934. schůzka: A dej, ať se má v nebesích jako o posvícení

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Mikoláš Aleš: Žalov (1880)

Titulek této schůzky jsme si vypůjčili z verše Jaroslava Seiferta. Celá sloka zní:

Můj bože, měl–li jaký hřích,
odpusť mu, nic to není!
A dej, ať se má v nebesích
jako o posvícení.

Tyto verše věnoval básník malíři, kterého zná celý národ. Tedy, alespoň my starší, takříkajíc oběti minulého školství. Když jsme u těch škol – Mikoláš Aleš na nich učení moc nedal. Než odešel na studia do Prahy, strávil na školách v Miroticích a Písku deset let… ale že by prospíval , to nelze tvrdit. Dokonce propadal. Věčně chodil s bratrem Janem a po jeho smrti s mladým Stroupežnickým za školu. Odešel z gymnásia, kam byl přede dvěma lety přijat, a vstoupil do učení k malíři Mildemu. K malíři pokojů, abychom byli přesní. „Krátký čas jsem se u něho učil malovat olejovými barvami, též pokoje a štafírování všeho druhu.“ Učednictví však Mikoláš brzy zanechal. Ostatně každou ze zkusmo načatých cest v polovině opustil. Složil zkoušku do sekundy, druhé třídy reálky, jenže v půlce tercie mu ředitel a profesor matematiky v jedné osobě napařil nedostatečnou, a chabé studijní výsledky završilo vyloučení z ústavu. Kdyby propadl, tak na škole mohl přece zůstat, byť ve stejném ročníku, leč to nebyl jeho případ, on musel ze školy kvůli údajnému mravnostnímu přestupku. Tážete–li se, copak tak hrozného provedl, tak vězte, že nakreslil pro svého spolužáka několik hanbatých aktů. Ženských. Tato hrozná nestoudnost byla bdělým kantorem zachycena, zdokumentována a znaleckými zraky profesorského sboru posouzena – a potrestána. Mikoláš už ale byl stejně pevně rozhodnut odjet do Prahy a tam se zapsat na malířskou akademii. Odcházel tam zkrušený, nikoli však kvůli škole. Prožíval bolest ze smrti své matky Veroniky. Odnášel si s sebou odnášel její obraz v rakvi… Jakoby spala. „Že půjdu na malířskou akademii, to věděla… a vím, že měla tušení, že ze mne malíř bude!“

Logo

V dopise svému otci domů Mikoláš z Prahy píše: „Nemysli si, že snad na Mirotice zapomínám. Vždyť nekrásnější pomyšlení je jen na mládí, a to jsem strávil doma a čerpám z těch upomínek i pro své kreslení a malování.“ Během studií na pražské Akademii výtvarných umění dostával z domova dostával jenom velice skrovnou podporu. Takže žádné posvícení, to mohl opravdu čekat až v nebesích… Později se jeho majetkové poměry v mnohém zlepšily, ale jako student dost nuzoval. Otec založil brzy po manželčině smrti novou rodinu a jeho příjmy stačily sotva na vlastní živobytí. Kromě toho dost churavěl. A byl doma takovým trpěným cizincem. Když se pár měsíců po smrti své Veroniky znovu oženil, tak si vybral bytost nepřející, egoistickou, dbající hlavně o prospěch svůj a dvou dětí z předchozího manželství. Macecha jako vyšitá. Velice jí vadily peníze, které plynuly do Prahy „na cizí zbytečná studia“. A ke všemu ještě ten strýc Fanfule, bratr otcovy první ženy. Bydlel s nimi a stal se permanentní příčinou rozbrojů. Nakonec i tatínek jen velmi těžce chápal, že studium malířství netrvá jenom pár stanovených let, že musí taky dozrávat.

„Mně doma nedůvěřovali, i když otec znal a četl akademické stanovy. A přec (když jsem nebyl za tři roky hotov), tak mermomocí měli za to, že je obelhávám. Není jeden s uměním hned tak lehce hotov, jak si lidé, kteří tomu nerozumějí, myslí. Jest to cesta. Nelžu. Ohromná.“ Musel si sám vydělávat. Vyučoval kreslení, ilustroval, ale příjem, který by stál za to, neměl. „Jak budu živ, nevím,“ píše svému příteli, studentovi filosofie Aloisi Jiráskovi. „Žiju divně. Jeden žák v akademii mě má tak rád, že mně každé poledne přinese do školy něco od jídla. Je to bídné, ale jsem přeci spokojen. Nejsem zato aspoň dlužen. Tomu spolužákovi to splácím jinak – učím ho.“

