965. schůzka: Rodina – základ státu

22. prosinec 2013
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Rodinná fotografie z venkovské svatby (1911). Ilustrační foto

Tato schůzka je věnována instituci, jež je základem každého státu. Což není ani prezident, ani parlament, a už vůbec ne politické strany či jiné spolky. Základem státu je totiž rodina.

Tedy… nevím, jestli to platí doslovně dneska, ale v časech dědečků a pradědečků to platilo zcela jistě. Své argumenty jsme seřadili na několika odstavců:

Manželství z rozumu

„Já kdybych opět děvče dvacítileté byla a nynější zkušenosti a předložení měla, spíš bych se z nejvyšší skály do nejhlubší propasti než v manželství vrhla.“ Uhodnete, kdo tyto řádky svěřil dopisnímu papíru? Nebyla to žádná sufražetka (ty se ostatně u nás tenkrát – psal se rok 1836 – ještě nezabydlili) – a nebyla to ani životem těžce zkoušená či dokonce týraná žena. To napsala panímáma, která byla přímo vzorem ideální manželky, najmě svou kulinářskou činností. Pakliže jste pomysleli na Magdalenu Dobromilu Rettigovou, tak jste se trefili. I ona se vdávala „z rozumu“ za právníka Jana Aloise Sudiprava Rettiga, který kromě právničiny, které ho dobře živila, byl národní buditel a také spisovatel a ještě k tomu vykonal funkce radního v několika městech, hlavně ve východních Čechách. Do svých osmnácti let neuměla Magdalena česky, a když začala psát, musel jí manžel opravovat hrubky.

Jan Alois Sudiprav Rettig

Ale vraťme se k jejím dopisním řádkům a sňatkům v 19. století. „Značná část, možná až třetina sňatků, se ještě i ve 2. polovině 19. století uzavírala z »rozumu«,“ sděluje nám Petr Hora–Hořejš v knižních Toulkách. „Ve středních a vyšších třídách se vědělo, že pravá láska přichází po svatbě.“ Zde ovšem není objasněno, zda se to vztahuje na lásku regulérní, manželskou, nebo na tu druhou. Jeník s Mařenkou v Prodané nevěstě si mohli slibovat „Věrné naše milování nepřeruší žádné zloby naléhání,“ jenomže: „Dobrá věc se podařila, věrná láska zvítězila“ tak tuhletu árii mohla Mařenka zpívat naplno, až vyšlo najevo, že ten „obyčejný chasník“ Jeník je ve skutečnosti synem bohatého statkáře Tobiáše Míchy.

Na venkově se mohl „Jeník“ seznámit se svou „Mařenkou“ poměrně snadno, při večerních sedánkách chasníků a děveček na návsi. Ale mohli se vskutku dát dohromady chudý chasník s dcerou zámožného sedláka? A směla jít taková »Mařenka « k zábavám u studny, které mohly skončit někde na mezi za humny? To s určitostí nevíme a pochybujeme o tom. Zato je doloženo, že i na maloměstě (tím méně v Praze) měli mladí z „lepší společnosti“ jen malou možnost setkávat se bez dohledu v místech, kde by mohla vzklíčit láska. Všude byly místní drbny bedlivými strážkyněmi dobrých mravů. Muž (mluvíme pořád o lepší společnosti) nesměl na ulici oslovit ženu, pokud si nebyli představeni.

