933. schůzka: Šel malíř chudě do světa

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Pomník Mikoláše Alše v jeho rodných Miroticích, detail

My se tentokrát setkáme s výtvarníkem, jemuž se (ještě za jeho života) dostalo přízviska Národní malíř. Nebyl to žádný oficiální titul, žádný ouřad, žádná inštituce, natož monarcha, nic a nikdo mu jej neudělil. Obdržel jej totiž od českého národa.

Šel malíř chudě do světa.
No – jak se dařívá
těm, které živí paleta
a skromná česká sláva?

Hrnečku říkal, vař mi, vař,
peníze nejsou v míšku.
A kreslil dětem slabikář,
tu nejkrásnější knížku.

Tu oslík, slimák, strom a mrak,
jeleny kreslil, srnce.
Ty malé dával za šesták
a ty větší po korunce.

Slabikář pro školy obecné (1899) s kresbami Mikoláše Alše

A tu je majka, pták a klec,
had, úly, čmelák, raci.
Být umělcem je hezká věc,
však, žel, se nevyplácí.

A přece byl tak bohatý
jak nikdo v širém kraji.
Byl z těch, ač neměl dukáty,
kdo nejvíc rozdávají.

Můj bože, měl–li jaký hřích,
odpusť mu, nic to není!
A dej, ať se má v nebesích
jako o posvícení.

Začátek dnešních Toulek mohl připomínat moderní dokumentární film. Do jednoho hrnce hodíme nesourodé ingredience, asi jako když si pejsek s kočičkou vzali zástěry a pustili se do vaření. Asi takhle: pejsek by se sice v našem týmu našel (je to samozřejmě pan režisér). I jednu kočičku tu máme, že, dlužno však zdůraznit jednu věc: naše vaření je promyšlené, utříděné, nenahodilé, každý odstavec, každá věta, ba i každé slovo má svoje místo, a nadto vše souvisí s celkem. A ještě se myslím nestalo, že by se posluchač poté, co si vyposlechl Toulky, tak že by se svíjel a hekal a naříkal jako onen zlý pes, co ten dort, upečený pejskem a kočičkou sežral. Verše Jaroslava Seiferta, které tyto Toulky uvedly, ty jsou dnes vlastně tak trochu matoucí. Totiž v dnešních slabikářích bychom kresby Mikoláše Alše marně hledali – byl postupně nahrazen Adolfem Kašparem, Marií Kvěchovou, Václavem Junkem, Otou Janečkem, Helenou Zmatlíkovou, Alenou Kupčíkovou. Starším posluchačům (říkejme jim raději zralejší, jsou to každopádně ti, jimž nechybí historická paměť), tak těm bylo určitě od samého začátku jasné, o koho jde. Pro ně patří slabikář a Alšovy kresbičky k sobě přímo nerozlučně.

„Mikoláš Aleš přišel na svět 18. listopadu roku 1852 jako třetí syn zdejšího městského písaře Františka Alše a jeho manželky Veroniky, za svobodna Fanfulové. Mirotice byly v té době české venkovské městečko, čítající na čtrnáct set obyvatel, kteří žili ve 162 domech. Prostým početním úkonem zjistíme, že v každém domě se nacházelo průměrně 8 lidí. Velice utrpěly za husitských válek, ale Mirotičtí brzy všechny rány zacelili, staly se svobodným královským městem a od krále Vladislava II. Jagellonského dostaly výsady a nový znak s černým orlem s rozepjatými křídly.“

Alšův rodný dům v Miroticích

Domek, ve kterém Mikoláš přišel na svět, stál pod mirotickým kostelem. Pod ním byl příkrý svah, dole tekla říčka Lomnice. A ještě měl doškovou střechu. Ta vetchá chaloupka však mladému páru Alšových nepatřila. Byla napsána na manželčina bratra, na švagra Tomáše Fanfuleho. Původně Alšové sídlili ve výstavném kamenném domě na náměstí. Místní mu říkali Alšovna. Alšovnu postavil Mikolášův pradědeček Kašpar. Jeho otec přišel do Mirotic na začátku 18. století a stal se tak zakladatelem zdejší větve Alšů. Jenomže historie jejich rodu je mnohem hlubší… Sahá až do 16. století. Podle Alšovské kroniky (tu sestavil a kreslenými portréty vyzdobil Mikoláš Aleš) byl nejstarším dohledatelným členem rodu Daniel Aleš. Profesí: malíř. V alšovském rodokmenu se vyskytuje Aleš Žatecký, který se kvůli své víře musel po Bílé hoře vystěhovat z Čech. A patří do něj i Tobiáš Aleš z Kaplice, kterému věnoval Petr Vok z Rožmberka jako osobní otrokyni tureckou zajatkyni Fatimu.

