969. schůzka: Tělocvik přece není pro ženy zdravý!

Sokol stěhovaný je dravec, který svým zrakem vpravdě sokolsky ostrým loví většinou za letu jiné ptáky až do velikosti kachny. Sokolice přitom dvakrát větší než její samčí partner. Ani tento argument však tělovýchovné emancipaci žen nepomohl. Pánové ze Sokola si dávno začali mezi sebou tykat a říkat „bratře!“ jenže… tykat si i se ženami, a dokonce je označovat „za sestry? Tak to tedy ne!“ Po léta to bylo vyloučeno. Dr. Miroslav Tyrš byl sice vzdělanec, estetik, člověk tolerantní, s ženskou tělovýchovou měl ale problém. V počátcích hnutí o souhlas s cvičením žen dlouho vzdoroval. Zdvořile sice (on to snad ani nijak jinak neuměl), leč neústupně. A to se přitom na něj obracely dámy, jejichž jména měla v české společnosti nějaký zvuk. Kupříkladu spisovatelky a sestry Sofie Podlipská a Karolina Světlá. Když za Tyršem asi rok po vzniku Sokola přišla delegace paní a dívek, odbyl je argumentem:
„Cvičení žen je proti sokolským stanovám!“
„A copak by se ty stanovy nedaly změnit?“
„Nedaly.“

Musel to být dialog jako rozprávka. On to byl vlastně sokolský mužský monolog. Je pravda, že v tom konzervativním názorovém podnebí 19. století se představa, že by ženy svlékly šněrovačky i krinolíny, aby hopsaly po tělocvičně, tak ta se hrubě vymykala zavedeným zvykům. V lidech pořád přežívaly nejrůznější předsudky. „Tělocvik přece není pro ženu zdravý!“ Říkal kdekdo, skoro každý… tedy chlap. A většina žen si to myslela rovněž. „A kromě toho cvičení ubírá ženám na kráse. Mateřství pak přímo ohrožuje. A pak – trénované ženské tělo, dokonce snad svalnaté – ach, Pán Bůh chraň! – něco takového musí nutně snižovat dívčí a ženskou přitažlivost v očích mužů.“ V době škrtidel a dusidel, jakými byly korzety a šněrovačky, to byly argumenty navýsost komické, jakož pochybné. „Odmítavá stanoviska lékařských kapacit podporovala s chutí i církev," píše v knižních Toulkách českou minulostí jejich autor Petr Hora–Hořejš. „Ta považovala pěstění těla za povrchní samoúčel a úradek ďáblův. Ne venkově si lidé mysleli ještě něco horšího o marnivosti rozmazlených městských paničkách, které nevědí co by. Ostatně vesnická ženská neměla ponětí, oč vůbec v tom tělocviku jde. A šance na cvičení? Kdeže, přece bylo pořád co dělat, když už se odhlédne od ústředního faktu, že na vesnici neexistovaly ani tělocvičny, ani tělovýchovné oddíly, ani cvičitelé.“

Jaký názor převažoval v tradičních měšťanských rodinách? V generaci rodičů se fyzický pohyb považoval za novotářská exces, za ne–li přímo zhoubný, tedy aspoň nedůstojný a duchaprázdný program. Vždyť pro jemnostslečinky dcery tady odjakživa bylo mnohem něžnější a slušivější, a hlavně zcela neškodné klimprování; zatímco pro výzdobu bytu či obdarování přátel velmi prospěšné, trpělivost a jemnou zručnost podporující štrykování či háčkování.

Jak dlouho mohlo trvat, než se ženám podařilo prosadit tělocvik vůči nemilosti odborné i laické veřejnosti coby aktivitu pro ně vhodnou? Pár let? Nikoli: pár desítek let. Dívky, které to riskly, které tělocvik zaujal, ba nadchnul, které se nebály všechny ty archaické názorové bariéry odbourávat, tak ty prokázaly odvahu opravdových průkopnic. Naštěstí měly před očima kauzu ohledně sokolského dorostu. Tyrš si podal žádost, že chce vychovávat pro Sokol dorost. Chlapecký, arci. Což mu policejní komisařství s chutí zakázalo. Kdyby Tyrš vyrukoval u policajtů s kooptací žen, tak by mu stejně zatrhli. Nikoli z hlediska Sokolské jednoty, ale z pozice policie byly prostě stanovy předem neprůstřelné (dodneška je leckterý ouřada schopen utlouct nás našimi právy). Všechny ty tahanice s byrokraty nezůstávaly bez následků (to ani dnes). Situace se postupně vyhrotila tak, že sokolové museli předem ohlašovat nejen každý výlet či veřejné vystoupení, ale předkládat ke schválení texty projevů a dokonce i písní.

