971. schůzka: Král všech sportsmanů a podobných bláznů

Jako dva přízraky, jako dva pionýři sportu, kterému dnes holdují miliony.

Takto jsme si připomněli ještě jednou epochální sjezd bratří Rösslerů Václavským náměstím shora dolů. Autům ani kočárům se vyhýbat nemuseli, ba ani lidem, leda kandelábrům a policajtovi, který však měl pro tu taškařici pochopení. Horší to bylo přes den, když Pražané viděli mladíky s lyžemi a ramenou: „Kam s těmi klacky?“ „Snad nejdou sekat led?“ „Co to nesou za ploutve?“ „Ale prosím vás, dyť to jsou ňáký blázni. Blázni.“

Blázni, to bylo časté a velmi používané slovo, které trefně vystihovalo sportovce posledních dvou desetiletí 19. století… S tímto termínem se setkávali muži na vysokých kolech, běžci a chodci na silnicích, studenti, hrající v míč kopaný. „Sport – i když v nesmělých začátcích, byl ve své touze po pohybu, po přírodě a radosti příliš smělým nárazem do vžitých forem společnosti," píše autor knihy Sport v Království českém Václav Pacina. „Představoval jistou vzpouru, s níž se nedovedla zpočátku vyrovnat ani jedna společenská vrstva. Pro dělníky, lopotící se dvanáct hodin denně, znamenala především panskou zábavu, pro ně samé zcela nedostupnou. A pro měšťanské vrstvy (i když právě z nich se zrodila většina sportovních pionýrů) byl sport mrháním času a lehkovážnou zábavou."

Zkrátka nikde žádné pochopení. A tak v takovéhle atmosféře šlo za sportem jako za hvězdou, zářící do bohatšího života, jen hrstka, několik desítek lidí. A i ti museli mít v čele odvážné snílky a činorodé romantiky jakož i finančně nezávislé jedince, kteří mohli bez starosti obětovat své zlatky pro sportovní potěšení. Snad to byli blázni, ale zároveň objeviteli dosud netušených a neznámých radostí ze života.

Přes všechny známé historky o hraběti Harrachovi a jeho hajných, brodících se těžkým sněhem na těžkých lyžích, údajně víc než tři metry dlouhých, před všechny zkazky o prvních výletech učitele Buchara na krkonošské hřebeny víme jedno bezpečně: že totiž první Čech na území naší země nejel na lyžích v čerstvém horském povětří někde u Jilemnice, jak by se asi slušelo, ale na jednom malém pražském dvorku. Bylo to v těch místech, kde se dnes nachází pasáž, ústící do Jindřišské ulice. Přispěla k tomu náhoda, malé nedorozumění, samozřejmě zvídavý duch Rösslera juniora a blahosklonný souhlas Rösslera seniora.

Jako gymnasista hltal Josef Cooopera, Julese Verna, čte Holubovy Cesty Afrikou. V amerických časopisech, které se mu dostávají do rukou, si prohlíží kanadské lovce, jedoucí na „ski.“ V německém listu Über Land und Meer uvidí Nory, jak se prodírají sněhovou vánicí na dlouhých prkýnkách. Jenomže jak by se on k těm prkýnkům dostal?… Je především bruslař, a tak si píše do norské Kristianie (což je dnešní Oslo) o ceník bruslí. Podepisuje se jménem, a pod ním připíše „Bruslařský klub Praha.“ Norská firma Heyde a Gustafsson sotva ví, co je to „bruslařský,“ a tak si slovo „bruslařský“ přetvoří na Bruslar Ski Club – tedy lyžařský klub nějakého pana Bruslara. A tím pádem vedle cen a obrázků bruslí pošle také stejnou nabídku lyží. „Mladý Rössler si rázem vzpomene na kanadské lovce i Nory ve vánici,“ píše autor knihy Sport v Královstvím českém Václav Pacina. „Teď má sám tuhle podivnou lákavou věc na dosah ruky. Objednává brusle, ale i dva páry ski a toužebně čeká. Pražská celnice si neví s lyžemi rady, nakonec je proclí jako dřevo prosté, nelakované, vhodné na vesla. Jedno vázání z rákosu, druhé z řemenů nechává bez povšimnutí.“

