970. schůzka: Historický sjezd bratří Rösslerů Václavským náměstím

03043249.jpeg
03043249.jpeg

"Historický sjezd bratří Rösslerů Václavským náměstím shora dolů od teprve vyrůstající budovy Národního muzea směrem k Můstku na prvních lyžích, z Norska importovaných." Tento bezkonkurenčně nejdelší titulek v dvacetileté historii Toulek českou minulostí nás uvádí do vskutku výjimečného počinu, a hlavně na pravou míru uvádí tvrzení, že lyžovat se u nás začalo v Krkonoších. Ne, stalo se tak v Praze.

„Dnes 3. ledna 1895 napadlo v Praze konečně tolik sněhu, že se mohlo ve městě již od desáté ráno jezditi na lyžích. V městě samotném jeli v pravé poledne bratří Rösslerové od jízdárny v uličce V Cípu do Panské ulice až ku Příkopům, což mělo za následek velký sběh lidí. Sníh byl všude, kde byl ujetý od kol, přímo výtečný pro lyže. V půl desáté večer téhož dne se společnost čtyř sportovníků za drobné veselé chumelenice vydala na cestu. Lyže neseny na ramenou po Václavském náměstí, u Muzea pak připevněny, načež na hlavní silnici městských sadů bylo cvičeno. Před jedenáctou hodinou se společnost mladých mužů rozjela k Muzeu, kdež po malé poradě se dvojice odpoutala a pustila se Václavským náměstím dolů.“

Aby se nebudilo veřejné pohoršení, zkusili hoši sjet náměstí v noci. Tichý, sněhem zasypaný Václavák, s holými korunami lip a uprostřed náměstí s řadou litinových mnohoramenných plynových kandeládrů. Nahoře na hradbách je už dva roky zbořena Koňská brána, rozmetána dynamitem, pekelným vynálezem přítele Nobela (dar přítele Lasera totiž ještě nespatřil světlo světa). Na jejím místě roste Schulzova ušlechtilá budova Národního muzea. V té době už dosáhla výše prvního patra. A do této scenérie vyjdou… tedy spíše vjedou opatrně a tiše dva mladíci, Josef a jeho bratr Karel, a sjíždějí na norském a švédském typu ski od Muzea k Můstku. Jako dva přízraky.

Josef Rössler (uprostřed) se svým bratrem Karlem (po jeho pravici)

„V prudkém letu dospěli oba lyžníci bez hnutí nohou až ke Štěpánské ulici. Odtud počalo se běžeti spurtem až k Vodičkově ulici. První pražský noční výlet na lyžích tím šťastně skončen. Poznamenati sluší jistě, že jezdci na lyžích nebyli nikde od strážníků zdržováni.“
Dnes by jim policie vzala metr radarem, ba dýchnout by si museli, a marné by byly jejich výmluvy na osobu blízkou.

Majiteli prosperujícího drogistického obchodu na výhodném místě poblíž téhož Václavského náměstí, totiž v Jindřišské ulici, slovutnému Josefu Rösslerovi donesla se potěšující zvěst, že v měsíci červnu Léta Páně 1869 se mu narodí syn. Z toho musel mít radost… Živnost mu kvetla, a teď, když do jeho rodiny přijde přírůstek, měl by opatřit svou domácnost plynem dle návodu zdařilé přednášky Vojty Náprstka. I na Staroměstské radnici hoří už a svítí plyn dvěma sty osmdesáti plameny, a plynové kandelábry, osmiramenné svícny se sochou Prahy září do tmy hlavního města Českého království, jehož král se sice českým králem prohlašoval, leč korunovat se nenechal. Josef Rössler junior si ke svému zrodu vybral 29. červen. Později si ke svému příjmení připojil ještě jedno: „Ořovský,“ pod nímž vystupoval i na nejrůznějších sportovních závodech. Byl to jeho krycí pseudonym, neboť v Rösslerově mládí se ani ve škole, ale ani v jeho rodině závodům dvakrát nepřálo. Nálepka „sportsman“ byla ještě něco horšího než „budižkničemu“ nebo „povaleč.“ Zároveň odpovídalo počeštění jména intencím vlastenecké doby. Das Ross znamená v jazyce německém totéž co v češtině oř, kůň. Rössler byl tedy logicky: „Ořovský.“