Jak to ale bylo s těmi sokolskými kluky, tedy s chlapeckým oddílem? Ten Tyrš vyřešil, že požádal magistrát o vysvědčení zachovalosti a poté o živnostenský list, aby si směl založit soukromý cvičební ústav. „Nezbytnou ku provozování živnosti způsobilou místnost si za úplatu pronajal od Sokola.“ (To dá rozum.) A touhle právně celkem čistou obezličkou se mu nakonec podařilo dostat pod jednu střechu jak sokoly–muže, tak chlapecký oddíl, a nakonec i Tělocvičný spolek paní a dívek. Nikoli však sokolský spolek, tělocvičný spolek. Do Sokola se ženy dostaly až mnohem později… Dlužno říct, že fintou hodnou české nápaditosti. Leč dočkej času jako husa klasu. Vedení chlapeckého oddílu svěřil Tyrš dr. Janu Musilovi, lékaři, aby se vyhnul očekávaným námitkám, že je zanedbávána odborná lékařská péče. Tentýž dr. Musil se pak ujal i tělocviku pro ženy. A je to tady. Moc dlouho to tedy netrvalo, říkáte si. Omyl, trvalo. Celá léta. Tělocvičný spolek paní a dívek se podařilo vydupat ze země až v listopadu 1869. I když už tři léta předtím, v roce 1866 (to bylo v roce, kdy úřady měly na starosti zase něco jiného než buzeraci svých občanů, totiž válku, tu s Pruskem, u Hradce Králové), když ženy nesměly cvičit v Sokole samy, dostaly se do cvičení oklikou, metodou trojského koně. Začaly horlivě zapojovat do tělocviku děti. V Praze tehdy vznikla tři družstva chlapců a malých dívek, a maminky samozřejmě musely být u toho. To už nastala doba, kdy o smysluplnosti cvičení pro ženy začal být přesvědčen i Miroslav Tyrš.

Předsedkyní prvního českého tělocvičného spolku se stala paní Kateřina Fügnerová, vdova po někdejším starostovi Sokola, do funkce tajemnice byla zvolena Věnceslava Lužická, do pokladny usedla paní Betty Smetanová, manželka Bedřicha Smetany, hlavní cvičitelkou se pak stala (ve svých čtyřiadvaceti letech!) Klemeňa Hanušová, která ze svých nejzkušenějších kamarádek sestavila cvičitelský sbor.

Klemeňa, Klementýna… Zvláštní jméno. Dal jí je její otec Ignác Hanuš, významný český učenec té doby, universitní profesor filosofie, později hlavní bibliotékář universitní knihovny. Nejenom jméno měla Klemeňa pozoruhodné, ale i životní osudy. Patřila k hrstce děvčat, která chodila cvičit už do ústavu Jana Malypetra, zvaném Pražská jednota tělocvičná. Léta se pak snažila založit ženský odbor Sokola, jelikož to ale pro obstrukce mužů nevedlo ke zdárnému výsledku, dala se svými kamarádkami dohromady první, dlouho jediný Tělocvičný spolek paní a dívek. Ten existoval mimo platformu Sokola; vlastně do něj nepatřil, jenom využíval formou pronájmu vybavení sokolů včetně jejich tělocvičny. Klemeňa se stala náčelnicí sboru cvičitelek, sepsala nejstarší domácí metodické příručky, ve kterých shrnula specifika prostných i nářaďových cvičení pro ženy. Učila tělocvik na školách, věnovala se charitě, zdravovědě, hygieně, prevenci tuberkulózy. Když bylo otevřeno první dívčí gymnázium Minerva (v roce 1890), zavedla v něm tělocvik jako povinný učební předmět. „Tělocvičný spolek paní a dívek vzbudil u značné části české veřejnosti nevoli. Novináři nelenili, vyšli náladám veřejnosti vstříc a hbitě se vytasili s růžencem starých obehraných písniček: Cvičení škodí organismu, ženy jdou za zkázonosnou hvězdou, však se to ukáže, brzy z nich budou ošklivé mužatky. Mediální masáž byla tak peprná, že citlivá paní Betty Smetanová nevydržela a na svou účast ve spolku raději resignovala.“

