsem začínala jako fotoreportérka. Pracovala jsem na velmi závažných tématech. Vy jste některá z nich zmínila, ale moje třeba první téma, kterým jsem si vyzkoušela, jestli vůbec to zvládnu, nebo nezvládnu dělat a to těžká sociální témata, která pak přišla i ve válečná postupem času, tak byl prodej orgánů v Indii a díky tomu, že ten článek vyšel. A já jsem získala spoustu, díky tomu právě spoustu peněz pro místní neziskovou organizaci, která pomáhala ženám, které byly nuceny prodávat orgány, aby uživily své děti. Tak tam si myslím, že byl takový prvotní velký impuls, kdy jsem si říkala, ale to má smysl. Tenhle typ reportáží má smysl, protože a díky tomu se o té problematice lidé dozvědí a pak třeba na místě pomohou. A pak jsem další léta pracovala především tedy jako fotoreportérka. No a postupem času najednou jsem měla pocit, že je to pro mě málo, což nechci říct, že si nevážím kolegů, kteří jezdí a dělají válečnou a sociální žurnalistiku, ale zkrátka pro mě, já jsem právě chtěla udělat něco víc a postupem času se z té fotoreportérky stala právě humanitární fotografka. To znamená, že ve spoustě zemích, ať už je to třeba v Iráku, kde dlouhodobě pracuji na tématu sebeupalování žen nebo teďko jsme třeba dělali takový velký projekt pomoci sirotkům, tak to je pro mě najednou velká síla, kdy můžete prostě pomoci.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Jak se podle vás proměnila válečná žurnalistika, jaká má vůbec pravidla?

Jarmila ŠTUKOVÁ, dokumentaristka a humanitární fotografka
Já musím říct, že se pro mě proměnila obrovsky. A za a tedy nejenom, když teď pominu válečnou žurnalistiku, jak se proměnila i pro mě válka, protože já si vzpomínám, když jsem například v Afghánistánu, tak tam opravdu se používaly konvenční zbraně. Velmi často jste viděla muže s kalašnikovy a byl to takový ten klasický boj muž proti muže. A pak i v Iráku, v Sýrii, když jsme reflektovali válku s Islámským státem, tak taky to bylo často, že byla taková ta klasická zákopová linie i stáli muži proti mužům. Ale třeba za poslední dobu už je to velmi často technologická válka, válka s drony. Já musím říct, že když tady probíhal covid, tak já jsem odjela sama do národního Karabachu, kde také probíhá válka, vidět mladé chlapce, kteří nebyli ani dostatečně vycvičení, kteří stále se zbraněmi, ale vlastně přiletěl dron a rozmetal jim končetiny doslova, to bylo něco strašného. A jak se proměnila válečná žurnalistika? Obrovsky. Protože já tady musím říct, že vlastně za poslední dobu a vlastně asi nikdy jsem nezažila, abych se na jednom místě potkala s tolika novináři a i velmi nezkušenými. Když jsme byli ve válce s Islámským státem, ať už to bylo v Iráku nebo později v Sýrii, tak tam jsem často viděla zkušené válečné fotografy, reportéry z velkých celosvětových domů, mediálních, ale tady na Ukrajině jsem se potkávala s děvčaty, s mladíky, kteří vůbec nebyli zkušení, tak ty tam dělali velké problémy třeba místním vojákům. Také vlastně tím, že nás se to velmi týkalo, protože se ta válka, že jo děje kousíček od nás a je to něco úplně jiného než, ať už jsou to války, soudobé války, které jsem zažila třeba v Africe anebo právě na Blízkém východě. Tak i ta kolikrát vlna solidarity, která ale mi nepřišla, že by to bylo opravdu, že chcete někomu pomoct, ale spíše si jet pro selfie. Tak to byla pro mě první zkušenost. A já tedy musím říct, že když jsem odjela poprvé na Ukrajinu, kde jsem už jela s humanitární pomocí a chtěla jsem jet na frontovou linii, protože jsem vezla vlastně pomoc především domobraně mladým mužům. Základní vybavení jako třeba termoprádlo, protože byla opravdu obrovská zima, tehdy toho února a válka na Ukrajině začala 24. února ráno. Vozili jsme tam i helmy a vesty a tak dále. A to bylo, to bylo pro mě opravdu jako něco neuvěřitelného a říkala jsem si, ježiš tady je úplně chumel fotografů a reportérů a já to takhle asi dělat nechci.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
A čemu to připisujete, ten až enormní zájem novinářů?