„Mikoláš Aleš byl obdařen – od Boha či geneticky, jak je libo – něčím podobným jako Antonín Dvořák, o jedenáct let starší,“ praví se v knize Petra Hory–Hořejše Toulky českou minulostí. „Jenom se ta zcela mimořádná schopnost týkala jiného smyslu. Zatímco autor symfonie Z Nového světa měl absolutní sluch, budoucí autor Lunet v Národním divadle a osmi tisíc dalších výtvarných opusů byl obdařen absolutní vizuální pamětí. Perfekcionista sochař Myslbek se zásadně neobešel bez modelů, a to ani při cizelování posledních detailů. Aleš žádné nepotřeboval. I ve stáří popaměti maloval děti v kabátech a čepicích, jak si je do posledního knoflíku pamatoval ze školních škamen a vesnických her. Pro své bájné reky nebo historické postavy poctivě hledal a studoval reálie, jakmile však potřebnou předlohu spatřil, ofotografoval ji svýma očima a natrvalo uložil do svého duševního archivu.“

Jedna z lunet pro ND-reprodukce

Bylo to až neuvěřitelné. Uměl nakreslit prakticky cokoli, tak říkajíc na první dobrou, bez rozmýšlení, v neslýchané rychlosti a ve zkratce, s jakou pracuje stenograf. Kdo viděl Alše u díla, nabyl dojmu, že vlastně jenom obtahuje neviditelné předlohy. „U mne je nutno pochopit, že maluju vše jen rychle. Přijde to znáhla, bez dlouhého snad přemýšlení. Co vytvořil jsem krásného, bylo vytvořeno jen letmo.“

My se ale nyní vrátíme ještě jednou k Mikoláši Alšovi na jeho školu, na pražskou akademii. Nemusíme spěchat. Mikoláš na ní chyběl. Musel narukovat. Nastoupil jednoroční vojenskou službu u uherského pluku (který byl ale naštěstí ubytován v Praze). Během toho roku hodně kreslil vojáky pluku. Slováky, Maďary, Cikány. Poznal, že národnostní nevraživost není mezi obyčejnými lidmi doma. „Maďaři nejsou zlí,“ říkával. „Jenom ti, co jsou u vesla.“ Když si odkroutil poctivě dvanáct měsíců ve stejnokroji, vrátil se na školu, nikoli však na delší dobu, vzápětí ji opustil.

Woltmannova aféra

Vypukla totiž takzvaná Woltmannova aféra. My už jsme na ni narazili, když jsme se zastavili u biografie malíře Antonína Chitussiho. Profesor Woltmann, který přednášel na pražské universitě a na akademii historii umění, prohlásil na veřejné přednášce: „Výtvarná díla, která kdy vznikla v Praze, jsou buď přímo původu německého nebo vytvořena pod německým vlivem. I Národní divadlo je dílo německého ducha!“ Což byl velice neomalený, urážlivý názor. Česká veřejnost byla pobouřena, zejména čeští studenti, a nejvíc snad žáci akademie. Proti Woltmannovi se demonstrovalo, byl vypískán a přinucen opustit přednáškovou síň i půdu akademie. Nejhorlivěji demonstrovali Aleš a Chittussi. Však jim to taky spočítali. Při policejním vyšetřování studentských bouří bylo odsouzeno celkem 16 studentů. Aleš nastoupil čtyři dny v policejním vězení, Chittussi vyfasoval o den navíc. Demonstrace se přenesly i do ulic. Znemožněný Woltmann se na Akademii už nevrátil a brzy poté Prahu opustil. „Chci být kámen základní v posvátné budově umění českého – nechť si třeba jen písek drobný,“ napsal Aloisi Jiráskovi.