Manželská burza

Marie Červinková-Riegrová v roce 1895

Korset nenosily jenom dámy z oné „lepší společnosti.“ Ona jím byla sešněrována celá společnost, a úniku z něj nebylo. „Je to měšťanský sňatkový trh,“ takto charakterizovala výstižně, přiléhavě a poprvé plesy Marie Riegrová–Červinková, vnučka Františka Palackého. Tam se mohli setkat tanečníci, kteří v sobě našli zalíbení. Později si o sobě opatřili informace. Tážete–li se jaké (služeb vojenské rozvědky nemajíce), tak vám odpovíme: měli na to lidi. Nápadník se dozvěděl o kvalitě a výši věna dámy svého srdce. A rodiče dívky na vdávání se naopak vždycky zajímali o to, zda „druhá strana“ má dostatečně zajištěné postavení. V případě pochybností si mohli u známých firem „vzít reference.“ Pokud nebyly dostatečně uspokojivé, rodina dcerunce napravila hlavu. Někdy ale nemuselo být rozhodování snadné… Dceru bylo potřeba vyvdat z domu pokud možno do osmnácti devatenácti let, neboť po dvacítce se už nad svobodnou dívkou začal vznášet přízrak staropanenství. Živě si pamatuju na onu pasáž z brilantní pentalogie Vladimíra Neffa Sňatky z rozumu, v níž pan rada Vácha častuje své neprovdané a již odkvétající dcery:

„Vy… vy… vy přeslice!“ Vyvdat z domu „starou pannu“ (dejme tomu pětadvacetiletou) nebylo nijak snadné, pročež i rodičové v tomto případě slevovali v nárocích, a také panna se vzdávala ideálů, o nichž si potají četla v romantických románcích. Už se neptala „jaký je?,“ nýbrž „kde je?“ Dostat se pod čepec prostě patřilo k předním vzorům chování.
Ale ještě než se vzali, tak se zasnoubili. A zasnoubení mělo svá pravidla. Zásnuby sice nepředstavovaly přímo právně závazný akt, ale považovaly se za nezbytné. Na zásnubní večeři, která následovala po příznivém vyřízení žádosti o ruku, se ženich dostavil s bílou kyticí a prstenem. Nezapomněl ani na pugét pro budoucí tchyni. A pokud byl movitý, nosil pak květy denně až do svatby. Chodil se dvořit, snoubenci už mohli pobýt chvilku sami a dívka si občas „dala vzíti hubičku,“ přičemž její vlastní iniciativa byla v tomto směru nežádoucí.

Svatba však ještě být nemohla, protože to bychom vynechali ohlášky. A ty byly na rozdíl od zásnub povinné. A nebyla to záležitost pouze 19. století, tento zákon platil až do roku 1949, neboť tak dlouho byl v platnosti občanský zákoník z roku 1811. Ohlášky byly trojí: třikrát o nedělních či svátečních mších muselo zaznít z kazatelny: „Ohlašuje se láskám vašim, že v stav manželský vstoupiti míní…“ a vyhlášena byla jména snoubenců. Pokud kdokoli z přítomných znal nějaký důvod, jenž mohl chystanému sňatku bránit, byl povinen to oznámit.

Seriál Sňatky z rozumu: Váchovy "přeslice" - Bětuše Váchová (Iva Janžurová) a Hana Váchová (Jiřina Jirásková)

A kdybychom už opravdu chtěli oddávat, museli jsme si dle své víry vybral kostel (a církev), katolickou nebo protestantskou, protože teprve v roce 1867 se začalo oddávat podle zákona o alternativním sňatku civilním. Svatby bývaly většinou na podzim, často i v lednu a únoru, před masopustem. V letních měsících se konalo jenom málo sňatků. Na venkově to souviselo s rytmem zemědělských prací, ve městě asi s tradicí a venkovským původem většiny obyvatelstva. Nikdo nechystal – z pověrčivosti – svatbu na květen, protože pověra říkala „svatba v máji nosí máry.“ (Dnes je jiná doba, jak se ozývá v tomto pořadu vícekrát, tak stejně se dnes v květnu berou stále víc a víc. Svatby v máji předstihují na začátku 21. století leden, únor i březen, jakož i listopad a prosinec. Červnu ani září, které jsou nejoblíbenějšími sňatečními měsíci, se ovšem vyrovnat nemohou.)