Jarmila ŠTUKOVÁ, dokumentaristka a humanitární fotografka
Tak určitě, že to je dostupné, že Ukrajina je dostupná, že si sednete do auta, jste tam za pár, geograficky, přesně tak. Jste tam, jste tam za pár hodin. A opravdu si myslím, že, že také, že se nás to velmi týká, že když jsem třeba se vrátila i kolikrát z války třeba teďko v Tigraji, která probíhala za covidu. A kam jsme odjeli právě s mým mužem Andrejem /souzvuk zvuků/ Etiopie ano. Tak se o ní skoro vůbec nemluvilo. Přitom se tam děly naprostá zvěrstva. A vy přijedete a samozřejmě jste tím otřesena, protože vlastně si, já si asi nikdy nezvyknu na žádnou válku, prostě na žádnou, žádné excesy /nesrozumitelné/, jak jsem říkal na začátku. A kdežto jakmile začala válka na Ukrajině, tak opravdu naprosto paralyzovala, bych řekla i spoustu mých přátel a najednou se mě ptali na to, jak si vůbec válku mají vysvětlovat. Co to znamená, já jsem říkala, tak my se známe tolik let a vlastně teprve teď se bavíme do hloubky o tom, co to je, když člověk zažívá to, že mu třeba rozbombardují jeho bydliště, takže to si myslím, že je především ten důvod.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Řekl bych, že ten prvotní šok z ruské invaze, která vypukla toho 24. února opadl. Zvykáme si tak trochu na tu válku v přímém přenosu. Ono už na jaře vlastně řekla manželka ukrajinského prezidenta Jelena Zelenská nebo spíše varovala, že pokud si svět na válku na Ukrajině zvykne, tak nikdy neskončí.

Jarmila ŠTUKOVÁ, dokumentaristka a humanitární fotografka
Já si myslím, že jsme si na ní, že už jsme prošli přesně právě tím obdobím toho šoku a ten náš mozek je velmi adaptabilní, jinak bysme nepřežili upřímně řečeno. Takže já si myslím, že ano, sama to samozřejmě můžu komparovat s počátkem a teď. Já teda jsem si na ni zvyklá, hodně jí prožívám pořád, musím říct. Ale řekla bych, že ano, taky se podívejme na, na to, jaká byla dávka solidarity v počátku a jak už někteří lidé reagují nyní. A dokonce jak i se začala trošku relativizovat vlastně to, co se tam děje. Ne, ne, že by úplně jsme řekli ne, že, že ta invaze neprobíhá. To si myslím, že byl nonsens, ale už se relativizuje vlastně, jestli je tedy ten Putin tak zlý nebo není. A mě to úplně vyděsilo, protože jsem říkala, že tohohle se v této válce snad nedočkáme. Ale je pravda, vzpomeňme si na rok 2014 na Donbas. Ono samozřejmě teď je ta válka mnohem větší, ale, ale Donbas a jak, jak říkají sami Ukrajinci, s nimiž jsem o tom hodně mluvila na mnoha místech, tak oni říkali, ale my už jsme tu válku započali. Teď je jenom, má jenom větší a větší kontury, ale jinak my vlastně jsme už nějakou dobu.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
S jakými reakcemi jste se, Jarmilo, setkala ve Lvově, kam jste jela vlastně s tou humanitární pomocí pro domov pro seniory?