„Mezi nejváženější občany Mirotic i okolí se vypracoval syn Petr Kašpar,“ píše historik výtvarného umění Luboš Hlaváček ve své knize o Mikoláši Alšovi. „Byl to velký silný muž, přítel vlastenecky smýšlejícího hraběte Josefa Vratislava z Mitrovic, potomka slavného českého rodu, v jehož držení bylo panství v Čimelicích. Kašpar byl písmák, rozšafný člověk, nadšený příslušník mirotického literárního bratrstva, zpěvák a v neposlední řadě výborný společník.“ Tak tenhleten Kašpar Aleš byl zvolen radním, ale brzy se té funkce vzdal. „Jsem velice zaneprázdněn, což mi překáží ve vedení pekařské živnosti.“

Skutečnou příčinu ve své žádosti krajskému úřadu v Písku Kašpar Aleš nezamlčel: „Podepsaný jest Čech jako špalek, následkem čehož úředním nařízením německým dokonale porozuměti a jich pochopiti nemůže, a tím by časem lehce upadl v zodpovědnost, čemuž jako počestný muž raději zavčas vyhnout se chce.“ Žádosti bylo vyhověno… ale o něco později si jej občané zvolili za purkmistra. On potom třináct let dobře a spravedlivě řídil záležitosti města.

Maxmilian Pirner: Portrét Mikoláše Alše (1872-4)

Na představivost malého Mikoláše mělo nejhlubší vliv vyprávění o jeho prastrýci Františkovi (což byl bratr Kašpara Alše). Bojoval pod knížetem Schwarzenberkem v napoleonských válkách jako černý kyrysník, Ve Francii ho těžce zranila střepina granátu a mladý čtyřiadvacetiletý voják tam zemřel. Často se o něm v rodině vyprávělo, jak jednou nečekaně zavítal domů, ale hned po několika dnech musel znovu k pluku a do pole, odkud se už nevrátil. Motiv vojáků a jezdců z napoleonské doby se pak začal objevovat už v Alšových raných kresbách. A my se pomalu, ale jistě dostáváme k Mikolášovu dědečkovi Kašparu Františku Alšovi. Jeho postava není zrovna příkladná. Za jeho působení se alšovská živnost dostala do dražby – kvůli dluhům. Říkalo se, že ty dluhy byly nezaviněné, že všechno se stalo kvůli lidské mstě, ale – kdoví…

Tenhleten Kašpar František Aleš měl sedm dětí, z nichž prvorozený František byl otcem Mikoláše. Jeho plánem bylo dostat se výš – studoval na píseckém gymnásiu, a krátce v Praze filosofii u piaristů, leč pro úpadek rodiny se musel vzdát snů o universitě. Vrátil se domů. Dělal pak hospodářského správce na statcích. „Byl vznětlivý a prudký, prudký,“ píše Petr Hora–Hořejš v 10. díle Toulek českou minulostí. „Párkrát se i popral.“ V jedné ze rvaček (jak jinak než nezaviněných) natolik zle pochroumal jednoho hocha (praví se v policejním záznamu), že musel na rok z Mirotic.

Když bylo Františkovi přes třicet, oženil se. Jeho vyvolenou byla Veronika Fanfulová, její rodiče kdysi v zámožné Alšovně sloužili. Takže dědic ztraceného majetku si vzal dceru čeledína… Do rodiny brzy přibyly děti, a byli to samíi chlapci: František, Jan a Mikoláš.

