962. schůzka: Bejvávalo aneb Jak šel život

A tak se vypravíme za našimi pradědečky a prababičkami do zemí Koruny české na sklonku 19. století. Nebude to nic zhola nového, jak nám zajisté dá za pravdu každý jen trochu sečtělejší posluchač schůzek s českou minulostí, obeznámený s dílem českého historika Zikmunda Wintra. Ten kdysi ohyzdnou kostru politických dějin začal obalovat „živým masem z nedějin“ – údaji z živoucího panoramatu všedního dne a obyčejnosti, a bylo to, jako by mrtvé minulosti znovu vdechl život. Aniž bychom se chtěli s panem profesorem Wintrem porovnávat, pokusíme se o něco podobného také. Více než jindy se dnes budeme věnovat číslům, přičemž budeme dbát jednoho z rozhlasových přikázání, že to musí být v míře opravdu stravitelné a pokud možno obrazné. A při své úctě ke statistickým údajům si (tiše, jenom v duchu, abychom proti sobě nepopudili žádného statistika) opakujeme cennou myšlenku věhlasného George Bernarda Shawa: „Znám tři druhy lži. Velkou lež… Malou lež… A statistiku.“

Tak tedy – z jakých střepin, nalezených ve vrstvě času, hodláme poskládat obraz společnosti na konci 19. století? Budeme se zajímat o prosté, obyčejné, každodenní, leč pro život jedince, rodiny, skupiny top budou ústřední věci. Prostě – jak tehdy běžel život. Jaký byl příjem (mzda, plat, služné, zisk) jednotlivých skupin?
A co si za své peníze lidé mohli koupit (čemuž my říkáme »reálná mzda«)? Jak a co jedli? Jak se šatili? Jak využívali svoje největší bohatství, volný čas (pokud jej vůbec měli)? My se pokusíme (bez nějakého pevně stanoveného pořadí důležitosti) poslepovat postupně ony střepiny v naději, že nám to umožní lépe vidět a lépe pochopit zmizelou dobu.

A začneme u těch slibovaných čísel: Kolik nás vlastně tehdy bylo… nikoli nás, současníků, ale prababiček a pradědečků… či ještě spíš praprarodičů: Těsně před rokem 1870 žilo v Čechách, na Moravě a ve Slezsku (bez ohledu na národnost a zaokrouhleně) 7 milionů 600 tisíc obyvatel. O třicet let později – tedy v roce 1900 – jich víc než milion přibylo: 8 milionů 700 tisíc. Což znamená, že doba na sklonku 19. století patří svými životními podmínkami k časům obecně příznivým. A taky mužští byli tenkrát zřejmě plodnější (na rozdíl ode dneška – dvě pětiny dnešní pánské populace jen stěží někoho oplodní, mají totiž nekvalitní spermie.) Babiček bylo tehdy víc, o 3 procenta. Ženy toho vždycky vydržely víc než chlapi. Dělení na „silné“ a „slabé“ pohlaví silně pokulhává. Další číslo, potvrzující slova z populární písničky pánů Uhlíře a Svěráka, totiž že statistika nudná je, má však cenné údaje. Do tohoto ranku patří nim i procento „činných,“ to jest vydělávajících osob. Koncem 60. let předminulého století jich bylo 56 procent. Včetně dětí, a to v celém Království českém.

A jsme u profesí. Za nejdůležitější lze považovat zemědělství (včetně rybářství) – čili: produkce potravin. Zabývala se jí víc než polovina pracujících lidí. Což ovšem není konečné číslo – do tohoto počtu nebyly zahrnováni pomáhající členové rodiny: manželky, děti, chalupníků, ani synové a dcery sedláků. I když se nevyskytovali ve třídě „činný,“ nemohli přece sedět doma za pecí. Odhad jejich počtu se pohybuje kolem několika set tisíc.

