964. schůzka: Po stavu třetím čtvrtý stav

15. prosinec 2013
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Za pluhem (1887)

Po rozpadu Římské říše v 5. století se v Evropě ustálila společnost, rozdělená na dva stavy.

První byla šlechta, ale neméně vlivné bylo duchovenstvo. Od doby renesanční až po éru barokní nabýval postupně na síle stav třetí – měšťané. Ve století devatenáctém už byl zformován stav čtvrtý – selský lid, a stále hlasitěji začal promlouvat do dějinných událostí stav, jemuž lze říkat stav pátý – dělnictvo, kterému se však neopomeneme věnovat.

Ten čtvrtý stav hrál možná v domácí politice roli, jež lze v herecké terminologii pojmenovat jako „hund“ nebo „štěk,“ „čokl, popřípadě „čurda,“ což vše znamená, že stáli v pozadí, na rozdíl od představitelů šlechty a duchovenstva, kteří alternovali v roli „hauptky“ (netřeba překládat). A přitom víc než polovina všech obyvatel naší země nalézala obživu v obdělávání půdy, počínaje velkostatkářem a dvořákem a konče posledním podruhem. Až na nepatrné výjimky žili ve vesnicích. Na místě je statistika: Tehdy u nás existovalo asi 10 000 obcí, čítajících méně než 2000 obyvatel. V takové středně velké vesnici bylo v průměru 10 zemědělských výrobních jednotek.

Velikosti různé: pozemková držba se pohybovala v rozmezí od jednoho aru do několika desítek hektarů. V matrikách jsem narazil na celoláníky, třičtvrtěláníky, pololáníky, čtvrtláníky neboli čtvrtníky. Moji předkové sedláci to dotáhli, bohužel, nanejvýš na toho čtvrtníka. Tedy – on byl i pololáníkem, leč pouze pár let. Pak zas čtvrtník (a to mohl být ještě rád).

Láník hospodařil na jednom lánu. Pokud to byl selský lán (a nikoli královský, kněžský nebo panský), tak mu patřilo 16 hektarů. Za použití základní matematiky se dobereme poznání, že pololáník obdělával 8 hektarů, zatímco čtvrtník měl ty hektary čtyři. V oné středně velké vsi mělo osm až deset sedláků (popřípadě statkářů) usedlost nad 10 hektarů. Deset až dvacet také ještě (či rádoby) sedláků hospodařilo na pěti až deseti hektarech. Ostatní vlastnili pozemky s menší až minimální rozlohou. Také živnostníci často vlastnili nějaký pozemek.

A když jsme u těch živnostníků – asi ve třetině vesnici provozoval živnost kovář, tesař, stolař, zedník, švec, hokynář, hrobník. Někdy jedna profese nestačila. Takže kupříkladu takový učitel mohl jednak vychovávat, jednak pochovávat. A kromě toho nebylo vísky bez hospody. Uvádí se, že v Čechách na sklonku 19. století existovalo asi 1000 velkostatků, většinou šlechtických. Obhospodařovaly však celou třetinu vší půdy, čili kolem sedmnácti tisíc čtverečních kilometrů. To máme jednu čtvrtinu až pětinu rozlohy dnešní České republiky. Většinu orné půdy vlastnilo pouhých 46 rodin. Několik set latifundistů vesměs nesídlilo na vesnici, spíše na přilehlých samostatných usedlostech. Leckdy i v zámcích nebo zámečcích. Takových velice luxusních sídel mohlo být asi 700, soudě podle údajů o počtu velkých obytných domů, konfiskovaných takzvanou pozemkovou reformou z roku 1948. Přibližně polovinu selského lidu tvořili samostatní hospodáři. To znamená od chalupníka, kterého pole sotva uživilo, až po velkostatkáře, vlastnícího půdu o rozloze několika stovek hektarů. I ten hrobník měl zpravidla za hřbitovní zdí nějaké políčko a berní úřad ho řadil – stejně jako majitele mnoholánového gruntu – mezi samostatné hospodáře. Velkostatkář na straně jedné, hrobník na straně druhé.

