963. schůzka: Slohová práce o škamnách a o katedře za starého mocnářství

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Učitel s dětmi v měšťance, 19. století

Nač se zaměřily po devítisté šedesáté třetí zraky naše? Za úkol jsme dostali, abychom vypracovali slohovou práci o škamnách a o katedře za starého mocnářství.

S veškerou úctou a obdivem k velkému učiteli národů Janu Amosu Komenskému patří se říci, že první praktické kroky na cestě k modernímu školství učinila císařovna Marie Terezie. Ne snad že by měla jakékoli ponětí o pedagogice a didaktice, z toho ji podezřívat věru nemůžeme. Ale uvědomovala si, že škola je politikum, a proto patří do rukou státu, nikoli výlučně církve. Zároveň pochopila, že ku prospěchu státu je žádoucí, aby každé dítě chodilo do školy. Poslechla své moudré rádce (mezi nimi opata Ignaze Felbirgera) a 6. prosince 1774 podepsala proslulý školní řád, první všeobecný zákon o školách obecných v monarchii.

Tento řád se někdy výstižněji nazýval řád Felbirgerův. Autor přímo v textu sám sebe pochválil: „V nižádném jiném státě než jen ve šťastném Rakousku pečuje se tak o nejnižší školy.“ (Nepochválím–li se sám, nikdo to za mě neudělá. Ostatně – to, co napsal, byla pravda.) Řád přikazoval, aby se v každé obci, kde je farní kostel, zřídila triviální škola. Triviální proto, že učila (vedle náboženství) triviu neboli třem předmětům: čtení, psaní a počítání, to jest „uznání písmen, slabikování a čtení psaných tisknutých věcí.“ K tomu navíc se poskytovala výuka o „pro venkovský lid, patřící k uvedení k pravosti a náležitosti, též i k hospodářství.“ Každá škola měla mít jednu dvě učebny „výlučně k učbě sloužící,“ dostatečně světlé, ne tuze velké, aby se v zimě mnoho dříví nespálilo, ale ne malé, aby děti pohodlně seděly. Byt učitelů měl být rovněž „dostatečný“ a měla při něm být komora, pec, sklepy, chlév, dvůr. Náklady na školu nesla obec a vrchnost. Na školách hlavních a normálních dostávali učitelé plat v penězích. Ve školách venkovských je zprvu platila obec nebo vrchnost. Školní řád doporučoval, aby se „učiteli poskytlo k užívání pole nebo louka, nebo se mu dalo svolení, aby směl s panským nebo obecním stádem několika kusů na pastvu vyháněti.“ Doporučovaly se také dary obilnin a jiných plodin. Předpokládalo se, „že učitel žijící dále od města může vzíti s málem zavděk.“ Nesměl však provozovat živnost hostinskou a hrát v hostinci k tanci. Nesmělo se mu uložit zapisování v obecní radě, zato mohl provozovat jakékoli řemeslo, včelařit a podobně. Bídu českého kantora měla vyvážit ctihodnost. Školní řád stanovil, že „učitelům ve městech se hned po radních a na venkově hned po rozsudních osobách přednost vykazuje, a oni při veřejných slavnostech moc a právo mají toho užívati.“ A co se vzdělání takovýchto pedagogů týče, tak to bývali někdy i vysloužilí vojáci, pro které v rodné vsi (která se o ně měla pečovat a starat se jim o živobytí) nebylo jiného uplatnění. Jaká asi byla úcta k učiteli, který pásl krávy?