A jakéhopak věku se předkové naši dožívali? V průměru to moc slavné nebylo. Kolem dvaceti sedmi let. V průměru. V tom tkví jedno z kouzel statistiky. Sní– li jedinec celé kuře a druhý nic, tak oba spořádali – v průměru – půlku kuřete. Ten výpočet… 27 let dožitého věku… se týká takzvaného průměrného věku žijících osob – včetně novorozenců. Protože však novorozenecká a kojenecká úmrtnost byla tenkrát pořád ještě neobyčejně vysoká, tak do té statistiky souhrny zemřelých dětí podstatně zasáhly. Když si vezmeme průměrný věk populace starší patnácti let, máme čísla hned výrazně lepší: u mužů kolem osmatřiceti let, u žen devětatřicet let. Dnes se dožíváme v průměru věku dvojnásobného. Nad tím, jak krátké životy žili naši blízcí před pouhými sto lety, nelze než vraštit obočí a posmutněle krčit rameny. Průměrný roční přírůstek obyvatelstva byl v 19. století jeden z nejvyšších v naší historii, asi 7 promile, pod čímž si můžeme představit, že na každých tisíc lidí se narodilo 7 dětí ročně. Pro srovnání: jedno dítě přibylo na 1000 obyvatel v roce 2008, což bylo nejvyšší číslo za posledních 30 let. Jinak v letech 90. a na začátku 21. století zaznamenala statistika souvislou řadu červených čísel: což znamená, že počet obyvatel Česka klesal. V současné době vykazuje plus minus nulu. Neubývá nás, ale ani nepřibývá.

Růst obyvatelstva byl víceméně plynulý, i když jej nepříznivě ovlivňovala vysoká emigrace a úmrtnost. Tu ovlivňovaly tenkrát neléčitelné nebo obtížně léčitelné choroby. Největší hrozby se jmenovaly tuberkulóza, tyfová horečka, dyzentérie, neštovice, cholera. Na tuberkulózu umíral v průměru každý pátý člověk.

Snad bude posluchačstvo a čtenářstvo zajímat i takový údaj, jakým je hustota osídlení. Nejzalidněnější byly kraje úrodné, vhodné pro zemědělství, a pak místa, kde se těžilo, nebo se tam rozvíjela průmyslová výroba. Dnes obýváme území ČR s hustotou osídlení 133 lidi na km2. V posledním desetiletí 19. století to bylo 112 lidí na kilometr čtvereční. Což byl průměr. V jižních Čechách byla hustota osídlení necelých 60 osob na km2 – zatímco sever Čech, Děčínsko, Šluknovsko, Litoměřicko – vykazoval přes 230 lidí na kilometr čtvereční. A porodnost? Ta s těmi počty přece úzce souvisí… Kolem roku 1800 přicházelo na svět ročně 200 000 dětí. O sto let později – 300 000. Dodnes zůstává rekordním rok 1902, kdy se narodilo 338 000 dětí.

A ještě prosím ctěné obecenstvo, aby strávilo následující porci čísel. Onen chod na tabuli statistiky se jmenuje ouředně „postavení v povolání.“ Petr Hora–Hořejš, autor knižních Toulek českou minulostí, shromáždil na jejich stránkách mimo jiné tyto údaje: „V zemědělství mělo 430 000 hospodářů status »samostatný«, 866 000 postavení stálá čeleď, a téměř milion osob bylo zahrnuto do skupiny nádeníci (nádeník byl původně člověk najatý k práci na den, což znamenalo i na pár dní, třeba na žňovou kampaň). Samostatný byl nejen kníže Schwarzenberg, ale také chalupníček s několika akry půdy.“
Jak vidno, čísla sice nelžou, leč přesto matou… „V průmyslu a živnostech se na sklonku 19. století uvádí přibližně 120 000 osob s postavením samostatný. K velkopodnikatelům patřilo pouze asi 500 osob, zatímco více než 100 000 vlastnilo podnik maximálně s pěti zaměstnanci. Samostatný byl ovšem i vesnický švec, který neměl ani jediného učedníka.“

