Fotila normalizační underground i severoamerické indiány. Osudové ženy: Helena Wilsonová

Z dokumentu České televize Fenomén Underground (ilustrační snímek)
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Z dokumentu České televize Fenomén Underground (ilustrační snímek)
0:00
/
0:00

Talentovanou fotografku ovlivnil život v československém undergroundu na přelomu 60. a 70. let i manželství s Paulem Wilsonem, hudebníkem legendárních Plastiků.

Narodila se 15. srpna 1937 jako Helena Pospíšilová v Navarově na pomezí Jizerských hor a Krkonoš. Její rodina tu vlastnila malý zámeček. Druhou světovou válku strávila v Brně, do školy ale po válce nastoupila opět v Navarově.

02258981.jpeg

Po únoru 1948 rodina o zámek přišla, 50. léta proto už strávila v Praze. Absolvovala střední Průmyslovou školu grafickou v Hellichově ulici, obor fotografie. Stejně jako předtím její maminka, žačka Jaromíra Funkeho. Fotografování se věnovala i Helenina babička na přelomu 19. a 20. století.

Po maturitě byla zaměstnaná v Archeologickém ústavu Akademie věd. Fotila vykopávky, hlavně slovanská a keltská sídliště. Vysokou školu si nemohla finančně dovolit, navíc její kádrový profil by jí nejspíš studium na univerzitě ani neumožnil.

Krásná jizba, Hellichovka a Křížovníci

Od konce 50. let fotila pro časopis Umění a řemesla, Krásná jizba. Její fotky se ale objevovaly i v knižních publikacích, například v knize Česká umělecká výroba. „Ateliér měla v domě naproti hotelu Alcron, kde vytvořila pozoruhodnou sérii fotografií bývalých britských armádních letců, kteří tam pracovali v kotelně,“ doplňuje kunsthistorička Duňa Slavíková.

Od roku 1966 učila praktickou a ateliérovou fotografii na grafické škole v Hellichově ulici, kterou sama vystudovala. Kromě toho se v 60. letech seznámila s řadou nonkonformních umělců a začala fotit jejich práce. Skupina se scházela v hostinci U Křížovníků, jejími vůdčími osobnostmi byli sochař Karel Nepraš a výtvarník Jan Steklík.

02258980.jpeg

„V roce 1968 vytvořila během českokrumlovského sympozia jedno ze svých stěžejních děl, nádherný cyklus Hora vody, zachycující z mostu proudění neuvěřitelně znečištěné Vltavy,“ uvádí Slavíková. Během srpnové okupace se snažila dokumentovat události v ulicích, fotila například nejrůznější nápisy.

Paul a emigrace

S Paulem Wilsonem, levicově zaměřeným hudebníkem, se seznámila v Londýně v roce 1967. Paul o něco později přijel do Československa, učil angličtinu a v roce 1970 se stal jedním z členů undergroundové skupiny The Plastic People of the Universe. Dva roky nato měli Helena a Paul svatbu.

The Plastic People of the Universe ve zkušebně v Holešovicích (rok 1972)

Normalizační šrouby se ale postupně začaly utahovat a oba museli během první poloviny 70. let ve své práci skončit. V červenci 1977 komunistický režim Paula vyhostil. Heleně se podařilo vycestovat za ním až na Vánoce téhož roku. Manžel chtěl zůstat v Londýně, ale Helena, která čekala jejich první společné dítě, toužila někde se usadit. A tak se syn Jack narodil v Kanadě.

Sixty-Eight Publishers a indiáni

Helena tam pracovala jako fotografka na volné noze. „Fotila pro časopisy o umění, pro galerie a katalogy. Paul spolupracoval s Josefem Škvoreckým, přeložil do angličtiny většinu nejdůležitějších československých autorů včetně Václava Havla,“ přibližuje Petr Placák.

„Jeden výtvarný časopis si u Heleny objednal fotky indiánského umění. Mezi indiány jezdila léta a velmi se s nimi spřátelila, obzvlášť díky jejich smyslu pro humor. Podobně jako umělci v Křížovnické škole nemluvili nikdy vážně.“

Návrat domů

02254738.jpeg

Do Československa se poprvé vrátila v roce 1988 a po sametové revoluci už tu žila téměř trvale. „V Praze po návratu z Kanady ještě rozkvetla. Sportovala, byla velmi aktivní. Účastnila se kulturního dění, měla několik podstatných výstav, například v Galerii Josefa Sudka, v Libri Prohibiti, v Lucerně i jinde,“ popisuje Slavíková.

„Její fotografie děl Křížovnické školy jsou důležité nejen z uměleckého hlediska, ale i kvůli kulturní paměti. Nebýt jí, zůstaly by dnes o mnohém jenom povídačky.“

Empatická, něžná a hodná, tak popisuje osobnost Heleny Wilsonové historik Petr Placák. Duňa Slavíková ji vidí jako přímou, zásadovou a silnou ženu: „Helena byla taky hodně chytrá, měla analytický pohled a myšlení. Přestože jí manželství nevydrželo, několikrát mi řekla, že Paulovi vděčí za mnohé a mnohému se od něj přiučila.“

Helena Wilsonová zemřela den před svými 82. narozeninami v kanadském Torontu.

Účinkují: Martina Kolajová, Daniel Bambas, Viktor Dvořák, Adéla Kubačáková, Otakar Brousek ml.

Host: historik Petr Placák

Připravila a slovem provází: Ivana Chmel Denčevová

Literární spolupráce: Hynek Pekárek

Režie: Michal Bureš

Dramaturgie: Ivana Chmel Denčevová

Hudební spolupráce: Antonín Schindler

Zvuková spolupráce: Jiří Pochvalovský

Premiéra: 15. 2. 2020

Spustit audio

Odebírat podcast

Související