Padlo tu slůvko „sňateční“ a máme tu jednu drobnou připomínku k rozdílu mezi tehdejší a současnou sňatkovostí… nebo sňatečností… (jedno slůvko líbeznější než druhé, oba tyto výtvory vyšly z dílny vskutku kreativních úředníků). Dodnes drží rekordy rok 1973 a 74, přibližuje se jim na dohled rok 1990, a pak už to ale jde dolů a dolů a dolů. Namísto statisíce sňatků ročně – ani ne padesát tisíc. Je jiná doba. Ve století, v němž se v Toulkách právě nalézáme, tedy v devatenáctém, byla ovšem taky „jiná doba.“ Jiná než dnes. Podmínky byly předem dané. Na venkově musel muž nejdřív zdědit grunt, nebo být vyplacen. Až do roku 1868 se grunty menší než 40 měřic (to je skoro 8 hektarů, neboli polovice lánu) nesměly dělit. A řemeslníci, ti zase museli absolvovat tovaryšské zkoušky, a pak vandr, několikaletý, až potom se mohli usadit a provozovat řemeslo.

Láska

„Žili jsme spolu, jak se říká, na zkoušku,“ vzpomíná ve svých Pamětech, které vyšly i knižně, Wenzel alias Václav Holek, severočeský sklář a cihlář. „Konečně jsme se rozhodli uzavřít naše manželství také před Bohem. Nám bylo přirozeně jedno, zda spolu žijeme tak či onak. Mně však záleželo na tom, aby děti měly přece jen řádného otce. Že nám opravdu záleželo jenom na tom, potvrzuje i průběh našeho svatebního dne. Ráno v šest hodin jsme byli v kostele a v osm hodin jsme zase nastoupili do práce. Nekonal se tedy ani žádný hodokvas. Neměli jsme proto se svatbou žádné vydání, neboť i ty dvě zlatky, které jsem měl panu faráři zaplatit za oddavky, zůstal jsem dodnes dlužen.“

Svatební pár v roce 1873 - ilustrační foto

Jinak ale o manželství rozhodovala především ekonomická hlediska. City se krčily někde v koutě (tedy… většinou). Platilo to zejména v bohatších vrstvách. Proto se muži ženili pozdě, zřídkakdy před třicítkou, jelikož museli osvědčit schopnost uživit rodinu, neboli být zabezpečení. A muž dosáhl zabezpečeného postavení až někdy kolem třiceti let věku. Z četných vzpomínek se je nám známo, jak dlouho se trápili čekáním na svatební noc František Ladislav Čelakovský, Karel Jaromír Erben a bezpočet dalších ctitelů, jejichž jména se do dějin nedostala. František Palacký se ženil v devětadvaceti, jeho zeť František Ladislav Rieger si bral Palackého dceru v pětatřiceti, a kupříkladu František Brauner, významný český právník a politik; otec věhlasné malířky Zdenky Braunerové, se ženil jako čtyřicetiletý. To byli ovšem mužští se „zajištěním,“ mohli si vybírat a většinou si taky vybrali dobré „partie.“

Co ale takoví učitelé, úředníci, ale i právníci a lékaři? Cesta k zajištěné kariéře vedla přes druhořadé posty a provizoria suplentů a koncipientů. Leckterý lékař si mohl otevřít ordinaci až díky věnu své ženy, čímž se často ocital v jejím područí. V jednom ze zachovaných deníků stýská si pisatel nad svým osudem:

„Budu muset hledět aspoň živořiti jakožto gymnasiální suplent na některém zastrčeném gymnásiu. Které zámožné děvče vzalo by si mne, nejsoucího ničím!“ Typický žebrácký maloměšťák s akademickým titulem. O lásce, natož o sňatku s chudou dívkou ho – příštího živořícího suplenta – ani nenapadne zauvažovat.

Vzhledem k panujícím zvyklostem činil věkový rozdíl mezi manželi zpravidla osm až dvanáct let. Muž většinou starší, i kdy ani opak nebyl žádnou výjimkou. Nezpochybnitelnou autoritou v rodině byl muž. To jehňátko, jež pojal za ženu, plnilo funkci, k ní bylo vychováno: dobře vařit, pečovat o domácnost a o děti. Nic víc se doma u maminky nenaučilo.

