Analytik Šlerka: Klíč v boji proti dezinformacím? Důvěra ve stát a mediální výchova od první třídy

„Dobře udělanou dezinformaci je těžké poznat. V informačním prostoru se totiž slovo dezinformace používá pro označení vícero věcí. Často do toho pleteme konspiraci nebo třeba špatnou novinářskou práci, která je ve skutečnosti jenom to, čemu se říká misinformace,“ vysvětluje v pořadu Jak to vidí... datový analytik serveru Investigace.cz a vedoucí oboru Studia nových médií na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy.

Čtěte také

iROZHLAS

Týden Společnosti nedůvěry: kdo v Česku věří v konspirace? A k čemu vede nedůvěra v systém?

Definicí dezinformací je celá řada. Jedna z nich, která vychází z bezpečnostního a armádního prostředí, říká, že jde o podvrhnutou informaci, kterou chce protivník dosáhnout toho, aby někdo jednal v souladu s jeho zájmy. „Informace je zkrátka lživá a manipulátor o tom ví. Chce vás donutit k tomu, abyste něco udělali, anebo abyste nedělali nic. Příkladem jsou ruské dezinformace po anexi Krymu, jejichž cílem bylo totálně relativizovat jakoukoli informaci, a tím pádem paralyzovat rozhodování jednotlivých států.“

Dlouhodobě se operovalo s tím, že hlavními strůjci dezinformací jsou státní aktéři, tedy tajné služby jednotlivých států včetně armády. Dnes je to podle Šlerky mnohem složitější. „Dnes je legitimní používat termín dezinformace i pro paramilitární organizace. Lze do toho ale třeba zahrnout i nadnárodní korporace, které dneska mají často větší moc než jednotlivé státy. A třeba v souvislosti s klimatickými změnami by se dalo mluvit o tom, že produkují dezinformace.“

Tango ve dvou

Aby se dezinformace uchytila, musí dopadnout na živnou půdu. Tou je dnes podle Šlerky narušení důvěry – ve stát, jeho instituce, veřejnoprávní média nebo experty. „Dezinformací je ve skutečnosti v prostoru velmi málo. Jejich síla je v tom, že jsou zamíchány do pravdivých informací a jsou dobře provedeny. Jejich účinek je spojen s tím, že hlava na ně musí být nějakým způsobem připravena. Pokud je tedy už společnost v důvěře narušená, mají dezinformace samozřejmě mnohem větší šanci na úspěch. Tango se vždycky tančí ve dvou...“

Čtěte také

Paulína Tabery: Společnost nedůvěry? Dezinformacím věří nejvíce ti, kteří jsou odpojeni od systému

Budovat důvěru pomáhá podle Šlerky nejvíce mediální výchova. V tomto kontextu se nejvíce hovoří o finském modelu. „Finové veřejnoprávním médiím, a médiím obecně, velmi důvěřují. Zároveň mají ve Finsku od 50. let velmi detailní a dobře propracovanou mediální gramotnost, která je součástí školních osnov už od první třídy. Finové tedy dneska sklízejí to, co zaseli před 70 lety, a my často máme pocit, že nám mediální výchova problém okamžitě vyřeší.“

Podle průzkumů je ve společnosti nedůvěřivých lidí zhruba kolem 6 až 10 %. „U těchto lidí nedůvěra dostoupila toho místa, že cokoliv, co vidí, považují za mainstreamem zfalšované, a automaticky si už jdou pro nějaké jiné vysvětlení.“

Dezinformace na steroidech

Dezinformace přitom nejsou výdobytkem dnešní moderní doby, ale existovaly odjakživa. „Když si přečtu třeba Starý zákon a budu se věnovat všem popsaným bitvám, najdu spoustu dezinformací. Dynamika dezinformačních praktik je ale dnes úplně jiná, dnes je vidíme takzvaně na steroidech, což samozřejmě souvisí s masivním rozšířením internetu a sociálních sítí.“

Vyloženě nebezpečnou se přitom dezinformace stává, když ovlivní někoho tak, že se rozhodne špatně. „Příkladem za všechny jsou volby. Viděli jsme to u českých prezidentských voleb i u slovenských parlamentních voleb, kdy byly do prostoru úmyslně vypuštěny dezinformace za účelem odebrání hlasů voličů. Dezinformace stále častěji zasahují do politického prostoru,“ uzavírá Josef Šlerka.