A co dělníci… a také již zmínění nádeníci? „Postavení dělník a nádeník měly na sklonku 19. století víc než 2 miliony zaměstnanců. Asi 10 až 15 procent činných obyvatel tvořili úředníci a zřízenci. Pro statistika byl ovšem úředníkem jak ministerský předseda, tak i listonoš.“

Josef II. učinil v roce 1781 první krok ke svobodě vyznání svým tolerančním patentem, podle něhož byla vedle římskokatolického umožněna existence dalších dvou křesťanských vyznání. Trpěno nyní bylo vyznání augšpurské (tedy luterské), a helvetské (to znamená kalvínské). Privilegované postavení si i po jeho vydání uchovala římskokatolická církev. Když bylo dosaženo úplné svobody vyznání v roce 1848, ukázalo se, že se „národ husitů“ stačil během více než dvou set let od Bílé hory „přeonačit“. 95 procent obyvatel se přihlásilo ke katolickému vyznání, 3 procenta k protestantům, zbytek k jiným věroukám. Dnes se ke katolické církvi hlásí asi 10% populace ČR. K ostatním vyznáním necelá čtyři procenta.

Udělali jsme si letmý obrázek o době našich pradědečků, nebo spíš prapradědečků. Sledovali jsme, co lze zjistit a doložit čísly. Společnost a vztahy v ní vždycky však vytvářelo i něco, co nelze doložit ciframi, a to byla prestiž jednotlivých povolání či postavení. Prestiž. Slovo původu francouzského, odkud však doputovalo z mateřského jazyka latinského. Latinské praestigiae znamená doslova „mámení“. My ji chápeme jako dobrou reputaci jedince či společenské skupiny spojenou s úctou a vlivem. Společnost v naší zemi – jakož i v celé monarchii – byla společností stavovskou. Ta se však v průběhu 19. století pomalu měnila ve společnost občanskou, ovšem staré rozlišení, kdysi ostré rozhraní mezi jednotlivými skupinami přežívalo. A jak to v praxi vlastně fungovalo? Třeba tak, že zcela chudý šlechtic, jenž měl možná už jenom ten erb a jinak docela nic, tak se pořád cítil povýšen nad bohatého měšťana (což mu ovšem nebránilo, aby si od něho nepůjčoval). A další stav, zahrnující duchovní? Těšil se vysoké úctě: pan farář v obci byl na všechny světské nobility. Dlouho byli ve vážnosti také důstojníci. Být oficírem znamenalo „být někým.“ Na vesnici požívali (asi dost ustrašenou) úctu panští, později státní úředníci. Samozřejmě že i zámožný sedlák byl pán, a to se značnou autoritou. Až asi od poloviny 19. století se postupně začal kvůli závisti, ale i z hlediska prestiže cenit majetek stejně jako stavovské či společenské důstojenství získané funkcí. Bohatý továrník měl jako „prácedárce“ autoritu, i když ne vždy úctu. V našem malosvětském světě, který u nás převládal, patřila k nepochybně prestižním funkce starosty, i když se někdy říkalo: „Dal pámbu úřad, dá i rozum.“ (Totéž si můžete říkat i dnes, a to i u funkcí vyšších než je ta starostenská.) Také přední postavení v některém sdružení se oceňovalo – v hasičském sboru, v různých spolcích, později v politických stranách, byť si funkce někdy cenil více sám její nositel než členstvo (i to platí dodnes).