Na dvoře u Rösslerů ležel tenkrát suchý sníh, a tak Josef mohl udělat první kroky na lyžích. „Jé, to to jezdí!“ volala přihlížející rodina. „Kdo by to řekl!“ A starý laborant firmy konstatoval: „No jo, voni to sou lyhy jako na sáních, a ty taky ňáko jezdějí po sněhu.“ A ještě týž večer se dvojice bratří Rösslerů s lyžemi na Václavské náměstí.

Tři dny po památném sjezdu Václavským náměstím vychází Rösslerova společnost ještě za tmy z Prahy. Za svítání dorazí na Letnou. Suchým sněhem jede silnicí k Hradčanům a velice jí lahodí čerstvý vzduch. Před Bruskou se ocitají u pevnostních příkopů, což je pobídne ke sjezdu. Dolů to šlo znamenitě, ale na rovině nedovedli jsme se v pravý okamžik srovnati, a tu ztrativše rovnováhu, váleli jsme se o překot v hlubokém sněhu. Nad místodržitelským letohrádkem ve Stromovce čeká na odvážlivce teprve ten pravý sjezd. Rössler jej líčí se zaujetím, připomínajícím referáty ze Světového poháru:

„Prudkým letem spouštěli jsme se v nížinu a sypký sníh prášil se za námi, neboť silné brzdění tyčí bylo nutností. Jízda přešla do tempa jako šíleného. Kdyby kdo z nás neměl tyče v pořádku, byl by musel v záhybu silnice jen hozením se stranou do sněhu zastaviti.“ (Jak známo, skijáci používali tenkrát pouze jednu tyč.) Společnost projela Stromovkou, u výstaviště zavěsila lyže na rameny a vrátila se do Prahy. „Skoro tři hodiny jsme jeli, a to bez nejmenšího unavení. Co jsou brusle, co jsou sáně proti lyžím! Toť nejskvostnější zimní sport!“

Na nejskvostnější zimní sport vůbec ovšem nemyslel hrabě Harrach, mocný pán krkonošských a jiných lesů. Jako rytíř Zlatého rouna seděl v zimě roku1890 při bohaté tabuli v císařském zámku ve Vídni. Náhoda, nebo snad zasedací dvorský pořádek, kdoví, jej přivedly po bok švédsko–norského vyslance (Norsko bylo spolu se Švédskem až do roku 1905 v personální unii), a pánové se zřejmě v hovoru dostali i k tématu tuhých severských zim, a tu si Harrach postěžoval na krkonošské zimy a hluboké sněhy, znemožňující jeho lesnímu personálu krmit vysokou zvěř. „Ale pane hrabě, toť snadná pomoc! Opatřete vašim lidem lyže!“ A téže zimy se první lyže v Krkonoších skutečně objevily. Byly ze Stockholmu. To se rozumí, že sám hrabě je zkoušet nechtěl, ale chutě vybídl hajného z Jilemnice, aby si na nich vyšlápl a nechal tentokrát doma kropje, jakési sněhové obruče, s nimiž se stejně daleko nedostal. Hajný poslechl (to víte, vrchnosti se neodporuje), ale když ten pár ski viděl, asi mu pořádně zatrnulo. Dlouhé…­ těžké… neohrabané… Pokud na nich stoupal do kopce, obvázal si je provazem, aby mu neklouzaly, a z kopce se sám sklouzával opatrně. „Ale stačila by jich polovina, pane hrabě!“ hlásil hajný, když si Harrach dal referovat. „Tak si je o něco zkrať, ale ne abys je pokazil!“ Hajný se strachem uřízl sotva třicet centimetrů, takže lyže zůstaly ještě před tři metry dlouhé.

