Fotila normalizační underground i severoamerické indiány. Osudové ženy: Helena Wilsonová

Narodila se 15. srpna 1937 jako Helena Pospíšilová v Navarově na pomezí Jizerských hor a Krkonoš. Když její rodina po únoru 1948 přišla o tamní zámeček, přestěhovali se do Prahy. Tam vystudovala fotografii, které se věnovala už její maminka i babička.

Pro Archeologický ústav AV fotila vykopávky, hlavně slovanská a keltská sídliště, pak pro časopis Umění a řemesla, Krásná jizba. V roce 1968 vytvořila jedno ze svých stěžejních děl: nádherný cyklus Hora vody, zachycující neuvěřitelně znečištěnou Vltavu z mostu.

Osudové setkání s Křížovníky

V 60. letech se seznámila s řadou nonkonformních umělců, kteří se scházeli v hostinci U Křížovníků, a začala fotit jejich práci. Vůdčími osobnostmi skupiny byli sochař Karel Nepraš a výtvarník Jan Steklík.

„Její fotografie děl Křížovnické školy jsou důležité nejen z uměleckého hlediska, ale i kvůli kulturní paměti. Nebýt jí, zůstaly by dnes o mnohém jenom povídačky,“ vysvětluje kunsthistorička Duňa Slavíková.

Osudové setkání s Wilsonem

Osudové bylo také její setkání s hudebníkem Paulem Wilsonem v Londýně v roce 1967. Wilson později přiletěl do Prahy jako učitel angličtiny a v roce 1970 stal jedním z členů undergroundové skupiny The Plastic People of the Universe.

The Plastic People of The Universe 1979 koncert Nová víska, Pocta Ladislavu Klímovi - Jak bude po smrti|foto:Profimedia

Dva roky nato měli Helena a Paul svatbu. Jenže normalizační šrouby se začaly utahovat a oba museli ve své práci skončit. V červenci 1977 navíc komunistický režim Paula vyhostil. Heleně se podařilo vycestovat za ním. Jejich syn se už narodil v Kanadě.

Sixty-Eight Publishers a indiáni

„Helena tam fotila pro časopisy o umění, pro galerie a katalogy. Paul spolupracoval s Josefem Škvoreckým, přeložil do angličtiny většinu nejdůležitějších československých autorů včetně Václava Havla,“ přibližuje Petr Placák.

„Jeden výtvarný časopis si u Heleny objednal fotky indiánského umění. Mezi indiány jezdila léta a velmi se s nimi spřátelila, obzvlášť díky jejich smyslu pro humor. Podobně jako umělci v Křížovnické škole nemluvili nikdy vážně.“

Návrat domů

Do Československa se poprvé vrátila v roce 1988 a po sametové revoluci už tu žila téměř trvale. „V Praze ještě rozkvetla. Sportovala, účastnila se kulturního dění, měla několik podstatných výstav,“ popisuje Slavíková. Zemřela den před svými 82. narozeninami v kanadském Torontu.

Empatická, něžná a hodná, tak popisuje osobnost Heleny Wilsonové historik Petr Placák. Duňa Slavíková ji vidí jako přímou, zásadovou a silnou ženu: „Helena byla taky hodně chytrá, měla analytický pohled a myšlení. Přestože jí manželství nevydrželo, několikrát mi řekla, že Paulovi vděčí za mnohé a mnohému se od něj přiučila.“