968. schůzka: Takové skotačení a dovádění

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Cvičení Sokola na hradním nádvoří v Lipnici nad Sázavou před rokem 1913

V Toulkách budeme muset ještě trénovat, že. Nejenom v disciplinách historických, leč i v těch tělolcvičných a sportovních. … A když jsme u toho tréninku, tak bychom měli tuto činnost pojmout v širším měřítku, tedy nikoli týrat pouze mluvidla, leč vztáhnout naše konání na celou svoji tělesnou schránku. Což vskutku není jenom nějaké takové skotačení a dovádění, kterýmižto podstatnými jmény slovesnými byla častována tělesná cvičení a sport ve svých začátcích.

Tento trochu přezíravý odsudek byl typický prakticky pro celé 19. století. Až na čestné výjimky. Což byli u nás sokolové, především Miroslav Tyrš a Jindřich Fügner. Jinak co se Evropy týká, neradi, leč musíme vynechat celou antiku (jednak by bylo na dlouhé povídání, jednak našich zemích se antický sport nikdy neprovozoval) – tak tedy co se Evropy týká: François Rabelais ve svém slavném díle Gargantua a Pantagruel popsal už v 15. století „blahodárnost rytířských přístupů k tělesné námaze.“ A utopičtí socialisté, oba Tomášové, More i Campanella spatřovali v tělesné zátěži, pracovitosti, pohybovém tréninku součást nezbytnou pro zdar svých vysněných rovnostářských společností. Jan Amos Komenský vyjádřil problém fyzické aktivity geniálně. V Didaktice i v Informatoriu školy mateřské zahrnul tělesná cvičení do osnov. „Doporučuji přiměřený způsob života, prostou, zdravou stravu, tělesná cvičení, střídání práce a odpočinku (8 hodin práce, 8 hodin spánku a 8 hodin aktivního odpočinku). Pro obecnou školu navrhoval 8 hodin pohybu týdně, což je v měřítku dodnes neuskutečněné.“ A v pravidlech mravů stanovuje podmínky, které činí hru hrou: 1) Pohyb je základním rysem hry. 2) Platí volnost a svoboda rozhodnutí zúčastnit se hry (nelze si hrát z donucení). 3) Hra má mít společenský charakter hry (člověk touží po hře ve společnosti). 4) Její podmínkou je soutěživost, touha po vítězství, přičemž je třeba 5) stanovit pravidla řád hry. 6) Důležitá je i snadnost, s níž si lze osvojit hru v praxi. 7) Hra musí mít časovou omezenost. A to jsou základní pravidle každého sportu. Dodnes.

Hlavní pedagogická idea anglického filosofa Johna Locka zněla: „V upevňování tělesného zdraví tkví záruka zdraví duševního.“ Tím apelem doslova pohnul anglickým školstvím. Bylo první, de se tělocvik dostal do učebních osnov. Francouzský osvícenec Jean–Jacques Rousseau požaduje „přirozený vývoj smyslů, tělesná cvičení, soutěže, hry.“ Švýcarský pedagog Johann Heinrich Pestalozzi přišel s metodou „čtyř současně působících přístupů: rozumového , mravního, pracovního a tělesného.“ Pestalozzi v duchu svých moderních představ o komplexnosti výchovného působení zakládal vzorové výchovné ústavy mládeže. Je také otcem takzvané „klubové gymnastiky" – čili prostných cvičení. Německý pedagog Johann Bernhard Basedow se významně zasadil zvláště o rozšíření tělesné výchovy. Zavedl takzvaný „desavský pentathlon“ neboli pětiboj, „skládající se z běhu, skoků, šplhu, nošení břemen a cvičení rovnováhy.“ Doporučoval také tanec, zápas, jízdu na koni, jakož i plavání. Je považován skauty na prvního evropského táborníka, protože se svými chlapci tábořil dva měsíce ve volné přírodě. Jeho žák GutsMuths proslul zakladatelskou učebnicí Gymnastika pro mládež. Stal se průkopníkem školního tělocviku v německy mluvících zemích. Do výuky zařadil plavání, a také nářadí, například hrazdu, bradla a koně.

Jan Malypetr (1895)

V 1. polovině 19. století ser tělocvik začíná konečně objevovat ve školách. Pořád to ale nejsou sportovní disciplíny, ty jsou na ošklivci (rozuměj: na indexu). Zbývá shrnout, že dílo předchozích tří mužů završuje zakladatel turnerství – Friedrich Ludwig Jahn. Rodem Němec, ale z rodiny českých exulantů. Zakládal v Berlíně a pak i jinde oddíly „turnérů,“ přeloženo: „cvičenců.“ Preferoval nářaďový tělocvik a prostná. Na něho navázali v českých podmínkách Jindřich Fügner a Miroslav Tyrš, jejichž životní příběhy jsme vám v Toulkách už přiblížili. Zakladatelé Sokola však měli předchůdce (číslo množné). Těch, kteří se věnovali nejen duchu, ale i tělu, bylo víc. Mezi průkopníky tělesné výchovy je postava, od níž bychom to neočekávali:

