Čí dcerou je réva vinná?
Podívejme se dnes na révu - nebo na révy vůbec - jinak než očima konzumenta oné tekuté pravdy! A nemusí to být jen na vinici. Vinnou révu, i jako okrasnou pnoucí rostlinu, pěstují totiž našinci i mimo vinařské oblasti.
Podle paleontologických dokladů, otisků, rostly révy v geologické minulosti severněji než dnes. Ta současná, kulturní vinná réva (Vitis vinifera subsp.sativa) je patrně potomkem plané révy, Vitis vinifera subsp.sylvestris. Jedni říkají, že ona mladší povstala na Kavkaze, druzí, že v Turkmenii, a třetí, že někde pod Pyrenejemi. A původně to snad ani nebyla liána, ale keř. Je ovšem světlomilná a v podrostu stromů jí nezbylo než se přizpůsobit a naučit se šplhat. Z monopodiálního větvení, zakončeného květenstvím, přešla réva na větvení kombinované, protože ono první nezaručovalo nepřetržitý růst. Cestu za světlem. Květ na vrcholu by znamenal konec.
A tak přešly révy na chytřejší postup: starý článek se odkloní do strany a v jeho úžlabí vznikne nový. Odkloněný článek může vytvořit květenství (a hrozen) - nebo úponku, užitečné šplhací a přichycovací zařízení, pravděpodobně přeměněné květenství. Ten kombinovaný způsob větvení označují vinaři jako trojčlen a spočívá tedy v tom - zopakuju - že jeden článek stonku roste jako kdysi vzhůru, druhý a třetí jsou odkloněny vždy do stran a vytvářejí tu úponku, tu květenství. Další roste zase vzhůru a tak pořád, ráz, dva, tři, ráz, dva, tři... pěkně v rytmu valčíku. Že jste to nevěděli? Tak se podívejte, teď je ta nejlepší příležitost.