„Začátky byly žalostné, pro obecenstvo však velice zábavné, jelikož zde v Krkonoších užívání ski bylo úplně neznámé,“ píše jeden z prvních lyžařů, tehdy lesní inženýr, později vrchní lesní rada Ferdinand Reich. Brzy už ale referuje hraběti Harrachovi: „Jízda na kratších ski jde velice dobře. Konají se zde výlety do kopců.“ Harrach obratem nařizuje, aby se vyrobily další lyže podle zahraničního vzoru a pila ve Štěpanicích řeže dřevo pro první české lyže. Stoupá si na ně i matka inženýra Reicha, žena kolem padesátky, a v sukni dlouhé až po kotníky a široké jako zvon se statečně odráží jednou těžkou holí, sahající jí vysoko nad hlavu. Její snímek v lyžařské společnosti na sněhu otiskuje Pražský ilustrovaný kurýr s textem: „Sport ten došel za poslední zimy valné obliby a velkého rozšíření.“ Hory byly českým lyžařským živlem dobyty, a na špici toho přívalu se vyskytoval i Josef Rössler. Zve nejlepšího norského instruktora ing. Steffense z Kristianie, pečuje o horskou mládež, sbírá pro ni peníze na nadílky a na lyže, zasazuje se u hraběte Harracha, aby horské boudy měla české nájemce. Exotické sportovní náčiní budí dál spory, debatuje se o správnosti názvu lyžec nebo lyžař, o jízdě s jednou nebo se dvěma holemi, o stylu norském a alpském. Do krve se naší předkové hádali o vázání, debatu nebylo možno udržet v mezích společenské slušnosti, pročež „Český ski klub musí prohlásiti názory na vázání za věc soukromou, která se nebude na schůzích projednávati!“ Rössler zakládá na krkonošských boudách takzvané staniční knihy – v jejich zápisech se kouzlu prchavých okamžiků dlouhých túr a družných večerů otevírá dávno zasutý svět.

Pro následujících několik let mizí inspirátor všeho sportovního dění z Čech. Dostal totiž povolání do prezenční službu k jihlavskému pluku, nad čímž se jen pousmál a zažádal si o převelení k námořní pěchotě v Terstu. Věděl, co dělá: „Výsledek byl při známé blahosklonné přízni mně jak veslaři a yachtmanu tak příznivý, že si mě můj protektor již v dubnu dal přesaditi do svého mužstva na největší jachtě,“ píše ve svém deníku, a dodává: „Mám to dobře zařízeno!“ Kupuje si nový skif za 140 zlatých a americká vesla za 40 zlatých. Loď pokřtí na Emilku. Chystá se na závody do Klagenfurtu, balí loď, posílá ji napřed. Z celnice mu oznamují, že vybalují skif kvůli clu. „Telefonoval jsem, že toho, kdo skif poškodí, zabiju. Měl jsem děsný vztek.“ Na závodech skončil jako druhý, ale ještě před závodem běží na poštu. „Nebylo tam nic. To zklamání!“ Emilka z Prahy zřejmě nenapsala. Rösslerův deník, zachycující den po dni život ambiciózního sportovce, jen málokdy odbočí do soukromých sfér. Příhoda z Klagenfurtu je výjimkou.

„Bylo to všechno unavující. Největší radost z toho měla paní Mittereggerová, která se o mne velmi starala a na kterou nezapomenu asi nikdy. Nevím, proč se tak do toho českého veslaře z Terstu zadívala. Vezla mě vozem domů, převlékla, umyla a vše ostatní, co se psát nemůže a nesmí. Učiněný anděl, dobrota a láska, přitom horká a sametová.“ Ovšem pozor, hned na dalším řádku je Rössler sportovec, který se až leká toho, co se to s ním vlastně stalo: „To nemá ale ničeho co činit s trainingem, veslováním, disciplínou. Snad mi to tam nahoře odpustí, přišlo to samo, snad to byla odměna za dobrý sport a training.“
Po návratu z ciziny tráví na přání svého otce "tovaryšská léta" do až roku 1895 u několika firem v cizině. A všechno nasvědčuje tomu, že bez motoru jménem Ořovský veškerá aktivita prvních lyžníků u nás takřka ustává. Anebo – i to je možné – o ní prostě nic nevíme. Josefovi ale štěstí přeje. A má dobré konexe (což se hodí i dnes, že).