Kovářská dílna

Na vesnici se rozlišovaly, spíše intuitivně, pojmy sedlák, statkář, velkostatkář, chalupník nebo domkář, deputátník, nádeník, dvořák. Dvořák s velkým D se vyskytuje na 4. místě co do četnosti výskytu mezi českými příjmením. Dvořák (s malým d) mohl být svobodník – svobodný či dokonce velký sedlák, hospodář velké usedlosti, to ale spíš v novější době; dřív to byl výraz pro dvorského služebníka. Sedlák svá pole už neoral vlastní rukou. Na to měl čeládku; nicméně osobně řídil, organizoval veškerou práci. Statkář, to už byl spíš takový manažer. Pokud neměl sám odborné vzdělání, zaměstnával odborný personál, adjunkty (dnes bychom řekli „dílovedoucí“), což byli vesměs absolventi odborných zemědělských škol. Velkostatkář – nejčastěji příslušník šlechtického stavu – sotva věděl, kde jeho pole leží a co na nich roste. To měli na starosti jeho správci a řiditelé. Záměrně jsme užili tvaru „řiditel,“ neboť v době, o níž mluvíme, ještě řiditelé řídili a ani je nenapadlo něco ředit. S ředidly pracovali obvykle natěrači a lakýrníci. Chalupník – ten obdělával svou líchu nejen vlastní rukou, ale zapřáhl i manželku a dětí. Vypadá to, že dnes budeme muset překládat z češtiny do češtiny.

Lícha byl pruh pole o šíři jednoho rozhození zrna rozsévačem (tedy asi čtyři kroky do šířky). Sedlák měl minimálně jeden pár koní, chalupník jenom jednu, dvě kravičky. Chalupník, pokud musel nebo chtěl jít do města, šlapal pěšky. Větší sedlák mohl jet (a taky že jel) bryčkou. „Sedlák jest ten, kdo vzdělává půdu,“ konstatuje v 11. díle knižních Toulek českou minulostí jeho autor Petr Hora–Hořejš, čerpaje přitom ze sociologické literatury. „To, že sedlák je si při své práci a při svých potřebách celkem soběstačný, jakož i to, že pracuje více s půdou a zvířaty než s lidmi, odtud tato jistá izolovanost mravní, lhostejnost a chladnost ke všemu, co se nedotýká jeho zájmu. Odtud i sedlákovo spoléhání se na sebe, jeho sebevědomí a selská pýcha. Od ní už je pak jenom krok k nedůvěře, jež je plodem izolace, osamocenosti, uzavřenosti a vzdoru. Selský stav chová instinktivní nedůvěru k vyšším sociálním vrstvám a žádné přemlouvání není s to ji odstranit.“

Logo

Dostali jsme se k druhé, chudší polovině lidu selského. Tvořily ji tři skupiny: čeleď, nádeníci a deputátníci. K nim je ale zapotřebí připočíst desetitisíce pomáhajících členů rodiny. Nebyli to zaměstnanci, byla to kategorie sama o sobě: rodinní příslušníci bez vlastního povolání, manželky, děti. Nejenom chalupník, ale i sedlák zpravidla zapřáhl do práce všechny členy rodiny. I selský synek musel pracovat od slunka do slunka. Vzhledem k tomu, že leckteré české termíny pomalu mizejí z užívání nejen denního, ale i příležitostného, vidíme se býti nuceni opět vysvětlovat. Tak třeba čeleď. Čeleď, to byli stálí zaměstnanci, většinou děvečka ke kravám a kočí. Patřili odedávna „do rodiny“. Dlouho trval zvyk, že „čeládka“ jedla s hospodářem doslova z jedné mísy. (Slušný hospodář vstal od stolu, až když se všichni dosyta najedli.) Čeleď měla veškeré zaopatření, včetně nějaké komůrky na přespání; plat však dostávala jednou, někdy dvakrát za rok, o svátku svatého Martina nebo Havla. Bývalo to přibližně 60 až 80 zlatých. (Propočtem zjistíme, že šlo o ubohých 20 krejcarů denní mzdy… Ale na parádu k posvícenské muzice ty krejcary stačily.)