V lepší společnosti se očekávalo, že nevěsta vstupuje do manželství s věnečkem, jako virgo intacta neboli nedotčená panna. Což se v naprosté většině ctilo a dodržovalo, včetně toho, že žena vstupovala do manželství poučena, jen jak dobře vařit, hospodařit a že duchny na ustlaném loži manželském se mají pokrýt parádním přehozem. A co a jak v postýlce již rozestlané? V těchto věcech odcházela nevěsta do manželství vskutku nedotčená. (Opět musíme dodat, abychom byli korektní: většinou).

Svatební páry, společná svatba v roce 1859 - ilustrační foto

Manželství jak z čítanky

Josef Bohuslav Foerster. Hudební skladatel. (Pokud nám síly vydrží, doputujeme k němu někdy za dva za tři roky…) Napsal vzpomínky. Díky nim se ocitáme v prostředí spořádané šestičlenné pražské rodiny, dobře situované. Otec–živitel za svými pracovními povinnosti jezdil kočárem, učil na konservatoři, dával soukromé hodiny. Nebyl to tedy žádný chudák, ale ani žádný bohatec.

„Po odchodu otce obešla maminka dětská lůžka a vybídla k přípravě do školy. V kuchyni byla dvě umyvadla, upravili jsme se, pomodlili a vypili svůj šálek kávy připravený na plotně. Strčili housku do kapsy, pocelovali maminčiny rty a ruce. O půl jedné byl nachystán chudý oběd. Tatínek se poptával, jak bylo ve škole, jinak bylo při jídle ticho. Tatínek u stolu předsedal, po jeho pravici seděla maminka, po levici vždy nejmladší člen rodiny. Ten také obdržel lepší sousto připravené občas tatínkovi. O půl druhé odcházeli jsme zase všichni do školy. Pravidelně o čtvrté přiklusali jsme domů. A to zde byla jakási uvolněná kázeň, tatínek nebyl doma, maminka dovolila nám mluvit hlasitě a pohrát si trochu. Tak plynuly dny, měsíce i roky v krásném souladu.“

Logo

Sňatek z nerozumu (čili z lásky)

Tulák ten se lehko žení, tulák nemá čas si hrát
tulák ten se proto žení, že má rád.

Takto veršoval pěvec lásky Fráňa Šrámek. Tím tulákem měl na zřeteli básníka, nikoli zavšiveného vandráka. Čtyři bosé nohy pod peřinou patřily k hodnotám příjemným, ale velice pomíjivým. Velmi brzy pominul čas každodenních radovánek a přicházely děti, nastaly dny velice všední. Muž se vracel do přeplněného neútulného bytu už předem rozzlobený. Věděl, že si doma neodpočine, čeká ho zlobení s dětmi a hádky o peníze: „Málo nosíš!“– „Ty je vyhazuješ, a hospodařit neumíš!“ „Jdu do hospody!“ „Pokud máš za co…" Když neměl, psal mu to hospodský „na futro,“ ale ovšem nesmazával.

Tam, kde nebyla starost o majetek, protože žádný neměli, žili spolu muž a žena bez božího požehnání, „ na psí knížku“ nebo taky „na hromádce.“ Ale většinou přece jen rozumně nakonec uzavírali sňatek, aby aspoň dodatečně legalizovali nemanželské děti jako narozené z lože manželského. Křestní list měl tehdy jednu závažnou rubriku: „Narozen z lože manželského/nemanželského.“ Při hledání jakéhokoli jen trochu prestižnějšího místa, například úřednického ve státních službách, se na to bral zřetel, asi tak, jako dnes v některých zemích (méně civilizovaných) se posuzuje barva pleti, fyziognomie, věk (někdy se to děje i v zemích více civilizovaných).