Antonín Chittussi

Alšova situace se zlepšila, když našel příznivce a přítele Alexandra Brandejse, nájemce dvora v Suchdole. Ten obýval velké jednopatrové stavení, ke kterému se družily maštale, chlévy a stodoly. Statek stál na náhorní plošině. Bylo odtud za jasných dní vidět až k Řípu. Cesta klesala k Roztokám na levém břehu Vltavy. Aleš do Suchdola pravidelně zajížděl. Jednou tam pobyl celý rok. Zbavil se tak existenčních starostí. „Nejkrásnější moje léta byla, když jsem si pekl v Suchdole s Brožíkem brambory.“ Pilně tam pracoval, studoval především koně, aby se tak připravil pro obrazy bitev, které chtěl jednou vytvořit. Pokračoval tam na svém obraze Setkání Jiříka Poděbradského s Matyášem Korvínem. Velice rychle, skoro by se mohlo říct zázračně, se zbavil své začátečnické nejistoty. Během pouhých dvou let vzniklo jedenadvacet Alšových olejových obrazů. Na popud svého hostitele si vyžádal soutěžní podmínky pro výzdobu Národního divadla. Rozhodl se přitom pro spolupráci s Františkem Ženíškem. Ten měl dát jeho nápadům patřičnou kreslířskou zručnost a uhlazenost. „Chvála Bohu, naše práce konkurenčně den po dni k našemu spokojení pokračují. Inu, bude to první verk, který bude míti stálou cenu! Cena druhá by nás nikterak nepotěšila.“ Návrhy zadali Aleš se Ženíškem do anonymní soutěže pod značkou Okřídlená paleta. Dostala první cenu, a s ní šlo ruku v ruce i pověření vyzdobit foyer dostavovaného Národního divadla.

Logo

Marina Kailová byla o pět let mladší než Mikoláš. Svoje dětství prožila na samotě Budský dvůr nedaleko Mirotic. Alšovi kluci tam chodívali za bratry malé Mariny a tak Mikoláš poznal milé děvčátko, které na něho pokaždé pokřikovalo: „Mikoláš, ztratil plášť, Mikoláška sukni, byli oba smutní.“ Mikoláš odešel na akademii do Prahy a Marina dospěla v dívku. Když jí bylo devatenáct, přijela za bratrem Vilémem do Prahy. Mikoláš jí tehdy dělal průvodce tak nadšeně, že při tom dávná, dosud nezřetelně vyjevená, leč nepolevující láska konečně našla oboustranné vyznání a zaslíbení. Mikoláš o tom napsal svému příteli Aloisi Jiráskovi: „Dva dny jsem nejedl, nespal, zapomněl na vše a byl jsem šťastný.“ A Jirásek mu odpověděl: „Alši, Alši, maluj! Maluješ?“

Nemaloval… Pořád jenom kreslil, i dopis své milé Marině… nemohl si pomoct – každý papír pokreslil. Na tom dopise vidíme jednak Budský dvůr, kde se Marina narodila, a protože se posléze odstěhovala k příbuzným do Příbramě (kde ji Mikoláš několikrát navštívil), neopomněl (po paměti) nakreslit příbramský kostel a roztrhanou chalupu, v níž byla nucena jeho láska žít. Detailista s fotografickou pamětí (a zároveň hračička) Aleš zaznamenal dokonce i číslo toho stavení: 119.

Logo

„Vroucně milovaná Marino! Přečítám často ty drahé lístky od Tebe, ty mne vždycky umějí tak potěšit, neníť v nich ani slůvka, pro které bych sobě stěžovati musel, kdež já ku své lítosti sám se přiznat musím, že jsem Tě svými tolikrát byl zarmoutil. Jest mně to ale líto, drahoušku. Ale viď, že se již lepším?… Pokaždé kolikrát Ti píši, bych Ti předstíral, že Tě tak horoucně miluji, a Ty to již přece dávno víš. Viď?“

Svatba se konala 29. dubna 1879. Po ní dal Mikoláš Aleš vymalovat jednu místnost dvoupokojového bytu v Lázeňské ulici na Malé Straně v Praze samými českými lvy. Téhož roku odjeli novomanželé na svatební cestu do Florencie. A v bytě s českými lvy se jim narodily postupně čtyři děti. Prvorozená Veronika však vinou chybného počínání porodní báby zemřela po deseti dnech. Tomáš zasvětil život kantořině. Také on maloval, a docela zručně, ale jenom amatérsky. Výrazné vlohy po otci zdědila jako jediná Marie, které říkali také Maryna. (Aby se ale odlišila do maminky Mariny, psala se s ypsilonem.)

Mikoláš Aleš ve své pracovně

Maryna vystudovala akademii, ale víc než samotnému malířství se později věnovala uměleckému odkazu svého otce. Provdala se za doktora Emanuela Svobodu, přednostu hospodářského odboru pražského magistrátu a nejlepšího znalce Alšova díla a jeho životopisce. Benjamínkem rodiny byla Eliška. Jejím manželem se stal chorvatský lékař, kterého poznala za studií v Praze, a později přesídlila s ním do jeho domoviny. Obě Alšovy dcery se dožily vysokého věku. Eliška zemřela v devadesáti šesti letech, Maryna v devadesáti dvou.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související