Poněkud neurčitý řád

Rovněž jen přáním zůstalo nařízení, aby trestáni byli rodičové, kteří dítě neposílali řádně do školy. Co měli dělat, když na poli bylo tolik roboty? Na venkovských školách se někdy učilo jen v zimě, jinak měly přednost zemědělské práce. Ostatně řád byl poněkud neurčitý, říkal pouze, že „rádi bychom viděli, aby rodičové svých dětí skrz šest nebo sedm let ve školách nechali.“ Školu tak trochu jako trest viděl i zákonodárce: „Děti, jež prospívají, lze propustit už ve dvanácti letech; nedbalci se mohou déle ve škole přidržeti.“

V každém kraji, pokud možno v každém větším městě, se měla zřídit škola hlavní. Proto se rušila některá, často jezuitská, „nadbytečná“ gymnásia. Ušetřené peníze i budovy dostávaly hlavní školy. Ty měly vedle předmětů triviálních poskytnout přípravu pro rolníky a řemeslníky. V každé zemi monarchie se měla zřídit jedna škola normální, čímž se rozuměl ústav, stanovující normy a vzory pro školy nižšího stupně a vychovávající nebo zkoušející učitele. Vyšším stupněm byla gymnásia, státní a církevní. Připravovala k vysokoškolskému studiu a také k povolání státní úředníky i budoucí kněží. Adepti kněžství neplatili školné, i když někteří nevděčně zběhli. Nejvyšším stupněm byla universita; po Bílé hoře zvaná Karlo–Ferdinandova, roku 1882 rozdělená na českou a německou.

Školní třída

Po několika menších reformách přinesl pak rok 1848 nové myšlení i do školské politiky. Profesoři Exner a Bonitz připravili modernizaci školství, z níž se ale nakonec uskutečnily jenom zlomky. Vše totiž zvrátil konkordát, dohoda mezi státem rakouským a Svatým stolcem papežským z května 1855, který vrátil školství do rukou církve (arci že katolické). Z té doby pochází památné ustanovení, že „víra toho, kdo učitelem býti má, musí býti bez poskrvny, a kdo z pravé cesty uhne, budiž z místa sesazen.“ To asi bude znít povědomě i učitelům, kteří sloužili přibližně o sto let později.

Školní platy – tedy nikoli mzdy učitelů, ale školné. Kapitola sama pro sebe. Otázka i dnes kladená a čas od čas doutnající najmě v médiích jako láva v sopce. Má se platit, a kdo má platit, a kdo ne? Školné na středních a vysokých školách zavedl císař Josef II. už roku 1784. Postupně se zvyšovalo, a na počátku 20. století činila na ústavech ve Vídni 100 korun, v místech nad 25 000 obyvatel (tedy například v Praze) 80 korun, v ostatních místech 60 korun. Ten problém moderní doby, zda se má platit za vzdělání, se tehdy řešil zcela nesložitě, téměř selským rozumem: „Rodiče nezámožní jsou od platu zcela osvobozeni, jestliže žák požadavkům školním co do prospěchu i chování vyhověl.“ Na školách vysokých, kde už studovali lidé více či méně samostatní, se školné odpouštělo, pokud frekventant předložil oficiální „vysvědčení o nemajetnosti.“ To vystavoval obecní nebo okresní úřad.

Toliko placení školného. A nyní opravdu učitelské platy: Český zemský zákon z roku 1871 stanovil (konečně) také učitelské služné. bylo vysoké tak, aby se kantor mohl věnoval plně svému povolání a mohl uživit rodinu – to podle místních poměrů. Výše služného se stanovovala obvyklým způsobem. Což znamená složitě. Podle čtyř drahotních tříd, stanovených dle průměrných cen nejdůležitějších věcí k živobytí potřebných dle jiných místních zvyklostí v rozmezí od tří set až šesti set zlatých. K tomu vždy po pěti letech zvýšení o 100 zlatých. Učitel měšťanské školy pobíral ročně 600 zlatých základního služného. Roku 1874 se zvýšilo služné na obecné škole o sto zlatých, na měšťanské o 200 zlatých. Stěžovali si pak kantoři po dalších dvacet let, že z toho se nedá ani žít, ani umřít. Konečně se roku 1895 zvýšilo služné na školách obecných na 500 až 800 zlatých, na měšťanských na 700 až 900 zlatých. K tomu pětileté přídavky 50, případně 100 zlatých. Z dalších dvacet let pak složitý výpočet nahradila jednotná úprava: 1000 až 2000 korun ročně, s pětiletými přídavky vždy o 200 až 250 korun ročně. Učitel měl nárok na starobní důchod – tehdy, když se stal k práci nezpůsobilým.