Jarmila ŠTUKOVÁ, dokumentaristka a humanitární fotografka
Já musím říct, že zase hrozně záleželo, kdy jsme tam jeli. Když to byl ten prvopočátek, to bylo nějaké tři dny po, po tedy té invazi nebo začátku, tak lidé byli taky otřesení. Opravdu jsme se potkávali s velkým šokem i od místních, hodně lidí plakalo, především ženy. Nevěděli najednou, co si počít. Říkaly, my nemáme teď budoucnost, co budeme dělat. Ty lidé prostě prchali z domovů, protože nevěděli, co bude prostě. A největší stresor je nejistota, protože vy prostě chcete uchránit své děti, především pochopitelně zároveň my jsme se tam hodně fokusovali na seniory, na které samozřejmě v té válce tolik času a tolik, tolik orientace nebylo, protože prostě logicky prvotně se pomáhalo matkám s dětmi, a to bylo pro mě asi největší bolest, kterou jsem tedy musím říci, že odnesla i psychicky, protože jsem se vrátila a říkala jsem si, musím pomoct především teďko těm seniorům, protože pokud je tam takhle necháme, tak spoustu z nich prostě umře na dekubity. Protože mizely masti na dekubity. Opravdu my jsme tam zažívali velmi vlastně v krátkém časovém horizontu /nesrozumitelné/ jak, jak mizely potraviny, jak mizely plíny třeba pro, pro ty seniory. To bylo teda hrozně bolestný, jak to bylo rychlé. Když jsme tam jeli podruhé s velkou, s velkou dávkou pomoci právě už pro ty seniory. A tam jsme se zase potkali s velkou bojovností. A musím říct, že opravdu jsem tam zažila i hrdiny jako takové ty, o kterých neslyšíme, které nevidíme v médiích. Ale ti, kteří dělali spoustu práce a byli to třeba kunsthistorici. Já jsem si tam velmi oblíbila jednoho restaurátora kunsthistorika André. Pána, kterýmu bylo asi 50 prostě v takové plné síle, ale s velkými kruhy pod očima a viděla jste, jak už je zničený. On říká, od roku 2014 tady pomáhám právě bojovat proti, proti Rusům. A je to pro mě velmi vyčerpávající a už jsem si říkal, že snad bude klid a teď najednou vlastně přišlo, oni nečekali, nikdo neprodukoval, že to bude takhle silný vpád, řekněme. No a on říkal, že je to pro něj velmi náročné. Ale okolo něj bylo spoustu lidí, a to bylo opravdu studenti třeba kunsthistorici a tak dále. Tak to byla síla, že jste viděla najednou to napojení a že řekli, my se nedáme. A teď poslední dobou, co mám aspoň kontakt, a když to hodně řešíme s lidmi z místa, tak někteří už tak krčí rameny a říkají, tak prostě ano, už si pomalu zvykáme a někteří ale propadají naprostému zoufalství, protože vidí, že to nemá konce.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Časem ubývá sil, energie, asi i toho odhodlání. Už je to několik měsíců. Zamýšlela jste se třeba nejenom jako dokumentaristka, ale i jako člověk, jako Jarmila Štuková nad tím, co vůbec člověka nutí k určitému chování, proč se někteří chovají slušně, jiní jsou krutí, kde se to v člověku bere?