Josef Rössler junior mohl žít a skonat jako blahobytný měšťan, utěšeně rozmnožující svůj majetek,“ píše autor knihy Sport v Království českém Václav Pacina. „Mohl jezdit na výlety k letohrádku na Bílé hoře a postavit si vilu ve Všenorech, po nichž tehdy vzdychaly dívky z lepší společnosti. Neučinil to, i když rodina by mu to jistě schválila. Kdyby mu sudičky přiřkly jiný talent, jenž by nepochybně vedl svou enormní pílí a neúnavnou houževnatostí k úspěchu, dočkal by se nejspíš i pomníku. Byl však »jenom« sportovcem tělem i duší, člověkem milujícím sport každou buňkou své bytosti. Ve svém životě, zasvěceném oblasti tehdy okrajové, ba exotické, pohříchu pro mnohé i podezřelé a směšné, rozmáchl se tak do široka, že sám sobě postavil, jak říkají naši předkové, pomník kovu trvalejší. Budoval vlastně na písku, v temnotách, ale objevoval pro českou mládež nové světy, tenkrát ještě netušené. Tam, kde stál zpočátku sám, získal stovky a tisíce následovníků, byl závodníkem, ale ve světě sportu i diplomatem, rozhodčím, předsedou klubů, korporací, svazů. Byl organizátorem, ale i věčným dítětem, těšícím se z každého nově objeveného sportu. Byl novinářem i kreslířem.“

Josef Rössler-Ořovský

Ostatně reportáž o prvním lyžařském sjezdu Václavským náměstím napsal Josef Rössler–Ořovský jako redaktor Sportovního obzoru. Objevil na lyžích zimu v Krkonoších a na kanoi léto na českých řekách. Hovořil několika jazyky, ale mistrně hájil vždy jen jeden, češtinu, Čechy, český sport. Výčet jeho závodů, funkcí, cest je nepřeberný, udivující, neuvěřitelný.

Všecko začalo docela obyčejně a prostě, skoro dětsky, v hlavě studentíků primy a sekundy c. k. pražského reálného gymnásia v Jindřišské ulici proti poště. Dvanácti– a třináctiletí kluci tam po vedením Josefa a Karla (Rösslerových, samozřejmě) vytvořili kroužek bruslařů. Napsali si sami stanovy, sami si je i schválili. Pořádek musí být. Nosili bílé flanelové čapky, na odznaku měli svoje logo, brusli , a k tomu hrdý název Bruslařský klub. Nepotřebovali umělý led – tehdy Vltava (bez přehrad ještě) neodmítala v zimě zamrzat. A to se ještě mohlo bruslit i ve vodních příkopech pod hradbami, v zahradách malostranských a hradčanských paláců, na vinohradském rybníku v parku hraběte Canala, ba i na Příkopech a v Panské ulici. Mladý Rössler měl oči navrch hlavy, když se proháněl na Vltavě přímo pod Vyšehradem:
„U Vyšehradské skály bývalo mezi roky 1875 až 90 ke stu saní, zeleně natřených, na kterých obecenstvo za malou odměnu vozeno bylo. Bodří Podskaláci sami byli obrusleni a zřizovali kluziště, zametali led, budovali z ledu a sněhu i prken šatny, pořizovali lavice, a hlavní věc: půjčovali brusle! Sta bruslí viselo na stojanech… Těch starožitných modelů! Vše na řemeny. Šroubovek nebylo. Halifaxka, původní americký model a patent, přišla do Prahy až roku 1884 – používali ji však pouze zámožní lidé v klubech. Pro nás pány kluky a studenty byly šnekovky, dřeváky, šroubovky, čunderky a šlajfky vzácným ideálem.“

Josef Rössler-Ořovský v roce 1893

Ano, i já sám jsem začínal v hloubi minulého století na šlajfkách. My jsme byli chudá rodina, což se dnes zas již říkat může. Ale to jen tak pro zasmání.
„Často měli dva hoši pár bruslí dohromady, a pak se jelo po jedné a druhou nohou se odráželo botou.“
Asi o tři roky později se členové Bruslařského klubu přeorientovali na jiné skupenství vody, to, které je běžnější. Na Střeleckém ostrově se stali členy veslařského spolku, který nesl módní anglický název International Rowing Club. Jako hymna se zpívala upravená píseň Kde domov můj.

Kde domov, kde domov můj.
byť i mračna nebe kryla,
loď vlnám hříčkou byla,
paží silnou vzdorujeme,
dál a dále veslujeme.
Toť radost naše milená.
Na Vltavě domov náš,
na Vltavě domov náš.
No tak žádný textařský skvost to není, ale asi povzbuzoval. Kromě toho se zpívaly i písně veselejší.
My v létě máme věru času dost
na dření a pocení
a bolavou mít každou kost
jsme všickni nuceni!

