961. schůzka: Červený vynalézá pořád něco!

Václav František Červený to byl, kdo vymyslel nová sestrojení těchto instrumentů, anebo vynalezl z gruntu nový nástroj. Například kornon, labutí roh, baroxyton, tritonikon, armádní pozoun, harcovku, sokolovku, primovku, válcovou mašinu, zvonový trojec, poštovku, ruské rožky pro pěchotu se zvukovodkami. Co název, to kompozice sama o sobě. Vůbec se pak nemůžeme divit osobnímu příteli Františka Václava Červeného Janu Nerudovi, že si v jednom ze svých fejetonů s průhledně utajovaným úsměvem povzdychl: „Červený vynalézá pořád něco! On vynalézá už přes třicet let, pokoje si nedá. Je to v tom jakás tvrdošíjnost, která se ostatně jeví také v tom, že netrpí a nestrpí, aby byl vedle něho někdo lepší. Ve Vídni překonal Vídeň, v Paříži překonal Paříž, kde byla v Evropě nějaká výstava, Červený vynikl na ní co první. Červený, to je ten, co tvrdí muziku.“

Václav František Červený spatřil světlo světa 27. zářijový den roku 1819 na statku v Dubči u Běchovic. (Tehdy v blízkosti Prahy, dnes je Dubeč její součástí.) Brzy se však Červených stěhovali do Břežan u Českého Brodu na Kolínsku, což však nic neměnilo na tradici, že grunt bude dědit syn prvorozený, a basta. Což Václav František nebyl, neboť měl staršího bratra. Co tedy s ním – inu, zatím nic, času dost. Napřed by měl začít navštěvovat školní budovu.

„Už ve škole si Václav František oblíbil pod vedením břežanského podučitele Václava Stehlíka hru na hudební nástroje,“ praví se v vskutku objevné knize Největší osobnosti našich dějin, jejímž autorem je Karel Foltin. „Začal klarinetem, ale postupem času si osvojoval hornu, křídlovku a další a další. A protože byl mimořádně zručný i při opravách poškozených hudebních nástrojů, dal ho otec (na radu právě Stehlíkovu) vyučit netradičnímu řemeslu – nástrojařině u nástrojařského mistra Jana Adama Bauera, jehož dílna (sídlící na Můstku v Praze) se v té době těšila v oboru výroby plechových dechových nástrojů značnému uznání.“

Václavu Františkovi bylo třináct, když do Bauerovy dílny nastoupil. Zprvu ani ne jako plnohodnotný učeň. V prvním roce svého učení vykonával jenom pomocné práce, ať už v dílně, a taky byl takříkajíc „k ruce“ paní mistrové. Ubytování mu poskytl mistr Bauer, ale stravu si musel vozit z domova (nebo mu ji rodiče posílali po formanech). Václav uklízel, a tamto přidržel, a ono zase odnesl, nejvýš ještě tak leštil hudební nástroje, až si mistr učedníkovy zručnosti ráčil povšimnouti a začal mu zadávat i odbornější úkoly. A protože Václav František byl nejenom šikovným, ale i všímavým, bystrým, zvídavým učedníkem, se zájmem sledujícím různé experimenty, jak konstrukčními změnami vylepšit tónové parametry nástrojů, tak brzy s takovými nápady přicházel sám. Pod vedením profesionálně zkušeného mistra se rychle rozvíjela nejenom jeho zručnost, ale i tvůrčí schopnosti.

Jako osmnáctiletý se vydává na vandr. Zhruba dalších pět let pak putuje po Čechách, Moravě, Uhrách i Rakousku, sbírá zkušenosti v různých nástrojařských dílnách ve velkých městech – v Brně, v Hradci Králové, v Prešpurku, ve Vídni. Poté se vrací zpátky do Prahy za mistrem Bauerem. Podělil se s ním o získané poznatky, ale nechce svému učiteli v Praze konkurovat. Na Bauerovo doporučení otevírá v Hradci Králové 9. května 1842 nástrojářskou dílnu.

