972. schůzka: Doktor dobroděj z domu U Zlaté koule

29. listopad 2022

Ve městě Teplá v západních Čechách se narodil 8. května roku 1752 syn Ignáce Nehra, provazníka, jehož otec byl také provazníkem, který se přistěhoval do Teplé z Dolního Rakouska.

Dědečkovi byl uděleno v Teplé měšťanství s přiznáním jeho poddanosti, a jeho syn Ignác se zde oženil se Zuzanou, o deset let mladší, pocházející z města Teplá. Johann Nepomuk Josef se narodil jako jejich čtvrté dítě.

Tatík se ještě dožil toho, když syn dostudoval v klášteře Teplá a když začal doktorovat ve městě i v klášteře. Johann Nepomuk byl opravdu snaživý, vychodil obecnou školu ve městě, a pak latinskou školu v klášteře Teplá. Učitelé v něm rozpoznali talent – tepelský opat Trautmannsdorf ho poslal na vysokoškolská studia do Prahy. Nehr tam vystudoval medicinu a filosofii, za vydatné podpory kláštera.

Promoval v 26 letech. Napsal o tom: „Každý ví, že jsem se jako chudý narodil, v nouzi byl vychováván a začal svou dráhu nemajetný promovaný doktor mediciny.“
Jeho disertační latinsky psaná práce se zabývala kojeneckou úmrtností, a měla dlouhý název: „Quare plerique...“ Raději česky, prosím: Tak tedy: „Proč umírá mnoho nemluvňat, a z dětí, které dospějí, jsou mnohé tělesně vadné?“
A odpověděl si budoucí dr. Nehr na tuto otázku?

Velmi odborně popisuje jemnost dětského těla, význam jeho dospívání, růst zubů, dětské nemoci. Připomíná význam zdravotního stavu rodičů pro tělesnou konstituci dítěte a důležitost těhotenství matky pro zdraví příštího potomka. Jeho práce byla vysoce ceněna a brzy přeložena z latiny do němčiny, s básnickým věnováním opatovi Kryštofu Heřmanu von Trautmannsdorfovi:
„Nejctihodnějšímu, nejznamenitějšímu a nejvelebnějšímu pánu, panu mecenáši nejmilejšímu.“ Nehrova vděčnost byla opravdu na místě, ale hlavní úvod, dokonce s dvanácti verši básně, nazvané „Verný“ patřil… komu jinému než Nehrově manželce Františce Kuglerové z Lokte.

Začíná slovy – „Holde Fanny!“ Česky „Spanilá Fanynko“ . A není divu, že později svůj mariánskolázeňský dům nazval Goldene Kugel (Zlatá koule) po své „zlaté“ Fanny a podle podoby s jejím příjmením „Kuglerová.“ „Svatbu měli v květnu 1778 v Lokti, Zpočátku bydleli v klášteře v takzvaném soláriu, což byl osmihranný zahradní dům v klášterní zelinářské zahradě. V stejném domě bydlelo i klášterní služebnictvo. Pak se přestěhoval ke Staré kanceláři.“

Když se vrátil ze studií, přijal doktor Nehr jmenovací dekret řádného, to jest stálého klášterního ordinária neboli lékaře s ročním platem 600 zlatých. A kromě toho býval (jak připomínají tepelské anály) častým hostem u převorova stolu. Nehr byl jediným lékařem na celém tepelském panství. V tom jmenovacím dekretu připomíná opat Trautmannsdorf novopečenému doktoru Nehrovi, aby „věnoval zvláštní péči úšovickým pramenům.“ Tehdy žádné Mariánské Lázně ještě neexistovaly, a tak se několik vývěrů minerální vody jmenovalo podle nejbližší obce Úšovic. Opat si těch pramenů velmi cenil. Uvědomoval si jejich význam pro klášter i pro nemocné. Nehrův předchůdce Gruber se o prameny vůbec nestaral. Doktor Nehr praktikoval v Teplé. V kraji získal velkou oblibu jako lidumil. Studoval nemoci rolníků a především se zabýval kojeneckou úmrtností, která ho zajímala už během studií.

