Reportéři někdy ve válce hýbou mrtvolami pro lepší fotku. Je to hyenismus, tvrdí dokumentaristka Štuková
Dětská prostituce v Etiopii, zemětřesení na Haiti, frontové linie Islámského státu. To je jen část témat, které Jarmila Štuková zpracovávala. Jak se ženě v takových podmínkách pracuje?
V poslední době si lidé stěžují, že média tvrdí něco jiného, než se skutečně v místě konfliktů děje. Podle dokumentaristky Jarmily Štukové má i toto téma dva pohledy. Často se stane, že novinář vypustí informaci, kterou má ověřenou z několika zdrojů, ale i tak se ukáže jako nepravdivá.
„Jsou kolegové, na které nadávám, protože se chovali hnusně. Nerada ale nedávám na novináře. Protože vím, že někdy je velmi složité informace získat.“ Mezi případy ohavného chování novinářů tak Štuková řadí například nejmenovaného reportéra, který odtáhl mrtvolu, aby byla v lepší kompozici.
Kde má válečný reportér své hranice?
„To já v životě nepochopím. Najednou se tím přetváří realita. A to si reportér nemůže dovolit. Morálně mi to hodně vadí. Na druhou stranu vidíte týmy, které pracují nejlépe jak mohou. Asi jako v každé práci máte profesionály i hochštaplery a dezoláty.“ Mají váleční reportéři nějakou hranici, kterou by už nepřekročili?
„Já se často bojím. Ale svou práci miluju. Kvůli tomu občas ani nevnímám, kde jsem,“ přiznává. „Jsem duší fotografka. Baví mě být někde déle a dostat se co nejhlouběji. Když zjistím, že je téma zajímavé, jsem schopná počkat klidně hodiny, aby se obraz podařil.“
Tahle práce není pro ženský?
Práce v podmínkách bojů je přitom spíše spojována s muži. „Velmi často se nám stává, že na nás koukají divně. Dostávaly jsme se ale i na místa, kam se velké štáby nedostaly. A to především díky tomu, že jsme byly jen dvě holky, které prosily místní generály,“ popisuje.
„Poznaly jsme spousty žen, které jezdí do válečných konfliktů, zdaleka nejsme sami. A musím říci, že některé jsou velmi křehké a něžné, že byste to do nich neřekli. Zdaleka to už není taková rarita.“ Štuková aktuálně stojí za kampaní na prevenci proti popálení mladistvých na českých nádražích Jedna blbá fotka.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.