Rožmitálský kantor a skladatel Jakub Jan Ryba se i za cenu konfliktů chová jako novotář a zavádí ve škole pravidelná tělesná cvičení. Ve 40. letech 19. století se konalo u nás vůbec první pravidelné cvičení v ortopedickém ústavu dr. Nische. Ve stejné době zřídili čeští stavové Úřad zemského cvičitele tělocviku. Pro 12 vybraných nadanců (tedy příštích učitelů a trenérů). Do tohoto úřadu byl povolán pruský znalec turnérství Rudolf Steffany. V Praze byla brzy otevřena první tělocvična – v Ledeburském paláci na Malé Straně. Jako desetiletý kluk do ní chodil cvičit Friedrich Tirsch (neboli Miroslav Tyrš). Až do založení Sokola (po pádu bachovského absolutismu) se u nás popelka tělovýchova omezovala na Prahu, a to na čtyři koncesované soukromé „cvičné“ ústavy. Sportovní vyžití probíhalo především v největším z nich, Malypetrově. „Sem chodívali po večerech – vždy od 18 hodin – cvičit posluchači university i polytechniky, s nimi i profesoři, učitelé, úředníci, vedle Tyrše například Čelakovský, Erben, v mladších letech i Palacký, Purkyně a další. Malypetrův ústav měl kolem 300 platících cvičenců.“ Jan Malypetr přenesl poznatky, získané ve Vídni, do Prahy. Tady působil jako takzvaný „zemský tělocvikář“ na několika gymnásiích, byl ředitelem ústavu pro výchovu tělocvikářů, posléze učil obor na universitě.

Jan Vilímek: Miroslav Tyrš

S profesorem Purkyněm a básníkem Erbenem vytvořil ještě před Tyršem nejstarší tělocvičné názvosloví. Dnes se už zcela nepochybně neví, že třeba slova „hrazda“ nebo „činka“ vymyslel Jan Evangelista Purkyně. „Na klikaté cestě za zdomácněním tělovýchovy a sportu v Evropě se vyvinuly (když to zjednodušíme) tři systémy. Ve skandinávském modelu šlo v zásadě o léčebný či preventivní tělocvik. Anglický model se stal kolébkou kolektivních her – ragby, později kopané – a také jednotlivých sportovních odvětví či disciplín – veslování, cyklistiky, atletiky, tenisu. Jejich průkopníky byly britské elitní školy. Třetí, německý model (taky se mu říkalo kontinentální) posloužil coby předloha i pro Tyršův a Fügnerův Sokol. Vstřebal do sebe nebo nabalil tradice osvícenských pedagogických novátorů, a propojil, obohatil jejich přístupy o prvky brannosti, třeba o pořadová cvičení, pohyby v útvaru, úpoly a podobně.“ (Úpol, to mohlo být – a taky bylo - přetahování lanem, ale nejenom… Sem patřil i zápas, rohování, šerm sekem a bodem.) Přetahování lanem byla až do roku 1920 na seznamu olympijských disciplín. Ty branné prvky souvisely s mlčky naplňovanou přípravou programem „národního vojska.“ Přibrala se „klubová gymnastika“ (tedy prostná), desavský pentathlon a pořadové sestavy. Ke klasickému nářadí, jakými byly kůň a žebřík, se od Švédů „opsaly“ ještě ribstoly, lavičky a švédské bedny (dodnes se jim tak říká). Následoval import hrazd a bradel, což nebylo zdaleka všechno, protože z Německa se k nám dostaly kruhy, koza a odrazový mostek. Tento komplet a nářadí plus plátěné žíněnky se staly základem kontinentálního tělocviku. „Když se zbavíme předpojatosti a ideologického balastu, překvapí nás, že se Sokol se zrodil z improvizace,“ čteme v kapitole o vzniku a počátcích sokolství od autora knižních Toulek Petra Hory–Hořejše: Značnou roli v tomto případě hrály také spory a hádky, při nichž se cvičenci málem nepoprali.

Návrhy sokolského stejnokroje od Františka Ženíška, 1870

Na sklonku roku 1861 (po obnovení ústavnosti v habsburské říši) se spolky rodily jakou houby po dešti. A konala se i příprava Prager Männerturnvereinu. Do vedení tohoto česko–německého utrakvistického „cvičného“ spolku byl přizván i Miroslav Tyrš. „Šeptandou se ale začala šířit zpráva, že německý vlastenec, baron Seutter von Lötzen, ředitel filiálky Vídeňské úvěrové banky v Praze, míní přispět spolku sponzorským darem 1000 zlatých.“ Velkorysé, ovšem s podmnínkou: „Pokud bude ten spolek výlučně německý". A v tom bylo čertovo kopyto. Čechy pan baron podporovat nebude. A mezi potenciálními sponzory našel hned několik následovníků. Lze to nazvat i úplatkem za vyhnání Čechů. Bylo to hodně silné kafe, a vlastně podraz na proklamovanou přátelskou spolupráci Čechů s Němci. Čili u kolébky Sokola byla jednou ze sudiček česko–německá protichůdnost… rozpor… ba nepřátelství. Češi ani nemohli reagovat jinak.