S přibývajícími lety se stále víc soustřeďoval na úšovické prameny – až se staly jeho životním osudem.

Osudné úšovické prameny

„V roce 1779 jsem spatřil poprvé jako ordinárius kláštera Teplá tuto krajinu bohatou na prameny. Jak jsem užasl, když jsem vstoupil do tohoto pustého údolí, kolem dokola obklopeného a pevně sevřeného strmými vrchy a temnými lesy, kde tyto prameny vyplavovaly tak bohatě svou léčivou vodu.“

To bylo první setkání dr. Nehra s prameny, kterým se říkalo pořád „úšovické.“ Setkání ono však zrovna nějakým optimismem nehýřilo: „Všechno, co člověk viděl, vzbuzovalo strach, nevoli a odpor. Vrchy a doliny, vodopády a bažiny, kamenné a písčité pahorky, ztrouchnivělé pařezy a vývratě se tu střídaly v nepřetržitém sledu. Kromě jedné staré dřevěné chýše, hrozící spadnutím, ve které stály na ohništi zazděny dva železné kotle k získávání Glauberovy soli, kterou tak bohatě vyplavoval Křížový pramen, a kromě jediného, rovněž dřevěného, hrubého, prastarého ohrazení Křížového pramene, nenalézal a neviděl člověk nic, co by udělaly lidské ruce.

„Ani pěšina, tím méně vozovka nevedly k těmto pramenům. Bylo nutno položit a naházet kameny přes mnohé bažiny, aby se člověk – po nich poskakující – s jejich pomocí k pramenům vůbec dostal. Člověk si maně vzpomíná na onu divokou, temnou a zcela liduprázdnou pustinu, ve které, jak se zdálo, mohla přebývat jen divoká zvěř, pytláci a lupiči. Nutno podivu, že přes to přese všechno sem putovali každoročně v letní době, zejména o nedělích a svátcích, lidé. Ovšem nikoli jednotlivě, ale shluknutí ve skupinách, s ohledem na svoje zdraví. Setrvali tu několik hodin, vypili Křížového pramene často až nepřístojné množství 15 až 20 žejdlíků vody (to jest 5 až 7 litrů) „a brali domů, co unesli. Toto dosvědčují nesčetné nápisy těchto dávných lázeňských hostí, jimiž jsem nalezl popsány stěny dřevěného ohrazení Křížového pramene. Psalo se křídou, uhlem anebo tužkou, většinou jméno, bydliště, mnohdy nemoc i množství vypité vody a počet dosažených vyprázdnění. A odcestovalo se spěšně, jak jen to bylo možné. Zajímavostí nápisů mně připomínaly pohanský chrám Aeskulapův na ostrově Kós, ve kterém za oněch dávných dob, kdy vznikalo lékařství, byly přesně popisovány a ukládány rovněž údaje nemocných, jména, jejich potíže, prostředky, použité k léčení a zda s úspěchem či neúspěchem.“

Psal se rok 1813, když dr. Johann Josef Nehr vydal svou historii Mariánských Lázní. Spisek onen nazval „Popsání minerálních pramenů u Mariánských Lázní na panství tepelském poblíž vesnice Úšovic.“ První vydání mělo 84 strany, druhé už 210 a také se v ní nachází první rytina Mariánských Lázní. V prvním vydání popisuje dr. Nehr 16 případů léčení, ve druhém to už je už 41 případ léčení nemocných, a dále uvádí tabulku s analýzou pramenů.

Svůj spisek uvedl myšlenkou:„Krásné je, co vidíme; krásnější, o čem víme; daleko nejkrásnější je to, co neznáme.“ V úvodu se dr. Nehr omlouvá, že plní tak pozdě přání zdejších lázeňských hostí. Říká, že bylo nutné vyšetřit prameny znalcem, a také, že nebylo zpočátku jasno, jaké nemoci mohou tyto prameny léčit. „Protože nikdo dosud neprováděl s našimi vodami praktické pokusy ani nezanechal zpráv, jak byly používány a s jakými výsledky, bylo nutno po léta sledovat vliv těchto vod na lidské tělo, jaké jsou reakce, a pomocí opakovaných pozorování shromažďovat výsledky.“