Hokej - kresba Josefa Rösslera

I Josef Rössler–Ořovský píše. Deník. Je to tenká knížka v hnědém plátně, nesoucí zlatý nápis, zřejmě na jeho přání tiskařem vytlačený: „My Sports.“ První stránky nejsou věnovány ani bruslení, ani veslování, nýbrž rybolovu. Sportovnímu, pochopitelně. Během léta, které strávil sedmnáctiletý Pepa s rodiči v Brandýse nad Orlicí zaznamená v průběhu jednoho měsíce všechny své úlovky. „Osmdesát jeden velký kus, 50 malých kusů ryb.“ Když se vrátil do Prahy, lovil už zase jenom výkony. „Štědrý den 1886. Training (čti „trénink,“ i když se to tenkrát psalo jinak), tak tedy „trénink od deseti do dvanácti, odpoledne od tří do pěti. Večer děsně umdlen.“ A v lednu? „Trainage ráno. Byl jsem mezi sedmi třetí.“ Koncem února se už na Vltavě bruslit nedá. Osmnáctiletý Rössler zakládá v deníku další kapitolu.

„Foot–race club. Foot–race. Běh."Trénovalo se v zahradě v Canalce a na Belvederu se konal jeden z prvních atletických závodů u nás. Měl několik disciplín. Rössler vyhrává závod na 500 metrů steeple–chase neboli běh přes překážky. „Moje první vítězství!“ V únoru bruslil, v březnu běhal, v červnu už byl na vodě. Počíná se další stránka Rösslerova deníku, a barevným nápisem Canoeing. Pepíkova nenasytnost sportem byla nekonečná a neupokojitelná. Jeho „kanoistika“ však neznamenala nic jiného než „ježdění na maňásku,“ tedy lodičce poměrně primitivní, sbité ze tří prken a na pídi pokryté plátnem proti vlnám. Taky se mu tomu říkalo „ježdění na ježdíku.“ „Přes jez jsem pádloval až k Vyšehradu. V největších vlnách kolem jedoucího parníku – bez kapky vody!“ Pouštěl se i do závodů, jednou dokonce si to rozdal on sólista se čtyřveslicí a pátým u kormidla. V dravé vodě Vltavy je porazil. „Takovej kluk, a on nás veme“ rozčilovali se poražení. „My ho ale zapřáhnem do čtyřky, počkal von jeden, to bude teprve funět!“ A Pepa opravdu funěl. O svém teamu si do deníku zapsal: „Společnost jest veselá banda. Však – samí starší muži.“

Jachtaření na Vltavě

Mezitím pořád bruslí a běhá, a už také lyžuje. Mezitím… Rösslerův život jako by byl pln samých "mezitímů." Sport byl pro něho jednou velkou šachovnicí, kde se střídavě táhne všemi figurami. Papá Rössler byl z toho všeho celý pryč. Syn je před maturitou na obchodní akademii (kam přestoupil z kvinty gymnásia, pro což měl Rössler senior pochopení), synáčkovy závodnické výstřelky však trpět nehodlá. A tak, když po měsíčním tréninku na nizozemských bruslích má mladý Rössler startovat coby nadějný junior, je zklamán k pláči. Zapsal to do svého deníku třemi telegrafickými větami: „Nesmím závodit s sebou! To jest pro mne hrozné! Doma to zapověděli!!!“ Později to ve svých vzpomínkách vysvětluje podrobněji: „Jistá paní Hozáková totiž přišla k mé máti a postrašila ji líčením, jak ten mladý pan Rössler po ledě lítá, že dostane ještě souchotiny.“ A tak se pro klid v rodině pan komerční rada sebere, projde se k Vltavě zrovna včas, aby svého synka odvedl za ruku od startu. „Té žalosti a zahanbení před ostatními. Co však naplat, poslechnout jsem musel.“ Tak, tak. Tenkrát ještě děti musely poslouchat. I když už měly před maturitou.

Pan Rössler měl se svým synem Josefem dozajista dalekosáhlejší plány, přesto nakonec ustoupil… u víry, že ten kluk se přece jednou musí vybouřit… (Nevybouřil. Vytrval až do čtyřiašedesáti let. On by vytrval ještě déle, ale nešlo to. Umřel.) Předtím ale (denně!) se svými kamarády trénoval, byl ochoten být na nohou už od pěti ráno. Pohyb se pro něj stává drogou. ( Malé srovnání: ani císařovna Alžběta se bez kokainu ve formě pohybu neobešla.) Zatím však tatík Rössler uklidil synka ve vlastní firmě do comptoiru. Tohleto slovíčko má hodně společného s computerem. Znamená totiž účtárnu. Z té účtárny si mladý Ořovský už v zimě (ještě před maturitou) napsal do Norska o ceník a o katalog bruslí. Seznámil se totiž nedávno s bratry Potůčky, nejvíc se skamarádil s Jaroslavem Potůčkem – říkal mu Potok. Potůčkové, Bohouš a Jarda, byli později slavnými atlety, cyklisty a rychlobruslaři. Zejména na „kůslích“ byli u nás od 90. let až do 1. světové války nejlepší. (Kůsle byly brusle.) Bohumil byl i cvičitel Sokola a prvním náčelníkem AC Sparty Praha. Josef začal s nimi trénovat a žárlivě pokukoval po jejich kvalitním vybavení. Taky by potřeboval švédské originály… V Praze roku 1889 startuje jeden z nejlepších rychlobruslařů Evropy Rus Panšin na ocelových niklovaných „panšinkách.“ Rössler si poznamenává s obdivem: „Za tři dny měl Potok ty samé, samozhotovené z oceli. Mistra Evropy na nich porazil.“