Tělocvicná budova Sokola Pražského, 1882

Opustili po konfliktu vyjednávání a dospěli vzápětí k truc–rozhodnotí založit vlastní spolek, zvláště když Tyršův přítel Jindřich Fügner (jinak rodilý Němec z Litoměřic, který se pořádně nenaučil česky do konce svého života), tedy když Fügner slíbil českému spolku do začátku hmotnou pomoc. A pak už to šlo ráz na ráz: S bratry Grégry vypracoval Tyrš rychle stanovy, pro úřady nesla nová organizace název „Tělocvičná jednota pražská.“ S názvem „Sokol“ (podle Jihoslovanů, kteří tak říkali svým hrdinům) přišel až v roce 1864 profesor Emmanuel Tonner. To už Tělocvičná jednota pražská existovala dva roky. A hned od samého počátku se pravidelně cvičilo. Tedy cvičilo 300 členů… z celkového počtu devíti set – a to ve vlastní supermoderní tělocvičně, jejíž rychlou výstavbu zaplatil velkomyslný Jindřich Fügner – částečně z vlastních, částečně z vydlužených prostředků. Už předtím platil pronájem cvičebních sálů, nakoupil sokolům nářadí. Za své úspory mínil původně koupit si statek, leč peníze padly na tělocvičnu. Nová tělocvična (začalo se jí vzápětí říkat sokolovna) stála nakonec 60 000 zlatých. Postavil ji architekt Ignác Ullmann, který měl v rychlkosti staveb zkušenosti – krátce předtím bylo otevřeno „jeho“ Prozatímní divadlo a čeká ho komplex české techniky na Karlově náměstí.

Jindřich Fügner v sokolském stejnokroji

Všechny tyto bohulibé stavby nesly znaky novorenesančního stylu. Dopřejme si rychlý souhrn několika dalších, pro naši tělovýchovu a sport důležitých dat: Když roku 1865 nečekaně zemřel Jindřich Fügner (v pouhých čtyřiceti třech letech) údajně na otravu krve (patrně však, podle příznaků, na karcinom tlustého střeva), existovalo už 26 jednot, z toho 3 na Moravě. A v zimě téhož roku začaly cvičit (přes uštěpačné poznámky mužů) , také první tři družstva dívek a žen. Na ženské sokolky (byť si tak zprvu neříkaly) si posvítíme v příštích Toulkách – vzkázali jsme jim, aby na nás počkaly. Záhy začali sokolové chodit v kroji. Oblečeni do šedé sokolské kajdy, vlastně čamary, která byla typická třinácti dvojicemi knoflíků, spínaných šňůrkami. Pumpky nosili sokolové také šedé, a patřily k nim nízké holínky. Kontroverzní součást kroje prosadil až Miroslav Tyrš, který dostal garibaldku darem a zalíbilo se mu v ní. Košile garibaldka byla barvy červené. Zprvu bylo povoleno nosit i bílé nebo modré košile. Na hlavě měl sokol černohorsko–hercegovinskou povstaleckou čapku, dost podobnou buršácké cerevisce (to byla malá strakatá čapka bez štítku – poznávací znamení německých studentských spolků). Sokolská čapka měla červenou kokardu a sokolí péro, to nesmělo být delší než 8 palců. Pokud šlo o rakouský neboli vídeňský palec, tak nejdelší sokolí péro mohlo mít 20 centimetrů. Na výlety se nosil ještě havelok z voskovaného nepromokavého plátna. Problematika úboru dlouho vyvolávala spory, zvlášť když v sokolovnách začaly cvičit i ženy. Jejich pokusy obléci si něco přiléhavějšího budily značnou míru nevole.

Mladí Sokolové v roce 1900

Tahanice o módu dosáhly někdy až groteskní výše. Například se rozhorleně debatovalo, zda by se hodilo, aby muži v létě cvičili jev v plavkách, když na ně z galerie koukaly i dámy. Mezi pruderními pány a „exhibicionisty“ byl obvyklý český poměr: padesát na padesát. Zvítězil kompromis – páni nahoře bez, dole však v dlouhých šponovkách na gumičku. „Účel jednoty jest, aby se pěstoval tělocvik společným cvičením, společnými výlety, zpěvem a šermováním.“ Docela mírumilovná náplň. I když absolutismus skončil, tak byrokratičtí buldoci hlídali krotkou demokracii v mezích zákona. Což znamenalo, že zakladatelé Sokola nemínili provokovat úřady, tím méně poskytnout záminku k likvidačnímu zásahu. Bylo to rozumné – na každou schůzi Jednoty docházel někdo z policejního úřadu, a když ne, tak byl určitě přítomen tajný informátor. Zřejmě bylo na místě dávat si bacha. I když nikoli Alexandra Bacha.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související