Jarmila ŠTUKOVÁ, dokumentaristka a humanitární fotografka
Já si zrovna teď tu knihu od Zimbarda, známého psychologa a člověka, který inscenoval standfordský experiment. A já musím říct, že on tam mluví především o tom, že vás k tomu vede ta okolnost, ty jevy. To, co najednou, že, že jste, že jste přinucena se chovat určitým způsobem, byť jste koncipovaná zdravě, relativně zdravě. Ale můžete dělat zlé skutky, protože jste vtažena do takové situace, kdy zkrátka byste ani neřekla, že byste se někdy tak zachovala, ale prostě zachováte. A já jsem si tuto otázku kladla mnohokrát a velmi často si jí kladu tady u nás, kde neprožíváme žádné válečné běsnění. Ale zažil jsem za covidu, kolik lidí vlastně propadlo velké hysterii a velkému sobectví, což mě velmi překvapilo, protože jsem si říkala, že zrovna u těch lidí, kde to tedy bylo extrémní, tak tam bych to nikdy nečekal. Takže chci říct, že vy vlastně asi málokdo z nás může predikovat, jak bychom se v určitých situacích chovali. Prostě to je něco, co vás takovým způsobem začne ovládat, že jste možná překvapení ze sebe sama. Ale na stranu druhou já si pořád říkám, že ta válka cizeluje charakteru pochopitelně. Pokud jste amorální člověk, tak ta válka samozřejmě to ještě víc podtrhne a začnete se chovat ještě zrůdnější. A naopak pokud jste ten člověk, který je altruistických nebo empatický, tak budete empatičtější víc, ale sama jsem to zažila, je to velmi silné. Ale je pravda, že ten pud sebezáchovy, je natolik velký, že ve válce se prostě spoustu věcí musí odpustit. Protože je logické, že v momentě, kdy přijdete o všechno a musíte se rozhodovat velmi rychle a jde vám o to, aby přežili vy a vaši potomci, tak prostě jdete často v uvozovkách přes mrtvoly.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Pohled Jarmily Štukové, dokumentaristky a humanitární fotografky. Vy se věnujete Jarmilo nejenom fotografii, reportážní dokumentární, humanitární také dokumentům. Angažujete se i v různých dobročinných projektech. Pomáháte například lidem s popáleninami. Jste spoluzakladatelkou a patronkou platformy Bern Fighters, která pomáhá ženám napadených kyselinou. Většinou to bylo od zhrzených expartnerů. Vy jste se vlastně inspirovala v Indii před časem?

Jarmila ŠTUKOVÁ, dokumentaristka a humanitární fotografka
Ano, my jsme s kamarádkami Olinou, Markétou a Lenkou natočili dokument Nezlomené, který vlastně zahrnoval tři země, tři hrdinky, tři velká témata. Jedno z těchto témat byl právě, se týkalo žen, které jejich zhrzení milenci napadli kyselinou, znetvořili jim obličej. A jak, když jsem se pak vrátila domů, tak jsem hledala, jestli vlastně je nějaký případ i v naší zemi. Ano, je jediný případ, prožila ho Martina. Dneska je to moje velká kamarádka už dávno ne respondentka a já jsem totiž začala točit dokument. My jsme se potkali, povídali jsme si spolu a já jsem jí slíbila, že to budu točit ten dokument o ní sama. A že pokud ona se rozhodne, protože přece jenom v té době byla velmi psychicky nestabilní, protože to bylo obrovsky odporný čin. A ona přišla i o zrak. Zkrátka úplně se jí zmínil život. A byly jsme domluvené, že když tak vyhodím ten materiál do koše. Nakonec nevyhodila. Pracujeme, už vlastně sedmým rokem točíme dokumenty. Já jsem ještě převzala k tomu Maju Hamplu jako producentku a /nesrozumitelné/ Brabcovou a Tomáše Kotase a Soňu Jelínkovou, jako takový krásný tým filmařů a pracujeme teď společně na tom, abychom ukázali, že i když se vám stane něco tak závažného a bolestného a opravdu Martina má i zdeformovaný obličej, tak ale můžete najít smysl života a můžete dokonce prožívat ho i mnohem silněji a vážit si ho mnohem víc, což opravdu u té Martiny se ukazuje. A ještě Bern Fighters on není jenom vlastně o pomoci ženám, které si prošly kyselinovým útokem, ale týká se vůbec všech popálených a není tam jenom Martina, která si prošla kyselinovým útokem, ale Simona, která zase vylezla na vagon. Taky prošla si velmi závažným popáleninovým traumatem, málem umřela. A mně přijde neskutečný, když vidíte tyto dvě dívky, které ještě pak přivzaly zase Karolínu, která také zase málem uhořela v autě. A tyto tři dívky chodí a dělají prevenci, osvětu. A to má obrovskou sílu, já jsem za to moc ráda. Takže ty ty Bern Fighters musím říci, že jsou pro mě taková moje velká láska tady v České republice.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Paní Martina se stala také laureátkou Ceny Olgy Havlové za rok 2020, kterou vyhlašuje výbor Dobré vůle nadace Olgy Havlové, mohu říct vaše Martina.