Mikoláš Aleš v roce 1877

„Jednou se v Miroticích objevili Cikáni,“ vzpomínal po letech Mikoláš Aleš. „Přitáhli bůhvíodkud, zčistajasna stál jejich tábor na kraji městečka. Špinaví, střapatí, rozdrbaní, s pověstí zlodějů a náramně záhadní. Přesto, že z nich šel tak trochu strach, ztělesňovali všecky moje klukovské sny a spády. Vždyť měli všechno, po čem bylo lze toužit: divoké koně, divoký oheň, divoké dálky. Všechno, co se nesmělo, bylo jim dovoleno. nemýt se, nestarat se, jít bez stání a kam se zamane! Na důkaz své náklonnosti dal jsem jednomu z nich, co bych jinak nedal žádnému ze svých mirotických kamarádů – celé své bohatství: mosazný knoflík s červeným sklem. Cikánek ho nevzal nadarmo. Vyčetl mi z ruky, že prý budu – písařem.“

Velice důležitým členem domácnosti byl bratr matky Veroniky, Tomáš Fanfule, starý švališér napoleonských válek. Malý Mikoláš přilnul ke strýci tak, že ho později nenazve jinak než "můj druhý otec." (Tím spíš,že ke svému skutečnému tátovi tak vřelý vztah neměl.) Strýček byl skvělý vypravěč a voják tělem i duší. Alšovi ztělesňoval ryzí typ českého člověka a vlastence. Na studiích v Písku nahrazoval Alšovým chlapcům mateřskou lásku i otcovskou péči. V malém pronajatém kvelbu u masných krámů vedl několik let studentskou domácnost svých synovců – vařil jim, uklízel, pral a zašíval – jako protřelý voják a starý mládenec tohle všechno dávno zvládl. Během své vojenské služby (trvala přes dvanáct let) sice ani jednou naostro nevystřelil, zato však o bitvách, o dobrodružstvích, o vojácích, koních, zbraních, o toulkách Evropou uměl ten starý vysloužilec užaslým klukům vyprávět jako žádný jiný. Všechny tři bratry začalo věru mocně přitahovat umění. A po Janovi zůstalo skutečně několik kresbiček, prozrazující značný výtvarný talent. Na jedné kresbě je maminka Veronika… a je hezká tak, jak ji její syn viděl. Když ten portrét od patnáctiletého kluka spatřil po letech Max Švabinský, prohlásil: „To je jak od Holbeina.“ Pod druhým obrázkem (je na něm hlava asi sedmiletého kluka) napsal autor Jan Aleš: „Kdo je to?“ Odpověď nebyla těžká: každý okamžitě poznal Mikoláše. „Bratr Jan byl mým prvním a snad nejvlivnějším učitelem kreslení. Tomu já děkuji svým uměním.“

Druhý bratr, Frantík, ten zase básnil. Protože však onemocněl na souchotiny (tedy na tuberkulózu), nebylo to básnění radostné. Septimán gymnásia (tedy patnácti– šestnáctiletý chlapec) myslel na úplně jiné věci, než by myslet měl. V šestnácti letech zemřel.

Max Švabinský

Rove temný, tajuplný,
ve tvé květy poklekám,
klidu pod vrbou tvou hledám
za večera sám a sám.
Pod krovem tvým poroseným
spí mé vlasti zvadlý květ,
bez něhož mi opuštěný,
truchlý tento širý svět.

Za dva roky nato, na Velký pátek (který v roce 1867 připadal na 23. březen) si bratr Jan vyšel na lov kamsi do pootavských lesů. Údajně měl z pistole (kterou držel nelegálně) střelit po čápovi. Zastřelil však sám sebe. Stalo se tak ve společnosti jeho dívky. Jan studoval ve Vídni zvěrolékařství a už jednou se pokusil o sebevraždu. Nikdy se neobjasnilo, jestli šlo o nešťastnou náhodu, nebo o vědomý sebevražedný čin. Mohlo jít pouze o jakousi demonstraci – Jan na sebe namířil a vyšla nechtěná rána. Trefil se přímo do srdce. Mikoláš však byl celý svůj život přesvědčen, že bratr už nechtěl žít. „Bylo v něm příliš mnoho nadání. I musil zahynout,“ to o svém bráškovi říkával. „Bratři byli géniové,“ tvrdil Aleš k stáru. „To já jsem nic proti nim.“

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související