Oskar Zwintscher: Žádost o ruku

Děti – požehnání rodiny

Dítě původně nemělo žádná práva. Právní moc otce nad dítětem byla téměř neomezená. „Otec byl soudcem nad všelikými přečiny svých dětí,“ čteme v odborných spisech. „Má právo povolovati a rušiti zasnoubení svých dětí“ – což platilo až do 20. století. Ostatně – nikdy dříve nebyla dětem věnována taková pozornost jako ve věku minulém, kterému se právem říká „století dítěte.“ Ve století devatenáctém, v němž se stále nacházíme v tomto seriálu my, se situace začala měnit k lepšímu až v posledních desetiletích. V časech našich prababiček a praprababiček se za dětství považoval jen vstupní raný věk. Až do čtyř let, kdy se otcové o své potomky takřka nezajímali, bylo zvykem oblékat i česat chlapce i děvčata stejně. (V případě Járy Cimrmana se tak dělo až do jeho patnácti let.) Tato unisex móda – chlapečkové v sukénkách a s vlásky jako princezna, vydržela až do 1. světové války. Zajisté existovaly nějaké výjimky, ale gros mužů nemínilo mít s malými dětmi nic moc společného. Zásadně odmítali jezdit s kočárky. Zženštilec, jenž by se objevil před hospodou s kočárkem, by se stal terčem posměchu.

Tělesné tresty (jak se dočteme u Havlíčka, Rettigové, Němcové a dalších autorů) se považovaly za blahodárný prostředek výchovy. „Metla vyhání z pekla,“ říkaly ještě naše babičky (v případě mladších čtenářů prababičky a praprababičky). „Dítě žije vůči rodičům příliš často v poměru krutého poddanství a úplné bezprávnosti. Jako před tisíciletími. Rodiče pokládají děti jednak za majetek, jednak za břemeno, a vše, čeho mu poskytují, považují za dobrovolné, nepovinné milosrdenství a dobrodiní. Proto i nedostatečně o ně pečují, zanedbávají je a opouštějí je a krutě týrají, kdykoli popudí jejich surové cítění.“ To napsala v roce 1912 jedna z reformátorek „dětské otázky“ Anna Sychravová. Ale takřka na rok přesně o století předtím Všeobecný občanský zákoník rakouský (vyhlášený za vlády císaře Františka I.) obsahuje oddíl O právech mezi rodiči a dětmi. Je to poučné čtení, kvůli nejedné zajímavosti i půvabné formulaci:

Sourozenecký portrét (2. polovina 19. století)

„Zrodí–li se v manželství děti, vznikají tím práva a povinnosti mezi manželskými rodiči a dětmi. Rodiče jsou povinni své děti vychovávati, pečovati o jejich život a zdraví, slušně je vším potřebným zaopatřovati, jejich duševní i tělesné vlohy rozvíjeti a vyučováním náboženství i potřebným vědomostem položiti základ jejich budoucímu blahobytu. Povinností otcovou jest hlavně pečovati o obživu dětí potud, až se mohou uživiti samy. Péčí o jejich tělo a zdraví povinna jest hlavně matka. Rodiče mají právo říditi ve vzájemné dohodě jednání svých dětí; děti jsou jim povinny úctou a poslušností. Rodiče mají dále právo kárné – trestati děti nemravné, neposlušné, nebo takové, které ruší domácí klid. Nesmějí však tak činiti způsobem přehnaným a zdraví dětí nebezpečným.“

Několik ran řemenem na zadek uličníka, co někde rozbil okno, se nepovažovalo tehdy za týrání. Dítě nemohlo rodiče žalovat u soudu pro výprask rákoskou, byť i neoprávněný.
„Otcové, kteří zaopatření a výchovu svých dětí úplně zanedbávají, ztratí otcovskou moc navždy.“ Jakož ji ztratí, „prohlásí-li soud otce na marnotratníka; nebo je–li pro zločin uvězněn na dobu delší jednoho roku; vystěhuje–li se dobrovolně, nebo jest přes rok nezvěstný.“

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související