Po čeledínech a děvečkách tu máme nádeníky. Pracovali ve smyslu toho slova za denní mzdu. Vyplácena byla obvykle jednou týdně. Pokud nebyli najímání jen příležitostně, poskytoval statkář nádeníkům i ubytování – v takřečené ratejně. Ta připomínala spíš stodolu než lidské obydlí. Vesměs v ratejně žilo–bydlelo několik rodin. Dodnes se používá rčení „zima jako v ratejně…“ Svobodný mládenec spal raději v maštali, byl aspoň v teple a mněl tam navíc klid, protože dobytek se mezi sebou nehádal. Roční mzda nádeníků činila až 180 zlatých – teoreticky asi 50 krejcarů na den (tedy dvakrát až třikrát víc než čeleď…). Však ty peníze musely uživit někdy i velmi početnou rodinu. Jenomže ta celá pracovala a byla placena a živena spolu s ním. A při práci dostával stravu. Bez nějakého sentimentu: bydlel jako boží hovádko, ale neplatil ani nájemné, ani daň ze mzdy, a ke všemu vydatné obědy i svačiny, přičemž „cajkové“ kalhoty si mohl koupit za 80 krejcarů (vysvětlivka najmě pro mladší ročníky: Cajk – z německého Zeug – znamenal pevnou, ale lacinou bavlněnou látku). Tím pádem bychom to měli mít v cajku (tenhleten cajk v českém úsloví má ještě jeden význam, a tím je postroj, řemen. V němčině se ho užívá ve vazbách s významem opřít se do práce a podobně – všechno je tedy na správné cestě, zapřaženo takříkajíc do postroje). Vždyť říkám, že je to zatím v cajku. Myslím tyhlety Toulky. My y to však ještě v cajku nemáme, ještě ne. Ještě nám ze selského lidu (toho chudého) zbývají deputátníci.

Jean-François Millet: Sběračky klasů

Deputátníci, na rozdíl od nádeníků, bydleli na velkostatcích trvale. Odměnu dostávali především v naturáliích – neboli v deputátu. Jejich mzda v penězích nepřesáhla zpravidla několik desítek zlatek ročně (jenom pro srovnání: roční mzda průmyslového dělníka se řádově pohybovala v rozmezí tří až pěti set zlatých, tedy ve výši několikanásobku… i desateronásobku oproti pracujícím v zemědělství. Deputátnická mzda ale nebyla hladová. Dalo se z ní vyžít. Žádná sláva to nebyla, ale vezměme si, že deputátník dostával s sebou na pole svačiny a obědy. A k tomu pobíral dále naturálie. Například jeden litr mléka na den. 75 kilogramů brambor na měsíc (nebo 14 metrických centů ročně). 50 kilogramů mouky měsíčně, jinde dostávali obiloviny. Byt byl zdarma (i když to byla jedna holá místnost, to je fakt). K příslušenství toho „bytu“ patřila pumpa a kadibudka na dvoře. Tam ovšem chodil i hospodář – tam si byli pán i kmán tak nějak rovni. K deputátu patřil rovněž otop – palivové dříví, někdy i uhlí, a také malé políčko, kde si mohl deputátník pěstovat brambory i zeleninu.

Jean-François Millet: Hospodář roubující stromek

Směl si natrhat ovoce – ovocné knedlíky jídával v sezóně i sedlák častěji než maso. Deputátník dostával na ruku jenom málo peněz, ale na rozdíl od průmyslového dělníka nekupoval potraviny ani otop. A neplatil nájemné (ve městě se z dělnického bytu platilo zhruba 100 zlatých měsíčně.) „Životní standard zemědělských nádeníků a deputátníků přitom považovali humanisté za přímo »nelidský.«“ uvádí ve své knize Petr Hora–Hořejš. „Oproti tomu však někteří sociologové soudili, že tato sociální situace deputátníkům i nádeníkům víceméně vyhovovala. Nestrádali totiž hladem. Co více by si mohli přát v době, kdy hladověly tisíce dělníků, ale i zřízenců a úředníčků?“