Doktor Nehr ty výsledky shromažďoval téměř pětadvacet let, než se odvážil svůj spis vydat. František „Tyto lázně jsou vlastně teprve ve zrodu, kam přicházejí především ti nejchudší nemocní, lidé s dlouholetým zanedbaným neduhem – lázně, které nemají ani bytu, ani potravy, ani zaopatření. Sem přicházejí tito nevyléčitelní, bezúspěšně již léčení v mnoha lázních, sem přicházejí též zámožnější bez lékařského nálezu, všichni však v toužebném očekávání se tu hodlají ihned uzdravit, udílených rad však neposlouchají, hned ten, hned onen pramen popíjejí, hned ráno, hned večer, užívají tu chladnou, tu teplou koupel, a tak se protloukají, i když by jim mohla zdejší léčba skutečně pomoci. Z nich pak občas některý musí během, svého pobytu, při náhlé beznadějné příhodě nebo za prudké bolesti, ve strachu a nutnosti vyhledat lékařskou pomoc; ale jakmile se mu uleví, odcestuje, aniž by sdělil, proč tu byl a jakou prováděl – naoko obrácen – léčbu.“

„Počítám proto, že jen nemnoho je tak rozumných, že vyhledají lékaře a přesně dodržují jeho rady. Je to jen škoda! Mnozí často odjíždějí uprostřed léčby, když už vody začaly blahodárně působit. Buď z rodinných nebo z jiných příčin, buď pro starosti se stravou, buď z nějakého nadějného zisku, léčbu přerušili a často právě v době, kdy jsem byl nepřítomen, odcestovali, aniž mi sdělili svůj stav.“

Svůj úvod končí dr. Nehr slovy: „A tak předávám toto tak, jak mi to dovolil čas a poměry shromáždit, a věřím, protože život každého člověka má nedocenitelnou hodnotu, že by už podstatně přispělo, kdyby zdraví třebas jen jednomu jedinému člověku bylo zde navráceno a jeho život na delší dobu prodloužen.“

První velký historik Mariánských Lázní pater Ludolf Staab napsal o Nehrovi: „Jeho zásluhy o povznesení lázeňského místa spatříme o to v jasnějším světle, když si připomeneme překážky, jež stály v cestě jeho úsilí. První velkou překážkou byl pustý terén. Už sám tento terén přinášel veliké těžkosti, k jejichž odstranění bylo třeba značných peněžních obětí. Za druhé to byl mohutný odpor tehdejší vědy, který musel být překonán, neboť Nehrovy snahy se střetávaly s tehdy uznávanou vědou. Avšak tyto ani jiné překážky nebyly s to oslabit jeho horlivost nebo ubrat jeho odvahy. Nehr konal neúnavně pozorování nemocných, léčených minerálními vodami, sbíral zkušenosti o jejich účincích a snažil se pohnout klášter ke stavbě lázeňských a obytných domů. A když nemohl svého cíle dojít, jak si přál, postavil tu sám ze svých prostředků lepší dům k obývání, aby svým příkladem získal další k následování. Konečně téměř po 25 letech neúnavného bádání a pozorování, uveřejnil výsledek svých zkušenosti ve své knize.“

Dr. Nehr se rozhodl brzy po nástupu do lékařské funkce úšovické prameny vyzkoušet.
Navrhl opatovi, aby spolu s klášterními duchovními provedli v lesním údolí pitnou léčbu.
Opat Trautmannsdorf souhlasil. Pokusné objekty se zabydlely v klášterním zámečku, vzdáleném tři hodiny od kláštera a půl hodiny od Křížového pramene, a nazývaném Hammerhof. A hned se vydaly ke Křížovému prameni a navštěvovaly jej pravidelně, pokud bylo příznivé počasí.Voda se pila bezprostředně z pramene a dr. Nehr shledával příznivé účinky jak u opata, tak u jeho doprovodu, tedy u klášterních duchovních.