Já nyní trošku váhám, ale přece jen se osmělím a tu otázku položím: V čempak paní a dívky cvičily? Ano, v tělocvičně, půjčené sokoly, jenomže já to myslím jinak. Od svých pánských kolegů si zřejmě nepůjčovaly cvičební úbory. To tenkrát nešlo, a nejde to snad ani dnes. Mezi ženami a muži jsou jisté rozdíly (tento fakt lze potvrdit). Takže bychom mohli začít - od těla. Trenýrky na sebe cvičenky zřejmě nesoukaly. Dámské kalhotky nalezly širší uplatnění teprve až v průběhu 19. století, přičemž širšího přijetí (alespoň ve středních a vyšších vrstvách) se dočkaly teprve na sklonku tohoto věku. Co nosily takové chudší ženy ve městě a na venkově? Sukni. A pod ní většinou nic. Chodily takříkajíc „naostro,“ „bez hací,“ jak se tenkrát říkalo (Bez hací. A naostro… Nač my v Toulkách narazíme…). Tenkrát neexistovaly žádné stringy, tanga, dokonce ani kalhotky ne. Pokud urozené dámy nosily vespod vůbec něco, tak to byly (když vespod) spodky. Byly vzorně krajkované a vždy alespoň těsně nad kolena (nebo raději až pod ně). Pro léto se doporučovaly plátěné, pro zimu bavlněné, v oblibě byly pletené či háčkované. Což je hezké téma. Rozveďme je ještě trochu. Odkud k nám gaťky dorazily? Z Francie, odkud odjinud taky. A dlužno dodat, že hned zpočátku získaly poněkud kontroverzní pověst. Jako první je začaly nosit prostitutky. Hned po nich baletky, jeptišky a malé holčičky. Chodit „dole bez“, to byla staletá tradice… a najednou, kvůli zdraví a hygieně… Svým způsobem to byla taková malá revoluce.

Teď bychom ocitovat z popularizační příručky novináře Filipa Stanislava Kodyma: „Šat ženy, jsa dole, zvláště v létě, zcela otevřený, mnohem méně tělo chrání před vnikáním prachu pod oděv, na tělo, na přirozené otvory útrob.“ Kodym doporučoval měnit spodní prádlo jednou týdně. „Neboť mnoho v něm výparu a rmutu se nachytá.“ Dámské kalhotky byl drahý luxus, chudé ženy si je vůbec nepořizovaly. Ty bohatší přistoupily na tuhletu výstřední módu ze dvou důvodů: pod krinolínami přece jenom nepříjemně foukalo, a za druhé: všem cvičenkám, sportovkyním, závodnicím usnadnily kalhotky převlékání. Běžnou součástí ženského šatníku se kalhotky staly až po roce1880. A co jinak měly cvičenky na sobě? S tím značný problém.