My se dnes z těch čísel nevyhrabeme. Leč hlavu vzhůru, jsou to čísla užitečná, a pro naše současné „Bejvávalo aneb Jak šel život“ prostě nezbytná. Co bychom tedy měli teď načít? Pravda, nikoli co, ale koho. Jde přece o lidi, a nikoli o lidské zdroje, na něž jsou lidské bytosti dnes zhusta degradovány. Můžeme začít tříděním podle profesí. V dobových statistikách se zaznamenávala zjištění z takzvané regulativní sféry, a my v ní shledáváme některé konkrétnější, snad i zajímavější údaje. Myslím, že bude dobré si je zapamatovat: takže (zaokrouhleně): v Čechách, na Moravě a ve Slezsku bylo 7600 duchovních, veřejných úředníků jsme měli 22 000, v aktivním vojsku sloužilo 20 000 mužů, učitelů bylo na 14 000, studentů 30 000, a máme tu spisovatele a vůbec všelijaké ty umělce: 6300, advokáti a notáři: 1400, lékařskou praxi vykonávalo 1400 mužů, lékárnickou 800. Pokud tato čísla nelžou (a my jim nemáme důvod nevěřit), tak tehdy bylo ve všech třech zemích Království českého čtyřikrát víc umělců než lékařů. Na jednoho lékaře připadalo 7700 pacientů. Jeden lékárník obsloužil 9000 obyvatel, jinak řečeno na území o ploše 100 čtverečních kilometrů připadal jeden farmaceut. V průměru vycházel 1 učitel na jednu obec (ale tou obcí byla míněna i města). Ve vnímání čísel jsou posluchači i čtenáři, zdá se, vycvičeni, doufáme, že nám nedojdou žádné protesty. Každopádně teď vyšleme do éteru tabulku, která… jak bych to srozumitelně řekl… která znázorňuje škálu prestiže společenských skupin v první polovině 19. století. Ona to nebude ani tabulka, jako spíš – schody. Schůdky. Vedoucí dolů. Ničeho se prosím nelekejte, vzápětí ten sestup dolů pochopíte:

V první polovině 19 století se nejvyšší míry prestiže těšila šlechta, duchovní a důstojníci. Hned po nich stáli na schůdku úředníci a honorace (tedy patriciát), následují měšťané, podnikatelé; na vsi sedláci, o stupínek níž se nacházejí řemeslníci, páni mistři, dále pak tovaryši, námezdně pracující řemeslníci, pod nimi pak domkáři neboli chalupníci, jakož i učitelé a dělníci, na sedmém schodu není chlazeno na optimální teplotu žádné pivo, tam se tísní nádeníci, podruzi, zemědělská čeleď, a vespod, tam už jsou jenom žebráci. Nebo snad ne? Ne, na samém dně společenské prestiže jsou Židé (tedy ti chudí), a Cikáni.

Některé prestižní ohodnocení, tak jsme se je právě pokusili odstupňovat, nepřinášelo patřičný výdělek. Tak zrovna – oficír. Ten na tom rozhodně nebyl líp než úředník nebo profesor ve vyšší platové třídě. Leccos se ale dalo vylepšit výhodným sňatkem, jenomže oficír nebyl pro dceru z mohovité měšťanské rodiny zase až tak výhodnou partií. Protože se však nechtěli, ba ani nesměli ženit pod svou úroveň, uzavírali důstojníci sňatky v pozdějším věku než většina civilistů. Tomu pak odpovídal jejich mládenecký životní styl. To znamená bohémský, a taky nezodpovědný, pijácký, hráčský. Dluhy byly samozřejmostí. Nebylo přípustné půjčovat si od hostinských, bytných, podřízených šarží – to se kázeňsky trestalo, takže zbýval lichvář, třeba i židovský. To se přehlíželo. Morální kodex důstojníka byl založen na jeho cti, příkazu nezpronevěřit se dobrému jménu a nedotknutelné pověsti vojenského stavu. Navenek se to projevovalo tak, že oficír si nesměl nosit sám zavazadlo, jen snad bonboniéru nebo květinu pro dámu – za trägera neboli nosiče měl vojenského sluhu, burše, pucfleka. Důstojník nesměl jezdit ve vlaku ve III. třídě , dokonce ani jet tramvají, nýbrž pouze drožkou, nesměl jíst ani sedávat v levné hospodě. Musel mít pravou ruku vždy volnou, aby mohl salutovat a vždy tasit šavli kvůli urážkám vlastní osoby či vojenského stavu. Jeho stavovskou čest přitom mohl ohrozit nikoli pouze fyzický útok, ale pouze slovní výrok, a co víc, stačil urážlivý posunek, ba jen pohled, a vznikl důvod k vyzvání na souboj. Pokud ovšem byl toho nactiutrhač hoden. Osobu pod svou úrovní nechal oficír spráskat svým sluhou. Souboje byly v rakouské armádě zakázány, zároveň však strpět urážku mohlo stát důstojníka i uniformu. Souboje to ovšem už nebyly na život a na smrt, ale jen šavlemi. A pouze do „první kapky,“ prolité protivníkem.