„Pramen otevíral v nepatrných darech dvakrát až třikrát denně tělo, budil chuť k jídlu, působil normální zažívání, veselost a osvěžující spánek.“ Ke stejnému léčebnému pobytu se chystala klášterní výprava s dr. Nehrem a opatem v čele i napřesrok, zase se ubytovali na zámečku Hammerhof a každého rána si to namířili k oblíbenému prameni.
„A tehdy jsme potkali nedaleko toho pramene v lese velmi vysokého šedivého muže, který nás prosil o almužnu. Na naše otázky Odkud přichází? Kdo je? Co zde hledá? měl jednu odpověď. Že je kopáčem jílu na panství chotěšovském, jménem Gubernát. Přivezl sem včera svého čtyřicetiletého syna na káře. Před několika měsíci byl zasypán jílem a na kříži pohmožděn a tím dolní končetiny ochromeny Zde hledají pomocí použitím lázní.“

Oba přebývali v chýši, kde stály dva železné kotle na Glauberovu sůl. Dr. Nehr poradil starému muži, aby v jednom z kotlů vařil vodu Mariina pramene a ve druhém kotli aby ji míchal se studenou vodou téhož pramene, do ní svého syna posadil, koupal, kříž a nohy třel vlněným hadrem. A také mimo čas koupele aby potíral poškozená, zchromlá místa vlažným hadrem namočeným v prameni. Opat nemocného velkoryse podporoval, takže mohl u pramenů zůstat delší dobu.

„A co vidím? Strav ochrnutého se začíná zlepšovat, a sice, když po opakovaném dvanáctihodinovém používání našich koupelí pomocí dvou berlí, o něco později o jedné holi, a po 28 dnech dokonce sám bez fyzické pomoci došel si pro svou almužnu a přijal ji z rukou dobročinného pana opata s nejvřelejšími díky. Mohl se pak vrátit do svého domova při mnoha děkováních Bohu i se svým ctihodným otcem.“

„Bylo to víc, než jsem očekával. Kdo zná tvrdošíjnost ochrnutí dolních končetin a těžkosti jejich léčby, ví, že pochází z vnějších nebo vnitřních příčin, ten se mnou bude souhlasit, že tento případ sám postačuje k tomu, aby opravňoval k největším nadějím na léčivé účinky tohoto pramene. Neměl jsem žádné důležitější přání, než zde postavit obydlí k přijímání nemocných a dostat příležitost, abych mohl konat praktická pozorování. Předsevzal jsem si tehdy rovněž toto vše jednou předložit veřejnosti, abych tím učinil tyto vody známější a lidstvu potřebnější.“

Co si dr. Nehr umanul, to také provedl. U opata tepelského kláštera našel pochopení. Rozhodl, že bude poblíž Mariiných pramenů postaven prostorný hostinec, opatřený koupelnami. Což se zdárně rozeběhlo, ale najednou...„Bůh ví, z jaké příčiny, urozený opat uprostřed svého záslužného podnikání docela ztratil stavební chuť, a nedokončenou budovu zanechal jejímu dalšímu osudu, přičemž – ó bohužel – ta se brzy rozpadla. Jaká to nečekaná těžká rána pro mne! Veškeré naděje ztraceny, každé slavné očekávání se jevilo zmařené...“

Pročpak ztratil opat Trautmannsdorf stavební chuť do budování lázní? Byl to zásah hornoslavkovského správce, který upozornil na nutnost přísného dodržování lesní rezervace a varoval opata dopisem, že nepřípustnost stavební činnosti na území rezervace stále platí.
Materiál, který ještě zbyl, použil opat na stavbu školy v Rájově, ale nevzdal se. Pomocí svého příbuzného na císařském dvoře docílil zrušení lesní rezervace na území, které patřilo už od doby zakladatele kláštera Hroznaty klášteru Teplá.

Kdopak byl tím mocným příbuzným? President dvorní komory v hornictví a mincovnictví ve Vídni, František hrabě Kolovrat. Ale zadarmo to nebylo. Opat musel zaplatit 11 000 a odstoupit komoře značná území klášterních lesů – od závory u Kladské myslivny až k Volfštejnu. Tím se otevřela cesta k budování lázní. Po desítkách let úmorné práce se doktoru Nehrovi podařilo to, co si předsevzal – otevřít lázně. Značně mu v tom pomohl a vlastně jeho dílo dokončil mladý, pro lázně zapálený opatův sekretář Karel Reitenberger, který byl posléze zvolen opatem tepelského kláštera a prosadil vyhlášení malé neznámé osady otevřenými lázněmi.