Proč zrovna v Hradci? Bylo to pevnostní město s velkou vojenskou posádkou, a nasnadě je souvislost s hudebními inštrumenty (ostatně v dostupné vzdálenosti pak byly další pevnosti s dalšími posádkami – Pardubice, a také Josefov). Ve všech těch garnizónách byly i vojenské hudby, které byly nástrojařů úhlavními živitelkami. Ony živitelky, vojenské posádky, živily věru dobře – Václav František neměl tu svoji první samostatnou dílnu vlastně ani pořádně otevřenou, a už byl zavalen zakázkami. Mohl zaměstnat čtyři dělníky (dva vyučené nástrojáře a dva z příbuzných oborů), a přijal i jednoho učně. Od samého začátku nejenom opravuje, ale začíná i s výrobou nových dechových nástrojů. Především se zpěvorohy měl úspěch. (Taky se tomu instrumentu říká tuba.) Kromě toho se v dílně Václav Františka Červeného vyklepávaly, táhly, ohýbaly, ladily a leštily další nástroje – lesní rohy s vídeňskými ventily, trompety a trubky, a práce se hrnulo stále víc a víc, ale pan mistr měl při tom všem ještě dost času, aby poznával významné hradecké občany, ba i na nevěstu si našel čas a prostor (koneckonců ve čtyřiadvaceti má pomalu věk na ženění, což vbrzku se svou nastávající manželkou Josefou učiní). Josefa Angelina Šípková pocházela z rodiny prosperujícího mlynáře. Kromě výbavy obdržela věno dvanáct set zlatých. Následovalo stěhování novomanželů do prostornějšího bytu, a rovněž firmě přestává stará adresa stačit. Červený buduje slévárnu. Pokládá základy podniku, který bude později šířit jméno české výroby hudebních nástrojů po celém světě.

A do rodiny se narodil i pokračovatel rodu Červených, syn Jan Rudolf, po něm hned v následujícím roce přišla na svět první dcera, Anna Alžběta. Od jejího narození k dalšímu potomkovi rodu Červených, Rudolfu Stanislavovi, uběhl sotva rok, a posléze už bylo na cestě další dítě Červených, opět syn, Otakar Karel (ten si však na světě dlouho nepobyl – zemřel na celkovou slabost). Pak se rodina rozrostla o dalšího syna, Bohumila Emila, a o tom, že na svět přišel další Červený, Stanislav Kristián Václav, se šťastný otec dozvěděl v telegramu, který za ním dorazil do Mnichova, kde právě pobýval. Opět s pouhým ročním odstupem. A další porod příští rok, opět syn, Jaroslav Oldřich, a aby těch mužských nebylo snad v rodině málo, přibyl k nim Miloš Bohuslav, načež hned během následujícího roku bylo naplněno očekávání a na světě se ohlásil zdravý syn, který byl pokřtěn na Václava Ivana. Tehdy se však chlapec Miloš Bohuslav rozstonal a brzy na to zemřel na vodnatelnost. Leč rodiče v tvůrčí práci nic nezastavilo, a tak v dalším roce přivedla Josefa na svět syna, který dostal při křtu jméno Václav Karel Miloš (na památku dvou předčasně zemřelých bratrů). Po mnoha letech se pak narodila druhá dcera Marie Zdeňka Ludmila, a ještě jedna holčička přišla Červeným na svět, byla však velmi slabá, a tak lékař doporučil rodičce naprostý klid a v následujících letech už žádné další těhotenství. Chod domácnosti ležel na Josefě, zatímco otec (jak to bylo obvyklé) se dětem v útlém věku věnoval sporadicky. Z dílny se většinou dílny vracel pozdě večer. V té době zemřel otec a dědeček Jan Červený. Na smrtelné posteli žádal svého syna, aby dohlédl na svého bratra, o šest let mladšího, bouřliváka Františka. Václav ho přijal do své dílny, ale uhlídat se mu jej nepodařilo. V revolučním osmačtyřicátém roce se František aktivně angažoval v revolučních událostech a spolu se svým kamarádem Vojtou Náprstkem byl donucen uprchnout přes západní Evropu do Hamburku a odtud do Ameriky. (S finanční podporou bratra Václava.) Ten se sourozence pokoušel zapojit do obchodu, hodně si sliboval od exportu do Spojených států, jenomže František si chtěl v New Yorku nejprve otevřít vlastní nástrojářskou dílnu, z čehož musel slevil, a tak zamýšlel alespoň opravovat hudební instrumenty a obchodovat s výrobky svého bratra, jenomže ten se vzájemnými vztahy není spokojen (taky kvůli rozdílnosti povah obou), a obrací se spíš na tamější české kapelníky, na jednu italskou firmu, anebo na Vojtěcha Náprstka ve Washingtonu.

