Ekonom Sedláček: Úspěch Evropy spočívá v tom, že jsme se shodli na duši. Kde je ale duch Evropy?

„Evropské volby jsou dlouhodobě důležitější než volby národní, byť to lidé vnímají naopak. Zodpovědnosti, které měly národní státy před 100 lety, se dnes minimalizovaly na otázky sociální nebo daňové, ale větší otázky, jako je budoucnost svobody nebo prosperita, musíme rozhodovat společně,“ říká v pořadu Jak to vidí... ekonom Tomáš Sedláček.

Čtěte také

Zemřel komentátor Adam Černý, jeden z pravidelných hostů Jak to vidí... Připomeňte si ho v jeho posledním rozhovoru

Nepřátelé, se kterými bojujeme, ať už je to Putin, ekologie anebo možná umělá inteligence, nás nepřesáhnou, když budeme všichni spolupracovat. Otázkou tak podle Sedláčka je, jakým způsobem budou spolu evropské státy mluvit dál.

„Výsledky eurovoleb nejsou žádnou tragédií. Víme, že dějiny se vyvíjejí v cyklech. A pokud nejdou do extrému, ať už levicového, nebo pravicového, tak je zdravé, když se loď trošičku houpe. Navzdory tomu, že se kormidlo trochu stočilo k nacionalismu, střed drží stále pevně.“

Duch Evropy

Podle Sedláčka teď žijeme v době, kdy se Evropa stává entitou, která hledá svého ducha. „Posledních 70 let jsme se my Evropané zaměřovali na duši, na instituce, na sladění byrokracie, stejnou měnu, zkrátka software, ale nemluvili jsme o vyšších hodnotách a o tom, co znamená být Evropan. O smyslu jsme začali uvažovat až tehdy, kdy se na Evropu zaútočilo ze dvou východních totalitních směrů, ať už z Ruska na Ukrajinu anebo z arabského muslimského světa na Izrael.“

Pochopili jsme kryptickou zprávu izraelského mesiáše

Poprvé v dějinách evropského kontinentu je tak možné podle ekonoma zahlédnout ducha Evropy. Tedy milování kritiky, sebekritiky, svých nepřátel a kritiků. „Ještě ve 45. roce, kdy si Francouzi a Němci řezali krky, to znělo nesmírně idealisticky. Během několika málo let se nám ale podařilo pochopit zprávu izraelského mesiáše, který radil světu, že máme milovat své nepřátele. I když to znělo kdovíjak nefunkčně v praktickém světě, my jsme to po druhé světové válce udělali. Němce, Italy ani Japonce jsme nepokořili do prachu. Nechali jsme je žít a naivní pravdoláskařskou politikou jsme vytvořili něco, co na evropském kontinentě nemá obdoby.“

Evropa bez skutečného vůdce

To, že se Evropa takto mění, je podle Sedláčka nesmírně dobře. „V dějinách evropských států ani Ameriky se mnohokrát nestalo, aby několikrát za sebou vyhrála stejná politická strana. Demokracie na to má dokonce pojistky, aby se někdo, kdo je příliš dobrý, nestal náhodou skutečným vůdcem. My takto působit nechceme, nechceme mít jednoho Trumpa nebo Putina. Je tedy neuvěřitelné, jak daleko dopředu se Evropa bez vůdce dostala.“

Čtěte také

Václav Bělohradský: Kompromis a pragmatismus jsou nohy demokracie. Teď ale vítězí fanatismus a pokrytectví

Kritika Evropy by proto měla být shovívavější, protože kromě absence vůdce nemá Evropa ani žádné návody, jak problémy dneška řešit. „Umělá inteligence, invaze na Ukrajinu, situace v Izraeli? Nemáme kuchařku, z níž bychom mohli okopírovat cestu, kudy jít. V historii není žádná říše nebo období podobné EU, k nimž bychom se mohli vztahovat. Takže i navzdory tomu, že je tady plno nedokonalostí a chyb, je toto skutečně nejlepší období pro obyčejného člověka žijícího v Evropě,“ je přesvědčen Sedláček.

Navzdory tomu, že jsme sekulární společnost, se k sobě totiž paradoxně chováme mnohem křesťančtěji než ve středověku, kdy jsme si ve jménu Boha rvali oči z důlků. „Přesměrování se na debaty o výši cla se tedy alespoň prozatím ukazuje jako vynikající tah. A funguje to stejně jako při rodinných večeřích. O důležitých věcech se většinou nejvíce hádáme s našimi nejbližšími. A stejně tak se hádáme i jako Evropani. Smyslem celé demokracie je totiž najít téma, na kterém se neshodneme...,“ uzavírá Tomáš Sedláček.