Armáda, to však zdaleka nebyli jenom oficíři, byť poutali největší pozornost – ostatně upoutali i tu naši. I ti prostí vojáci a poddůstojníci rakouské armády měli v nižších vrstvách vysokou společenskou prestiž. Navenek si to jaksi protiřečí. V nižších vrstvách… a prestiž? Pro takovou služku děvečku nebo chudou švadlenku byl voják atraktivní. Kouzlo uniformy bylo mocné, zřejmě mocnější než dnes (tedy jako koho). To charisma fungovalo i v časech, kdy vojenská služba trvala až čtrnáct let. Teprve po roce 1868 byla uzákoněna všeobecná branná povinnost, která pak trvala obvykle tři, výjimečně dva roky – pro náhradní záložníky, učitele a vlastníky selských usedlostí osm neděl. Příslušník armády byl prostě někdo, a nic na tom neměnila ani skutečnost, že rakouská armáda v bitvách a válkách prohrála, co mohla. „Celé město bylo na nohou…“ takto jest líčena situace při návštěvě Prahy v roce 1866, když Praha vyprovázela příslušníky místní posádky do (to se v té chvíli ale ještě nevědělo, do čeho)… ano, táhlo se do války s Pruskem. Zbývá ještě doříct, kdo o tom vojenském pozdvižení psal. Byl to světově známý dánský pohádkář Hans Christian Andersen, který zrovna v té době navštívil českou metropoli:

„Celé město bylo na nohou, aby se rozloučilo se svými vojenskými přáteli. Ulice k nádraží byly přeplněny lidmi, že nebylo možno projíti. Několik tisíc vojáků mělo odjeti. Konečně dal se vlak do pohybu, Byl to velkolepý pohled, vidět tyto zástupy lidí, jež zaplnily celou stráň (tu žižkovskou), která jako by byla pokryta bohatě vyšívanými koberci, utkanými u mužů, žen a dětí. Byla tu hlava na hlavě a klobouky a šátky se míhaly. Až dosud neviděl jsem nikdy tolik lidí, bylo to nádherné seskupení. Na míle podél dráhy bylo vidět lid, který se sešel, aby pozdravil ty, kteří odjížděli. Jeli jsme velkou českou zemí a ve všech městech a vesnicích sešly se zástupy. Roztrhané šaty u mnohých, světla pochodní a česká řeč, které jsem nerozuměl, vše to vtisklo celku zvláštní ráz.“

Hans Christian byl zdatný stylista. Tak si říkáme: škoda, že svůj český zážitek nevtělil do některé ze svých geniálních pohádek. Pokud je znám známo, věnoval se akorát cínovému vojáčkovi. Při tom pohledu na pochodující české vojáky mu asi nedošlo, že jdou na takřka jistou smrt. V bitvě u Hradce Králové padlo přes 40 000 mužů. A taky šest tisíc koní, 41 499 mužů a 6 010 koní. Zdecimováni byli i oficíři. Padlo jich na třináct set. Mnohý z těch pochodujících a odjíždějících do bitvy, jež Andersen svým zrakem doprovázel, byl už předem odsouzen k smrti. Což básník nepochopil. Nedošlo to (zatím) ani těm mladým mužům plným života, síly, kteří měli všechno před sebou… Před sebou měli bitvu a v ní budou zabiti.