Následující názor je zajisté cynický, ale: „Jaké kulturní potřeby měl tento »lidský materiál«?“ (Za ten termín se omlouváme, rovněž za výraz „lidské zdroje,“ jemuž se však bedlivě vyhýbáme). „Nutno však podle pravdy dodat, že vesnický dělník (skoro polovina populace, živící se prací svých rukou) patřil ke kulturně nejzaostalejší skupině obyvatelstva.“

Nuzoval, často velice, ale hladem přece jenom nestrádal. Je známo, že chudí vesničané doplňovali svůj jídelní stůl »na panském«. Pychem polním. Též pychem lesním – pytlačením. To však jenom výjimečně. To spíše někteří sedláci pytlačili »z lovecké vášně.« Nicméně však v každé vesnici provozoval někdo pytlačení jako živnost. Buďme adresní: Podívejme se do takových jihočeských Vodňan v 70. letech předminulého století. Tam hostinský zaplatil pytlákovi za 2 křepelky 1 zlatý a 60 krejcarů. Existovala vskutku jakási kasta profesionálních pytláků (neboli pytláků z povolání), což je doloženo ve stovkách úředních zpráv i v mnoha povídkách a románech, a ta vedla s hajnými válku na život a na smrt. A nebyla to leckdy taková skoro idylka jako v jinak znamenitém českém filmu Prstýnek. Prostě pytláci byli něco jako moderní zloději aut.

Louis Kramp: Pytláci (kolem roku 1830)

Vesnický nádeník přijímal svůj život takový, jaký byl. Bez protestů. Někteří své nuzování nakonec vyřešili odchodem z vesnice do měst. Zprvu odcházeli z vesnice řádově stovky venkovanů, později, zvláště v čase konjunktury, přicházely jich do města ročně desetitisíce (a mezi nimi i můj prapradědeček Josef).

„Hospodářský člověk se dívá hospodářsky i na rozum, vědění, vzdělání. Stejně tak i na politiku: Co z toho budu mít? Co je mi do toho? Myšlení a vědění pro vědění jest mu něčím cizím. K čemu školní zeměpis dítěti, jež se nedostalo přes nejbližší kopce a pravděpodobně ani v budoucnu se nedostane? K čemu dějiny pro toho, kdo vede život tak nehistorický, a nemá vůbec žádný smysl pro minulost? Sedlák nemyslí ani historicky, ani geograficky. Dějiny přestávají tam, kde přestává vlastní spolužití. Země tam, kde jsou jeho lány. A přírodopis… fyzika? K čemu to? Zvířata a rostliny se naučí znát doma, na dvoře, ve stáji, na poli. O krávě a koních učí učitel, který s nimi nikdy neměl co dělat, zkouší inspektor, který je snad ani neviděl. A magnetismus, elektřina, volné kreslení, dramatika – co s tím? Sedlák cítí, že selství není ve škole hlavní věcí, proto často školy necení, kde může, jí uniká. Cítí, že látka a metoda školy městské se prostě přenáší na venkov, že se nepřihlíží v obou těchto zřetelích ke specifickým rozdílům, mezi venkovem a městem. Proto též selské dcery nejdou do dalších škol. Žijí ze zkušeností domácí a z moudrosti matek.“

Chudí zemědělci (kolem 1910) - ilustrační foto

Tolik sociologické zjištění: Věru nedopadlo pro selský stav nejlépe. Na vsi se žilo těžce. Hůř, než si umíme představit. Ale na rozdíl od mnoha východnějších i jiných kontinentů nevzniklo od zrušení poddanství (v roce 1848) v rakouské monarchii nikdy žádné sociální hnutí, které by ohrožovalo společenský pořádek. Takže nakonec to bylo živobytí celkem snesitelné. Pro nás, lidi 20. a 21. století nikoli. Pro naše prapradědečky a praprababičky ano.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související