„Koncem 40. let 19. století ochromila chod prosperující firmy epidemie cholery,“ píše se v knize Karla Foltina. „Několik dělníků nemoci podlehlo, zaučení nových potřebovalo delší čas, takže výroba se zpožďovala. Přesto se nakonec Václav František Červený rozhodl nabídnout kolekci nástrojů pro Světovou výstavu v Londýně v roce 1851. Možní vystavovatelé z českých zemí se museli podrobit výběrovému řízení. Komise, jejímž členem byl například tehdejší kapelník pražského Stavovského divadla Vladimír Škroup, vyjádřila s kvalitou nástrojů naprostou spokojenost, a přestože Červeného kolekce ještě nezískala na světové výstavě žádnou z cen, přinesla mu účast nové a neocenitelné zkušenosti. Prezentace na výstavách se od té doby stála trvalou součástí Červeného obchodní politiky.“

To se nutně muselo projevit v zakázkách. Bylo jich stále víc. Červený vyzbrojil svými nástroji královský bavorský 14. pěší pluk v Norimberku, hraje na ně španělská královská vojenská hudba. Západním směrem se Červeného hudební nástroje dostávají až na Kubu, směrem východním pak přes Ukrajinu a Rusko do Zakavkazí. V 50. letech se v jeho dílně vyrábělo až 400 nástrojů za rok (tedy s rychlostí ještě o něco vyšší než jeden kompletní nástroj za den). Červený si kupuje (s finanční pomocí manželky) dům na hradeckém Malém náměstí (tam se nabízelo zastavět rozsáhlý dvůr a tím pádem rozšířit výrobní prostory). Ovšem pořád to bylo ve srovnání se světem málo. Špičkové evropské firmy zaměstnávají v té době víc než stovku dělníků. U Červeného jich pracuje jedenáct plus tři učňové. Václav František nemůže konkurovat množstvím. Jakostí však určitě ano.

Především proto, že neustále zdokonaluje a vynalézá, prakticky každý rok přichází s něčím novým. Ve francouzských novinách z roku 1867 se dočítáme: „Mezinárodní soutěž odhalila relativní méněcennost našich vojenských hudeb (rozumí se těch domácích, francouzských). Jest důležité pátrati, jaké jsou toho příčiny. Před nějakým časem prohlásil skromný pan Sax, že bez jeho proslavených nástrojů není pro vojenské hudby žádné záchrany.“ Jenom krátká poznámka: Belgičan Adolphe Sax získal na velké pařížské výstavě za své nástroje zlatou medaili. Václav Červený stříbrnou. A právě s panem Saxem (po němž se jmenuje jeho vynález saxofon) vedl Červený po celý život vedl odborné spory. Šlo o účelnost francouzského či rakousko–českého způsobu stavby nátrubkových nástrojů. Červený zkonstruoval mnoho nových typů nástrojů, které měly značný vývojový význam a jsou dodnes používány. „Kapely francouzské armády jsou nejlepší v Evropě od té doby, co používají mých výborných nástrojů,“ prohlásil opravdu velice skromný pan Sax… leč my pokračujeme v četbě dobového francouzského tisku: „Ve výstavním paláci za bouřlivých výkřiků opakovat! a bravo“! aplaudovalo 25 000 posluchačů obdivuhodným cizím vojenským sborům, které byly naprosto bez vynálezů pana Saxe. Obecenstvo, umělci i sám císař Ludvík Napoleon III. byli při produkci v Tuilleriích frapováni mohutností rakouských a pruských hudebních sborů, zvláštní krásou jejich tónů, krátce – jejich zřejmou nadřazeností.“

Když jest něco frapováno, tak se to ochlazuje – kupříkladu skleničky – ledem. Do skleničky se vloží led a krouživým pohybem se frapují, neboli orosí. Těžko určit, jak bylo publikum (včetně císaře) krásným zvukem těch vojenských kapel oroseno, ale dozajista na tom měl zásluhu Václav František Červený. Na jiné nástroje než na ty od něj totiž rakouští ani pruští vojenští muzikanti nehráli.