„Aby se dosáhlo přívětivosti a jistoty místy, bylo nutno vysušit a odvodnit bažinaté okolí Křížového pramene a zajistit je proti divokým vodám. Druhý pramen – Dávivá kyselka – byla jímána a osazena dřevenými kládami, Křížový pramen byl obrouben leštěným serpentinitem a okolí pramenů ohrazeno laťkovým plotem s řádnými zděnými sloupky. Byl postaven domeček, který měl sloužit za nepříznivého počasí lázeňským hostům jako ochrana v době pití. Rovněž byla vystavěna kaplička opatřená zvonkem a zvoničkou. Byl odstraněn starý dřevěný kříž, podle něhož nesl pramen jméno, a nad obloukovitým vchodem umístěn nový železný.“

Domeček sice blízko pramenů, a také bažiny, stál, ale rozhodně to nebylo žádné reprezentativní a pohodlné stavení. Šlo spíše o jakýsi dřevorubecký srub se čtyřmi světničkami. Voda z Mariina pramene byla ohřívána v jednom železném kotli pod širým nebem, kde byl rozdělán oheň a kde se také hosté koupali. Nikoli v tom kotli, to dá rozum, ale ve světničkách.

Ale pořád to ještě nebyly žádné lázně a dr. Nehr musel čekat, až se vedení kláštera ujme opat, který bude mít pro jeho plány pochopení.„Přešla léta a já jsem viděl, že se má přání neplní. Viděl jsem a vžil jsem se do situace, že budu muset přiložit sám ruku k dílu, pokud mám pokročit vpřed. Až dosud nebylo zde možno nalézt ani jedno slušné bydlení pro počestného lázeňského hosta ani pro mne samého, když jsem z lásky k trpícím na své náklady sem cestoval, zdržel se tu jeden i více dnů, kdy jsem udílel rady nemocným a vyčkával účinků těchto vod. Rozhodl jsem se poroto k přijetí lázeňských hostů a ke svému vlastnímu pohodlí postavit zde plně odpovídající obydlí jako první lázeňský dům svého druhu.“

Neprodleně se pustil do stavby, která byla zařízena pro pohodlí lázeňských hostí. Byla rozdělen do 14 menších a větších pokojů a do dvou kuchyní. Doktor ji pojmenoval dům U Zlaté koule. Tato iniciativa rozhoupala i tepelského opata, aby začal stavět lázeňský dům, opatřený osmi lázeňskými koupelnami a pěti dalšími místnostmi. Tento klášterní lázeňský dům byl vzápětí doplněn druhou podobnou stavbou, v níž se nacházelo 16 koupelniček a takzvaný Touchebad – parní koupel. A co hlavního – také zdejší krajina začala najednou vypadat úplně jinak:

„Jak divoké, obávané a strašlivé toto údolí kdysi bylo, tak vlídné, příjemné a přívětivé je v přítomnosti. Skoro všechny pahorky a prohlubně jsou již zarovnány; vodopády a bažiny jsou zčásti zasypány nebo vysušeny, odstraněny ztrouchnivělé pařezy a vývratě, kamení a pískové haldy; a toto malé skoro třírohé údolí, které kolem dokola chrání a střeží vrchy bohatě porostlé vysokými kmeny pyšných smrků, připomíná koberec nohatý květinami, který rozveseluje každé lidské oko svou rozmanitostí.“

Po čtyřiceti letech neúnavné snahy se dr. Johannu Josefu Nehrovi splnil jeho sen. Mariánské Lázně se jako obec osamostatnily, výstavba nových domů pokračovala, věhlas tohoto místa se šířil v monarchii i po Evropě. Roku 1819 dr. Nehr onemocněl. Chronická ledvinová nemoc mu rychle ubírala sil. 13. září 1820 ve věku 68 let zemřel. Protože neměl děti, ve své závěti rozdal své jmění chudým potřebným.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?

Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka

jak_klara_obratila_na web.jpg

Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama

Koupit

Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.