Až když na sklonku 60. let 19. století získali rozhodující vliv na státní politiku liberálové, začala vznikat i modernější organizace a náplň školství. Zákon z rok 1869 vyřadil nadvládu církve a podřídil školy výlučně státu a civilním institucím. Hlavní změny, které nový školský zákon přinesl: Byla zavedena povinná osmiletá školní docházka od šesti do čtrnácti let. Vznikly řádné učitelské ústavy: učit mohl jen náležitě vzdělaný učitel. Na obecné škole (bývalé triviální) se objevily další předměty. Zůstalo náboženství jako učební předmět prvořádné důležitosti; čtení a psaní se rozšířilo o „jazyk vyučovací,“ tedy o mluvnici. Počítání zahrnulo nauku o tvarech měřičských. Dále byla výuka rozšířena o nejpotřebnější a nejsrozumitelnější věci z přírodozpytu, zeměpisu a dějepisu, přičemž se hledělo zvláště „k vlasti a ústavě vlasti.“

Učitelé mladoboleslavské reálky, 90. léta 19. stol. - ilustrační foto

Přibylo rovněž kreslení, zpěv, ruční práce ženské a tělocvik, povinný pro chlapce (což se ale nedodržovalo), a nepovinný pro dívky (nepovinnost předmětu rovnala se žádný předmět). Se svolením zemského školního úřadu mohlo být zavedeno nepovinné vyučování druhé zemské řeči, hra na housle, rukodělné vyučování pro chlapce a vyučování pracem na školní zahradě. Náklady na zřízení a vydržování školy nesla obec. Ta směla pro tento účel vybírat (tedy předepsat) až 10% přirážky k přímým daním. Ze zákona musela obec školu zřídit, pokud „v obvodě jedné hodiny cesty, a to podle pětiletého průměru, je více než 40 dětí školou povinných, které by musely choditi do školy víc než 4 kilometry vzdálené.“
Jak vypadaly ony ctihodné školní budovy? Máme tu hrst svědectví od věrohodných pamětníků, totiž někdejších žáčků a studentíků. Tak kupříkladu jistý J. A. Táborský vzpomíná na svoji školu v polovině 19. století:

„Ach, to byla školní budova! Lze ji popsati začátkem písničky Roztrhaná chalupa, slunce do ní svítí… a tak dále. Jaké to rozdíly! Tenkráte nejhorší stavení ve škole byla škola. Ve chlévci ke škole přistaveném stála kravka a v malém chlévku vepřík, někdy i dva, poskytující rodině pana učitele poloviční živobytí. Druhou polovici dal roční plat 120 zlatých – k dnešní měně asi 96 korun“, to podotýká pamětník v roce 1900. Dále náležel učiteli skromný sobotáles (to, co dostal v naturáliích, vajíčka, špek, někdy oběd od rodičů při sobotní obchůzce statků i chalup), a výdělek hudební (hraní v kostele nebo na svatbách, nikoli však v hospodách).

Člověk by hnedle podlehl dojetí nad bědným osudem pedagogovým. Než však zaslzí, dodejme drobnůstku: Rodina učitele, o níž J. A. Táborský vypráví, měla při vší své nouzi služku. Chudou dívenku z chalupy, která vděčně sloužila jen za stravu a spala „na hůře,“ v podstřeší pod doškovou střechou. „Kdybych měl mluvit o tehdejší pražské škole v letech sedmdesátých, nemohl bych chválit,“ dojetí již doufám pominulo, máme tu věcnou připomínku dalšího pamětníka, pana L. K. Žižky: „Pravda, učitelstvo bývalo celkem dobré, ale organizace škol, vyučování, učebnice byly slabou stránkou tehdejšího školství. Vyučování bylo odkázáno na řečnickou schopnost učitelovu a paměť žáků; s úkoly se velmi šetřilo, nebyly sešity ani předepsané učebnice. Mnohé předměty se odbyly jen notýskem a jakýmkoli sešitem, třeba doma udělaným. Učebnic bylo velmi málo, a to, co se půjčovalo, to byly skutečně hadry. O nějaké hygieně nebylo ani řeči. Zapáchající záchody, žádná voda na pití, žádné větrání ani při největších vedrech. Tělocvična ve škole nebyla, na tělocvik se docházelo do starého.“

