Fotila normalizační underground i severoamerické indiány. Osudové ženy: Helena Wilsonová
Talentovanou fotografku ovlivnil život v československém undergroundu na přelomu 60. a 70. let i manželství s Paulem Wilsonem, hudebníkem legendárních Plastiků.
Narodila se 15. srpna 1937 jako Helena Pospíšilová v Navarově na pomezí Jizerských hor a Krkonoš. Její rodina tu vlastnila malý zámeček. Druhou světovou válku strávila v Brně, do školy ale po válce nastoupila opět v Navarově.
Po únoru 1948 rodina o zámek přišla, 50. léta proto už strávila v Praze. Absolvovala střední Průmyslovou školu grafickou v Hellichově ulici, obor fotografie. Stejně jako předtím její maminka, žačka Jaromíra Funkeho. Fotografování se věnovala i Helenina babička na přelomu 19. a 20. století.
Po maturitě byla zaměstnaná v Archeologickém ústavu Akademie věd. Fotila vykopávky, hlavně slovanská a keltská sídliště. Vysokou školu si nemohla finančně dovolit, navíc její kádrový profil by jí nejspíš studium na univerzitě ani neumožnil.
Krásná jizba, Hellichovka a Křížovníci
Od konce 50. let fotila pro časopis Umění a řemesla, Krásná jizba. Její fotky se ale objevovaly i v knižních publikacích, například v knize Česká umělecká výroba. „Ateliér měla v domě naproti hotelu Alcron, kde vytvořila pozoruhodnou sérii fotografií bývalých britských armádních letců, kteří tam pracovali v kotelně,“ doplňuje kunsthistorička Duňa Slavíková.
Od roku 1966 učila praktickou a ateliérovou fotografii na grafické škole v Hellichově ulici, kterou sama vystudovala. Kromě toho se v 60. letech seznámila s řadou nonkonformních umělců a začala fotit jejich práce. Skupina se scházela v hostinci U Křížovníků, jejími vůdčími osobnostmi byli sochař Karel Nepraš a výtvarník Jan Steklík.
„V roce 1968 vytvořila během českokrumlovského sympozia jedno ze svých stěžejních děl, nádherný cyklus Hora vody, zachycující z mostu proudění neuvěřitelně znečištěné Vltavy,“ uvádí Slavíková. Během srpnové okupace se snažila dokumentovat události v ulicích, fotila například nejrůznější nápisy.
Paul a emigrace
S Paulem Wilsonem, levicově zaměřeným hudebníkem, se seznámila v Londýně v roce 1967. Paul o něco později přijel do Československa, učil angličtinu a v roce 1970 se stal jedním z členů undergroundové skupiny The Plastic People of the Universe. Dva roky nato měli Helena a Paul svatbu.
Normalizační šrouby se ale postupně začaly utahovat a oba museli během první poloviny 70. let ve své práci skončit. V červenci 1977 komunistický režim Paula vyhostil. Heleně se podařilo vycestovat za ním až na Vánoce téhož roku. Manžel chtěl zůstat v Londýně, ale Helena, která čekala jejich první společné dítě, toužila někde se usadit. A tak se syn Jack narodil v Kanadě.
Sixty-Eight Publishers a indiáni
Helena tam pracovala jako fotografka na volné noze. „Fotila pro časopisy o umění, pro galerie a katalogy. Paul spolupracoval s Josefem Škvoreckým, přeložil do angličtiny většinu nejdůležitějších československých autorů včetně Václava Havla,“ přibližuje Petr Placák.
„Jeden výtvarný časopis si u Heleny objednal fotky indiánského umění. Mezi indiány jezdila léta a velmi se s nimi spřátelila, obzvlášť díky jejich smyslu pro humor. Podobně jako umělci v Křížovnické škole nemluvili nikdy vážně.“
Návrat domů
Do Československa se poprvé vrátila v roce 1988 a po sametové revoluci už tu žila téměř trvale. „V Praze po návratu z Kanady ještě rozkvetla. Sportovala, byla velmi aktivní. Účastnila se kulturního dění, měla několik podstatných výstav, například v Galerii Josefa Sudka, v Libri Prohibiti, v Lucerně i jinde,“ popisuje Slavíková.
„Její fotografie děl Křížovnické školy jsou důležité nejen z uměleckého hlediska, ale i kvůli kulturní paměti. Nebýt jí, zůstaly by dnes o mnohém jenom povídačky.“
Empatická, něžná a hodná, tak popisuje osobnost Heleny Wilsonové historik Petr Placák. Duňa Slavíková ji vidí jako přímou, zásadovou a silnou ženu: „Helena byla taky hodně chytrá, měla analytický pohled a myšlení. Přestože jí manželství nevydrželo, několikrát mi řekla, že Paulovi vděčí za mnohé a mnohému se od něj přiučila.“
Helena Wilsonová zemřela den před svými 82. narozeninami v kanadském Torontu.
Účinkují: Martina Kolajová, Daniel Bambas, Viktor Dvořák, Adéla Kubačáková, Otakar Brousek ml.
Host: historik Petr Placák
Připravila a slovem provází: Ivana Chmel Denčevová
Literární spolupráce: Hynek Pekárek
Režie: Michal Bureš
Dramaturgie: Ivana Chmel Denčevová
Hudební spolupráce: Antonín Schindler
Zvuková spolupráce: Jiří Pochvalovský
Premiéra: 15. 2. 2020
Související
-
Zhudebněná báseň Muchomůrky bílé je o ní. Osudové ženy: Mirka Kochová
Zemřela vlastní rukou v pouhých 24 letech. Inspirovala ale hned tři umělce: hudebníka Mejlu Hlavsu, básníka Milana Kocha a Egona Bondyho.
-
Její tvorbu poznamenalo manželství oscilující mezi láskou a nenávistí Osudové ženy: Naděžda Plíšková
Malířka, grafička, sochařka i básnířka dokázala být ironická, divoká i laskavá. Poznamenal ji bouřlivý vztah s manželem Karlem Neprašem. Ale taky nešťastný pád ze schodů.
-
Femme fatale undergroundu. Osudové ženy: Věra Jirousová
Kunsthistorička, básnířka, kurátorka a disidentka Věra Jirousová byla žena křehké konstituce, ale o to silnější osobnost.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Historická detektivka z doby, kdy byl hrad Zlenice novostavbou. Radovan Šimáček jako průkopník žánru časově předběhl i Agathu Christie!
Vladimír Kroc, moderátor
Zločin na Zlenicích hradě
Šlechtici, kteří se sešli na Zlenicích, aby urovnali spory vzniklé za vlády Jana Lucemburského, se nepohodnou. Poté, co je jejich hostitel, pan Oldřich ze Zlenic, rafinovaně zavražděn, tudíž padá podezření na každého z nich. Neunikne mu ani syn zlenického pána Jan, jemuž nezbývá než doufat, že jeho přítel Petr Ptáček celou záhadu rozluští...