Firma Červený sklízí ve světě úspěch za úspěchem, leč jeho majitel zůstává Čechem. Zúčastnil se sice vídeňské výstavy v roce 1873, kterou někteří čeští politici chtěli bojkotovat (kvůli vyhroceným vztahů s vládou), a právě to mu část českých novin vyčítala. Expozice Červeného působila ryze česky. Firemní označení bylo napsáno česky a rusky (na obrovský ruský trh totiž směřovala velká část hradeckých hudebních nástrojářů), to vše doplněno velkolepým českým lvem. V expozici ani jeden německý nápis. To nebylo právě ve Vídni obvyklé.

A doma, tedy v Hradci Králové, oznamuje Červený existenci sídla své firmy ryze českým vývěsním štítem „Výroba hudebních nástrojů – V. F. Červený,“ což mohlo být a dozajista i bylo na překážku stykům s c. k. armádou, která byla velkou odběratelkou dechových nástrojů. Červený kromě toho vypracoval i nové názvosloví v oboru hudebních nástrojů. Ty, které vyráběl on, byly ceněny „pro nedostižnou výtečnost v sestrojení, pro výbornou práci, velkolepý zvuk i resonanci, jakož i pro neobyčejně lehké a čisté ozvání.“ Když Richard Wagner hledal nástroj, který by zahrál úvod jeho série Prsten Nibelungův, připsal do partitury jednoduše: „Tuba Cerveny.“

Od roku 1876 se název firmy mění na „Václav František Červený a synové,“ přičemž otec si v ní ponechává rozhodující postavení. Osobní návštěva císaře Františka Josefa I. přímo v hradecké továrně přinesla firmě nejenom propůjčený titul „c. k. dvorní dodavatel,“ ale i spoustu státních zakázek. V jeho továrně spatřily světlo světa dnes velmi známé nástroje kaiserbaryton, kaisereuphonium a kaisertuba – nástroje s širokou menzurou a mohutným trychtýřem. (Všechny se (prakticky beze změn a stejným způsobem) vyrábějí dodnes.)

Ostatně už za života Václava Červeného nebyla jeho firma žádnou dílničkou, ale byla to průmyslová továrna, v níž panovala desetihodinová pracovní doba, od pondělí do soboty. (Učňové a mladí dělníci měli přitom úlevy.) Pro pomoc nemocným existovala tovární nemocenská pokladna, do níž přispívali zaměstnanci i majitelé. Dělníci měli úrazové pojištění, do továrny docházel pravidelně závodní lékař. Roku 1890 se dělníci rozhodli, že nevyužijí nabídky majitelů, že mohou mít na prvního máje pracovní volno – navíc prohlásili, že se nezúčastní žádných demonstrací, protože se na všem s panem majitelem vždycky domluví. Václav Červený a synové se rozhodli založit na oplátku pro zaměstnance penzijní fond. O stabilním pracovním prostředí ve firmě svědčí i fakt, že se v továrně nestávkovalo, že tam bylo mimořádně málo pracovních úrazů, a fluktuace? Prakticky žádná.

Když přišla 90. léta předminulého století, měl Václav František Červený na krku měl sedmdesátku a tím pádem stáří. Kromě výhod (o kterých mnozí z nás nic netuší) má staří i dvě nevýhody: nemoci a smrt. Ani jedna z těchto veličin neminula Václava Františka Červeného. Poté, co dlouhou dobu stonal, zemřel. V kalendáři bylo datum: 19. ledna 1896.