Hodina přírodních věd na dívčí škole (kolem 1900)

Pan J. Sedlák vylíčil své vzpomínky na píseckou školu v ještě naturalističtějším tónu: „Na této škole záchody byly sice byly, ale pamatuji se, že malí žáčkové, zvyklí z domova prostšímu způsobu dávali přednost malému dlážděnému dvorečku. Na tom dvorečku jsme se rádi zdržovali o přestávkách a honili jsme se tam mezi vystrčenými zadečky, zatímco starší žáci plivali z oken prvního patra.“

A což teprve příhody ze samotné školní třídy. Vyslechněme svědectví pana F. Pražáka: „Vymýšlely se tresty ještě rafinovanější než bití. Znal jsem učitele, který opravoval práce barevným inkoustem a kolik v nich bylo chyb, tolik ran dával na ruce. Rafinovaný trest byl, mělo–li dítě předpažiti, na ruce se mu dalo pravítko a muselo skrčit nohu. Po malé chvíli se i otrlý silák počal kolébati, až padl na zem.“

Obec byla povinna opatřit budovu. Pokud postavila školu novou, mohl přispět stát subvencí až 20 000 zlatých (což byla velkorysá pomoc). Však proto se většinou obecní tatíci nezpěčovali – pokud se ovšem nejednalo o školu menšinovou. Složitou problematiku menšinových škol na našem území si necháme v Toulkách někdy příště, je to věru důležité téma. Vydržovat školu znamenalo vybavit ji vhodným nábytkem a zaopatřit topením a osvětlením. Učitele však platila a školní pomůcky zaopatřovala okresní školní rada. Tahleta školní rada patřila mezi nejdůležitější instituce. Zemské školní radě předsedal sám místodržitel, okresním radám okresní hejtman, v obcích starosta.

Úplná škola obecná měla 5 tříd, na ni v rámci povinném osmiletém školní docházky (místo někdejších škol hlavních) navazovala měšťanská škola, ta měla 3 třídy. Učební předměty školy měšťanské upřesnil školní řád z roku 1905: „Náboženství bylo stále uváděno na první místě, následoval jazyk vyučovací s naukou o písemnostech, zeměpis a dějepis, přírodopis, přírodozpyt, počtářství s jednoduchým účetnictvím, geometrie a kreslení geometrické, kreslení od ruky, krasopis, ženské ruční práce pro dívky, tělocvik pro chlapce obligátní, pro dívky dobrovolný.“

A co bylo účelem škol obecných: „Aby děti v náboženství a mravnosti se vychovávaly, duch jejich se vyvíjel, aby jim poskytovaly znalosti a zběhlosti, jichž mají k dalšímu vzdělávání k životě zapotřebí, a byly základem, aby se z nich staly hodní lidé a občané.“