Josef Rössler - Ořovský na lodi

Vraťme se však ještě o rok zpět. 16. června roku 1888 sedí Rössler jako háček na čtyřveslici, ale závodí i na skifu. Kromě toho prožívá ještě i jiná jinošská dobrodružství, jak prozrazuje jeho deník. „16. června vraty kol ostrovů. Hop! A v noci opět. Při měsíčku a v úplném tichu.“ Takto důkladně citujeme Rösslerův zápis proto, že to bylo zrovna dva dny před maturitou. Před ústní zkouškou trénuje namísto návštěvy divadla, anebo ráno od pěti hodin. „Ústní matúra zýtra!“ Pan maturant zapsal zýtra s ypsilonem. No… když to byly ústní zkoušky, tak tam se ten ypsiolon nakonec mohl ztratit, no ne? Trénoval i v den maturity. Od rána, od pěti. Ovládal angličtinu, francouzštinu, italštinu, ruštinu. Německy mluvil a psal dokonale, v tehdejší Praze to (a najmě u syna velkoobchodníka) nebylo snad ani jinak možné, byť byli Rösslerové vlastenci. Po maturitě, již Josef složil bez problémů, celé léto trénoval na vodě. Každý den. Vždy od pěti ráno, jak nám to prozrazuje deník. Za iniciálou Y (nikoli ve slově zýtra – ne, byla tam jenom ta iniciála Y), tedy za tím ypsilonem bylo namalováno srdíčko. Akorát u data 28. srpna. Leccos objasňuje jiná Rösslerova poznámka: „Nová teorie trainingu (trejningu): odpočinout si ježděním s holkama.“ A je to jasné. Zápisy přičiňoval Rössler do svého deníku pravidelně, ale pouze jednou jsme objevili záznam celého závodního dne. Psal se 9. leden 1890, čímž je řečeno, že šlo o rychlobruslení.

Josef Rössler-Ořovský s dcerou Mášou při prvosjezdu řeky Malše na kánoi roce 1908

„Ráno procházel se hodně po ulicích.“ Josef psal o sobě občas ve třetí osobě. „Slunce pálí. Aby led nerozměkl… Brusle a dres prohlédnuty. Potoci jsou na pašinkách. Závod ve tři. Oblékl flanelky, sweater, sebou ocet, cognac, čepice, brusle a marš na závodiště. Pěšky. Condice výborná. Potoci mlčeli a zdáli se být nedočkaví. Led trochu odtál. Potoci byli proti odbývání závodů (to jest proti zrušení závodů),. chtěli, bych též jel. Dovedu závoditi na každém ledu! Všichni tři jsme měli zcela dlouhé brusle. Oni panšinky, já holandský originál. Losem připadlo mně místo uprostřed dvou. Já celý bílý, oba Potoci černí.“
Hned po startu Rössler vedl. „V tom jeden z Potoků padl. Přišlo se do zatáčky a v ní padl druhý. A já tehdy přišel na měkké místo dráhy v největším letu a padl jsem taky. Kdežto oni zůstali ležeti a vzdali se, já jsem se zvedl a běžel jsem dále, vždy půl dráhy brusle, změklou půli pak poklusem. Stal jsem se mistrem Prahy.“

Josef Rössler-Ořovský ve starším věku

S Potůčky se Rössler nerozloučil, ani když už sám holdoval spíš lyžím a zájezdům do Krkonoš. Potůčkova reakce na Rösslerovu snahu udělat i z něho „skijáka“ je typická pro tehdejší smýšlení. „Potok řekl, když jsem ho poprvé postavil na lyže, že to patří do Laponska, ne sem. Vzal jsem ho i do Krkonoš s sebou. Ale on zůstal věrný bruslím. Obával se o bruslařství, říkaje, že lyžařství zabije brusličství.“ Nezabilo. Tu i tam zde jsme posbírali na mistrovstvích i na olympiádách nějaké ty medaile, zlaté nevyjímajíce. Žádnou z nich Josef Rössler–Ořovský nezískal. Ale zasloužil by si ji.