Jarmila ŠTUKOVÁ, dokumentaristka a humanitární fotografka
Ano.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Vy jste, jak jste už sama řekla, Jarmilo, našla cestu, jak propojit vaši profesi, vaše dovednosti s vaším srdíčkem, s projekty pomoci. Stojíte také za projektem Rozvod. S profesorem psychologie Radkem Ptáčkem jste na toto téma udělali divadelní představení a iniciovala jste také knihu. Tam různé aspekty rozvodů šestkrát jinak a jeho dopady mapují povídky předních českých spisovatelů, doplňují to ilustrace známých výtvarníků. Jak se vám na tom pracovalo?

Jarmila ŠTUKOVÁ, dokumentaristka a humanitární fotografka
Velmi náročně, musím říct, protože my jsme si říkají právě s Radkem Ptáčkem, který je i můj kamarád a už jsme spolu právě na jednom projektu, který se jmenuje Sdílené rodičovství spolupracovali. A tím, že já jsem z rozvedené rodiny a i když mě rodiče nijak zásadně neubližovali, tak musím říct, že do dneška si pamatuju traumatizující momenty právě toho rozpadu jejich manželství. A když jsem se o to začala víc a víc zajímat, tak jsem zjistila, že je okolo mě spoustu lidí, kteří si to trauma nesou do dneška, tak jsem začala velmi rešeržovat toto téma a zjistila jsem, že je spoustu odborného materiálu. A je tady spoustu neziskovek, kteří se orientují na rozvody, na pomoc rodinám v této těžké chvíli nebo spíš období. Ale, že vlastně nic nevzniklo uměleckého, což bych řekla, že je stravitelnější forma pro veřejnost. No a tím, že já jsem studovala DAMU a znám Martinu Kinskou, která je úchvatná dramaturgyně, tak jsem říkala, že bych jí velmi ráda oslovila, jestli by s náma nenapsal hru. Právě na základě Radkovi expertizy. A stejně tak to bylo s knihou, že já jsem si říkala, Radku, bylo by hrozně fajn, abysme nezněli jenom, že parta umělců si tady něco vymyslela, ale že to všechno bude založené na tvejch dlouholetých zkušenostech a mám z toho velkou radost, protože opravdu, ať už ta hra nebo ty povídky, které tam je ještě důležité říct, že ty povídky také byly inspirovány zase tou dlouholetou zkušeností klinického psychologa Radka. Ale vedle toho ještě po každé povídce Radek přidal odborný komentář, velmi laskavý. A my neříkáme rodičům, což je taky potřeba říct, nerozvádějte se. Nám jde především o to, že když už se tedy rozvedete, tak pozor na to, co můžete způsobit dětem.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
V Česku se v současnosti podle statistik rozvádí 45 % párů, tedy je to 60 denně. Dá se toto náročné období teda zvládnout, aniž by si dítě odneslo trauma do dalšího života?