Na vojně, a posléze i u svých zahraničních zaměstnavatelů má možnost dál se věnovat dál svým koníčkům. Dál vesluje, bruslí, závodí, vyhrává ceny i medaile, poznává fotbal a s nadšením se ho učí hrát, právě tak je to s tenisem, který ho okouzluje natolik, že po návratu do Prahy zakládá 1. ČLTK – Český Lawn Tennis Club, který se v následující letech stane pojmem nejenom v této nové hře, ale i v hokeji. Příval aktivit Ořovského neustává. Je nad lidské orientační schopnosti sledovat alespoň v přibližné časové či věcné posloupnosti zachytit, co všechno Ořovský podniká. „Nemohu si pomoci, vážený čtenáři,“ povzdychl si Václav Pacina ve své knize o sportu v Království českém, „ale stíhat Josefa Rösslera mi připadá jako přesedat z vlaku na vlak, přestat číst v polovině dobrodružný román a otevřít jiný, anebo se jako na olympijských hrách řítit z jednoho sportoviště na druhé. Jen s tím rozdílem, že na všech sportovištích najdeme opět a znovu stejného člověka. Vystupuje tu navíc – a to prosím pochopme jako jedinečný rys Rösslerova intelektu – nejen jako objevitel každého sportu, ale téměř okamžitě jako organizátor a rozmnožitel jeho řad.“

Josef Rössler zakládá Český Yacht Klub a vzápětí pro tento spolek kupuje zánovní plachetnici Foreward. Brzy nato začíná s partou nadšenců s hokejem (zprvu to byl ještě bandy hokej, kde funkci puku supluje míček). Pořádá výlety do Krkonoš z Prahy. V sobotu před půlnocí nasedá s přáteli do vlaku, kolem šesté ráno jsou v horách, po krátkém odpočinku se vydávají na hřebenovou túru a z neděle na pondělí se vyčerpáni, nicméně šťastni vracejí domů. Roku 1904 bere s sebou na hřebenovou túru poprvé i svou ženu Emilku, která se tak stává průkopnicí lyžování mezi příslušnicemi krásného pohlaví. Ski klub si v Krkonoších (dozajista z Ořovského podnětu) koupil v Krkonoších základnu, chalupu na Benecku. „Od roku 1827 do roku 1925 nebylo Vánoc, které bych nebyl strávil v Krkonoších.“

Když se roku 1896 konal na Královské, potažmo Císařské louce první fotbalový turnaj v Čechách, byl u toho (samozřejmě) i Rössler–Ořovský. Zúčastnila se 4 družstva – AC Praha, Sparta, Slávie a ČFK Kickers. Tedy výlučně pražská záležitost. On to byl, kdo tenkrát soudcoval první legendární derby Sparty a Slávie. Ovšemže - bruslař, lyžař, veslař, jachtař, hokejista, běžec Ořovský se přece nemohl připravit o rozkoš stát se i „kopáčem.“ Když se dozvěděl, že roudničtí vodáci koupili od Angličanů za babku pravou indiánskou kánoi a vyrážejí s ní na výlety, neodolal. Dal si postavit v Praze těžkou napodobeninu, aby se stal v roce 1905 prvním rivercampistou, prvním vodákem, sjíždějícím v létě české řeky. O pár let později dal pak z Kanady přivézt šest pravých indiánských kánoí, načež se s přáteli z Českého Yacht klubu vydával na túry do Štěchovic, ke Svatojánským proudům, na Malši nebo až na horní tok Vltavy.

Stál i u zrodu České amatérské atletické unie (po dr. Guthovi jejím druhým předsedou), přičemž společně s ním zakládal i Český olympijský výbor, jehož pak byl dlouholetým, sekretářem. Zemřel 17. ledna roku 1933 v podolském sanatoriu v šedesáti třech letech nejspíš na zhoubnou chorobu kostní dřeně. Pochován byl v blízkosti velkých jmen tohoto národa – na pražském Vyšehradě.