Cvičební úbor pro ženy musel být decentní, slušivý a přitom nevyzývavý. Kdyby si cvičenky jednoduše oblékly pánský dres, byla by příliš zdůrazněna jejich „ženská specifika.“ A kolem toho všeho (a ještě kolem mnohého jiného) se vedly debaty tu více (ale daleko častěji méně) plodné, až se dosáhlo jistého smíření poté, co se paní a dívky začaly oblékat do jakýchsi volných společenských šatů. Poté, co první generaci cvičitelek vystřídala nová krev, pokrok v oblékání byl vidět na první pohled. Když se to obléklo, vypadalo to tak, že dívky (a ženy) nosily pod sukněmi ještě jakési kalhoty, respektive pumpky. Právě sport vedl k tomu, že ženy si začaly oblékat nejen spodní kalhotky, ale i dlouhé kalhoty, donedávna výhradně vyhrazené mužům. Nejprve se dámské kalhoty uplatnily při rajtování neboli jízdě na koni, pak na kolech (tedy na roverech, které se začaly vyrábět po vynálezu řetězového převodu, což vedlo k zániku vysokých kol). Ale zase trvalo dost dlouho, než společnost dámskou kalhotovou módu přijala. Novinka působila nelibost, protože kalhoty byly znakem pokleslého vkusu, novotaření, výstřednosti. Gatě sice nosili muži, ale naše poznámka se týkala dámských kalhot. Ty se musely nejprve (a dost dlouho) zakrývat klasickým ženským úborem, oponou svrchní sukně či šatů. Dokonce i sokolky ten decentní kompromis přijaly.

Nemravná exhibice

Nyní však opusťme poněkud dráždivý pohled do šatny cvičenek, a konstatujeme, že – přes veškerou nevoli veřejnosti – spolek kolem Klemeni Hanušové nejen vydržel, ale krok za krokem se rozrůstal. Brzy chodily do jejího oddílu na tři stovky paní a dívek. Díky své ladnosti a graciéznosti ztratila ódium nemravnosti nejprve prostná sokolek. Sokolky… Ale vždyť ještě ani jedna žena do Sokola nepatřila… Teprve téměř třicet let po ustavení Sokola (roku 1890) vznikla první ženská jednota nikoli už jen po boku a mimo sokolské hnutí, nýbrž na jeho platformě, jako přímá součást této organizace. Zvala se hrdě: „Sokol Vyšehrad.“ A v roce 1898 se konečně zrodil i celozemský ženský Sokol, jehož starostkou se na řadu let stala paní Anna Ptáčková. Ženský odbor Sokola byl veřejností vzat na milost vlastně až 1902. Tehdy, na čtvrtém Všesokolském sletu, vystoupilo s prostnými na 700 žen. Díky své perfektní secvičenosti sklidily takový úspěch, že musely vystoupení druhý den opakovat. Přesto však – podle tyršovského hesla „Sokol má být vytrvalý," pokračovala dál mezi sokoly–muži debata o přípustnosti či nepřístojnosti ženské tělovýchovy – byť tlumeněji a stále tišeji. Despekt přetrvával i poté, co byl konečně (roku 1912) umožněn ženám přístup do vrcholových orgánů, do předsednictva Sokola.

Nicméně ženy ani nadále neměly volební právo; náčelníkem Sokola (tedy Tyršovým pokračovatelem) směl být podle stanov toliko muž (prý proto, že s ženou v čele by Sokol pozbyl svého polovojenského ducha). Ovšem i sokolky byly patřičně vytrvalé: Před první světovou válkou už jich bylo organizováno před 20 000. Mužů bylo víc 120 000, z čehož se (mimo jiné) odvozovala nerovnoprávnost obou pohlaví. „Až do vzniku Československé republiky se ji nepodařilo vyřešit. Bratři (s vytrvalostí hodnou lepší věci) obhajovali svoji nadřazenost tvrzením, že žena nemají přirozené dispozice k železné disciplíně, naopak se vyznačují hašteřivostí.“ To byl fakt kapitální argument od chlapů, kteří sváry a konflikty rozdmýchávali mezi sebou po celá desetiletí… Když v roce 1898 vystoupily ženy poprvé veřejně s cvičením na nářadí, strhla se nová mela. „Ženám by nemělo být dovoleno takto veřejně ukazovat svá těla!“ Tuto – podle něj „nemravnou exhibici“ – rozpatlával na stránkách Věstníku sokolského jeho redaktor (a zároveň sokol) Karel Vaníček. „Navrhujeme, aby bylo zakázáno dívat se na kolektivní cvičení opačného pohlaví!“ Tahleta (s prominutím) blbost mu neprošla. Zato jiná – totiž zákaz tykání mezi bratry a sestrami – tak ta přijata byla. Nějakou dobu platila. Nový čas se ale už blížil...