Jarmila ŠTUKOVÁ, dokumentaristka a humanitární fotografka
Dá a no, to je právě koncept sdíleného rodičovství. A my vlastně také otvíráme skrze tu knihu i to představení, debatu o tom, jakým způsobem se chovat tak, aby děti trpěly co nejméně. Já totiž, vy jste to řekla hezky na tom začátku. Mě hrozně baví spojovat umění s, buď vědou, medicínou. To také velmi často dělám třeba v preventivních kampaní popáleninových, kdy spolupracujeme zase s klinikou popáleninové medicíny a s přednostou Robertem Zajíčkem a Lenkou Šetelíková, vrchní sestrou. No a tady mně se právě strašně na tom líbí, že my budeme jezdit s představením po celé České republice. Ono je velmi komorní. My jsme ho taky schválně koncipovali s /nesrozumitelné/ a tou scénografka tak, aby ty kulisy nebyly tak náročné, abysme mohli hrát různě i v menších prostorech. A poté bude následovat přednáška, ať už Radka nebo někoho z renomovaných dětských psychologů nebo klinických psychologů, kteří právě budou moci velmi otevírat to téma a debatovat třeba s rodiči, kterých se týká. Ale i s těmi, kterých se to netýká, protože musím řídit, že ta kniha, já s ní, když jsem četla ty komentáře odborné Radkova, protože jsme to dělali spolu tu knihu, hodně jí jsme řešili. Tak mně na tom přišlo strašně hezké, že vy se nemusíte rozvádět, ani o tom nemusíte přemýšlet, ale už vám to zasévá takové semínko. Na co si dávat pozor i ve výchově. Jakým způsobem vlastně přistupovat k dítěti, že ho brát jako partnera. Samozřejmě, že musí mít mantinely, ale nebrat ho jako nějakou loutku, se kterou prostě nekomunikujete, protože jinak můžete velmi ubližovat.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Co vám, Jarmilo, snad to není příliš osobní otázka, pomohlo vyrovnat třeba s tím traumatem rozvodu vašich rodičů?

Jarmila ŠTUKOVÁ, dokumentaristka a humanitární fotografka
Já musím říct, že mně hrozně dlouho trvalo, než jsem vůbec začala věřit ve vztahy. A díky tomu, že už jsme s Andrejem 13 let, tak mně, myslím, že mě z tohohle trauma hodně vyvedl právě Andrej. Kdy vidíte, že můžete mít vedle sebe opravdu parťáka. A že to není člověk, který by vás nějak manipuloval, ale že opravdu je to, je to někdo, kdo vás respektuje. A to je pro mě velmi zásadní. Takže, takže především Andrej, musím říct a taky celkový přístup k sobě sama. Že, že si řeknete dobře, tak zažila jste vztah a zažila jste nějaké vzorce chování, které prostě opakovat nechcete. A snažíte se dělat všechno pro to, abyste se z toho vymanila. A snažíte se číst právě hodně odbornou literaturu. Já jsem proto taky chtěla studovat hodně psychologii, musím říct. Takže vám hodně pomáhá hlavně se vzdělávat. Abyste si vysvětlila, že že to, že jenom pocházíte z té rodiny, ještě neznamená, že to musí být ten transgenerační přenos tohoto traumatu. Ale, že když na sobě budete pracovat, tak, tak třeba nemusíte vy se rozvádět.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Tak vy jste se dostala přece jenom i k té psychologii, byť v jiné podobě, ne jako aktivní třeba psychoterapeutka, ale jako autorka projektu, který může pomoct lidem. Jarmila Štuková, dokumentaristka, humanitární fotografka, byla hostem dnešního vydání Jak to vidí. Děkuji za vaše postřehy, za vaše zkušenosti a přeji vše dobré do dalších projektů, mějte se hezky.

Jarmila ŠTUKOVÁ, dokumentaristka a humanitární fotografka
Já velmi děkuji za pozvání, mějte se hezky, na shledanou.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Příjemný poslech dalších pořadů Českého rozhlasu přeje Zita Senková.

Pořady Českého rozhlasu automaticky přepisuje aplikace Beey www.beey.io. Texty neprocházejí korekturou.

Spustit audio

E-shop Českého rozhlasu

Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.

Václav Žmolík, moderátor

tajuplny_ostrov.jpg

Tajuplný ostrov

Koupit

Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.