Herečkou se stala díky pětce z latiny. Osudové ženy: Jiřina Jirásková

Už jako malá se ráda předváděla. Rodiče si ale přáli, aby studovala. Když se po válce rozváděli, využili příležitosti a přihlásili ji ke studiu klášterní školy v Kutné Hoře.

„Z počátku ji studium ve středověkých kulisách kláštera bavilo, postupem času na ni ale dolehla tíha doby i sociální rozdíly mezi řádovými sestrami. Navíc propadala z latiny,“ říká teatroložka a přítelkyně Jiřiny Jiráskové Renáta Novotná.

Sarkastické doporučení matky představené, aby se Jiřina dala k divadlu, jejího tatínka šokovalo. Jako zodpovědný otec se ale šel přeptat na možnosti studia přímo ředitele pražské konzervatoře. Pozdější absolventské zkoušky složila Jiřina na výbornou.

Svět pro ni

Její temperament byl v klášterní škole na obtíž. V divadle ho ale zúročila vrchovatě|foto:Archivní a programové fondy Českého rozhlasu

Z učitelů i prostředí byla nadšená. Protože ale v té době probíhala školská reforma a nově založená DAMU potřebovala doplnit studenty, pokračovala ve studiu tam. To se psal rok 1948.

„Jiřina v této době vstoupila do KSČ. Byla jednak ovlivněna válečnou dobou, vliv na ni ale také měla změna politické atmosféry na samotné DAMU. Později říkávala, že by stejnou chybu nikdy neopakovala,“ přibližuje teatroložka.

Své první herecké zkušenosti sbírala v Divadle na Vinohradech, kde v roce 1951 získala stálé angažmá. „Divadlo už ale bylo úplně jiné. Stalo se z něj Divadlo čs. armády, čemuž odpovídal repertoár i atmosféra.“ Současně se také věnovala rozhlasové práci. „Ztvárnila řadu rolí, byla nadšenou interpretkou, ale i posluchačkou. Rozhlas u ní běžel od rána do večera a její hvězda stoupala.“

V 60. letech ale přišlo rozčarování. „Začala korigovat svoje postoje. Často vzpomínala na tatínka a kladla si otázku, jak je možné, že on to věděl, a ona ne. Věřila v obrodný proces, ale po okupaci pochopila, že je všechno špatně a že se od toho musí distancovat. Na protest v roce 1969 proto vystoupila z KSČ,“ vypráví její přítelkyně.

Divadlo je můj domov

Její hvězdná dráha před kamerou tím byla na dlouhé roky dotčena. Podobný osud potkal i jejího životního partnera režiséra Zdeňka Podskalského. „Přesto patřila k těm šťastnějším, protože práce v divadle jí zůstala.“

Své domovské divadlo milovala nade vše. Po roce 1989 se proto přihlásila do konkurzu na ředitelské místo. V čele Divadla Na Vinohradech pak stála dlouhých deset let. „Ředitelování ji strašně bavilo. Velice dobře znala úskalí profese, a proto dělala všechno pro to, aby se tam herci cítili dobře a aby si k nim našli cestu i diváci,“ vzpomíná Renáta Novotná.

V době vedení divadla mnoho hereckých nabídek nepřijímala, udělala jen několik výjimek (film Fany nebo Zámek v Čechách). I díky nim se významně zapsala do historie české kinematografie. Zemřela v lednu roku 2013 ve svých 81 letech.