Studenti gymnázia v učebně, konec 19. století

Jak to bylo se školním rozvrhem? Na školách nižších se začínalo v devět hodin ráno, na gymnásiích od osmi. Dopoledne se učilo 5 hodin, odpoledne 3 hodiny. Což platilo od pondělí do středy a od pátku do soboty. V neděli se neučilo, to dá rozum… ve čtvrtek však bývalo prázdno. Prostě volno. Školní rok začínal obvykle 15. září, končil 15. července.
Holky na tom byly dlouho hůř než kluci. Navštěvovaly školy triviální, načež pokračovat mohly buď ve studiu soukromém, nebo v klášteře. Teprve až po roce 1852 začaly vznikat privátní dívčí školy, vyšší dívčí, noblesněji „lycea.“ Koncem devatenáctého století jich bylo v celém Předlitavsku (tedy v rakouské části říše) pouhých dvacet. Ženy mohly vykonávat nekvalifikovanou činnost v továrnách, hlavně v textilkách – přadleny, šičky a podobně. Kvalifikovaná práce pro ně nebyla. Ještě v roce 1882 pouhá 2 promile žen zastávala místa ošetřovatelek, úřednic a učitelek. Takzvaná pedagogia, do kterých měly přístup i ženy, začala působit od roku 1869.

O studium na ženském pedagogiu byl velký zájem i přesto, že během výkonu povolání se učitelka nesměla vdát. V roce 1896 už byla na veřejných školách víc než čtvrtina učitelek, asi 6000. Poznámka vskutku jen na okraj: do roku 1897 nesměly ženy studovat na vysoké škole. První promovanou filosofkou se stala v roce 1901 PhDr. Marie Zdenka Baborová, v následujícím roce to byla lékařka MUDr. Anna Bayerová, ta však vystudovala v cizině.

Zdenka Baborová v roce 1901

Střední školy, původně pouze gymnásia, se postupně rozdělily na směr klasický a na školy reálné. Jak rostl počet a kultivovanost středních vrstev, tak i někteří budoucí mistři řemesel, živnostníci a podnikatelé si uvědomovali, že je potřebné vyšší vzdělání. Na gymnásiích se však museli učit kupříkladu latině a řečtině, kterou potřebovali jen excelentní vzdělanci. Ti sice uměli citovat Homéra v originále, ale nikoli zatopit v kamnech, když dostala služka volno. Gymnásia se stále více stávala průpravou pro universitní studium, nikoli pro praktický život. A tak postupně vznikaly ústavy s praktickou náplní výuky, až posléze byla (v říjnu roku 1849) otevřena vlastně první šestitřídní »reelní škola«. O té doby se začaly rozvíjet ve větším počtu, s různou délkou studia a s různými osnovami.
Zároveň vznikaly odborné školy zemědělské, průmyslové, obchodní, ukončené nějakou formou maturity.

Vedle středních škol (mluvíme stále o školách dívčích) vznikala i soukromá gymnásia jako přípravky ke studiu vysokoškolskému. Proslulé je vůbec první dívčí gymnásium v celém Rakousku, legendární Minerva, založená roku 1900 v Praze. (Ve Vídni vznikl podobný ústav až za dva roky nato.) To tvrdí i zdroj naší inspirace, Petr Hora–Hořejš ve své knize, ovšem pozapomněl na brněnskou Vesnu, která byla založena v roce 1886 coby Prvá česká pokračovací (a výrobní) dívčí škola ženské vzdělávací jednoty Vesna.
Zdá se, že přes všechny nesnáze a trampoty patřilo české (tehdy rakouské) školství v 19. století mezi nejlepší na celém světě. Vzdor těm dětským zadečkům, vystrčeným na školním dvorku? Vzdor tomu. A rovněž vzdor tomu, že rakousko–uherská monarchie se řadila v Evropě spíše ke státům zaostalým. Leč již zmíněný školský zákon z roku 1859 i školní řád z roku 1905 stanovily strukturu, osnovy a rozvrhy škol takovým způsobem, že vlastně přežily až do poloviny 20. století.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Nenechte si ujít kouzlo staré Číny s Hankou Maciuchovou

Ondřej Kepka, režisér a moderátor

Ondřej Kepka

Tajný deník čínské císařovny

Koupit

Románové zpracování životního příběh císařovny vdovy Cch'-si, která se jako mladá dívka Jehonala stala konkubínou císaře a díky mimořádné inteligenci, intrikám i krutosti dokázala postupně vystoupat na vrchol a na půlstoletí se stát faktickou vládkyní Číny.