935. schůzka: Pražský měšťan a inspektor kreslení na měšťanských školách a rádce ve věcech uměleckých

„Mohl jsem toho více zanechat. Ale teď už je pozdě.“

Vytvořil víc než 8000 nejrůznějších kreseb, náčrtů, kartonů, ilustrací a asi 65 olejomaleb. Byl malířem, kreslířem, ilustrátorem i jevištním a kostýmním výtvarníkem.
„Doma mě už mít nechtěli, tak co naplat. Jednoho rána vzal jsem hůl, otec mně dal požehnání se slovy, že mně přeje šťastnější život, než měl sám. Já zaběhl se rozloučit se strýčkem Tomášem Famfulem. A pěšky na Příbram. Tam jsem byl v poledne, je to 7 hodin cesty od nás z Mirotic. Chtěl jsem do Žebráka k strýci. V Hořovicích mě však přepadla noc, peníze nebyly, tak co, cesta vede výmoly, nemohl jsem se z toho labyrintu vyplést. Dva hlídající kluci mně popřáli pohostinství ve své boudě. Hlídali švestky. Ráno jsem přišel do Žebráka, našel strýce, otcova bratra. Pohostil mě upřímně. S bochníkem chleba a čtyřmi zlatými ubíral jsem se ku Praze. Psal jsem otci psaní, chtěl jsem ho potěšit, že jsem se měl dobře. V Berouně jsem sed na dráhu. Jsem v Praze, jak ale budu živ, nevím. Jsem tu od prvého. Ve čtvrtek jsem dostal zprávu, že mám otce pochovaného. Psaní ode mne již nedostal.“

Začátky měl Mikoláš (jak jsme si stačili říct už na minulé schůzce s Toulkami) velice těžké, a to jak na škole (kterou si protáhl na sedm let), tak i po ní. Využil tehdejší vymoženosti, že délka studií na škole zůstávala neomezená. Někteří studenti, jako jeho přítel Josef Tulka, studovali devět, další si prodloužili docházku třeba až na dvanáct let. Aleš sice mohl přejít na některou reálku jako učitel kreslení, ale neudělal to. „Mám snad svou hřivnu zahodit, zmizet v kantorské anonymitě? Ani nápad!“ František Ženíšek ho seznámil ze svým gymnaziálním spolužákem Alexandrem Brandejsem. To byl milovník nejenom přepychu, ale i výtvarníků. Aleš se Brandejsovi líbil. Viděl, že je na tom hmotně mizerně. A tak slovo dalo sovo a Aleš se ocitl v Suchdole.

„Miláčku! Pozejtří odjedu k panu Brandejsovi, kde se as čtrnáct dní zdržet musím. Těším se, že tam budu mít dobrou příležitost k studiu koní,“ napsal Mikoláš Aleš své manželce Marině v listopadu 1879. Zahájil svůj pobyt na statku v Suchdole u Prahy. Tedy: on to byl spíš takový zámeček (bohužel na začátku 21. století nacházející se v žalostném stavu). Původně byl postaven jako gotický a renesanční dvůr, později ho přestavěli do podoby barokního zámku. Byl v nájmu Alexandra Brandejse, statkáře, podnikatele, mecenáše a přítele předních českých malířů. O onom statku prohlásil profesor Zdeněk Nejedlý: „To byla Alšova universita.“ Jakkoli „rudý děd“ proslul řadou nepřípadných a často i zlobných názorů, kterými mnohým ublížil, s tou Alšovou universitou se trefil.

Suchdol leží kousek od Prahy, nad Dolní Šárkou. Kdysi to bývalo panství břevnovských benediktinů, které si pronajal zámožný statkář Brandejs, až fanatický hledač talentů. Autor Toulek českou minulostí Petr Hora–Hořejš o něm píše, že ze Suchdola učinil jakési „tusculum umělců“. Z veškerého kumštu mu bylo nejbližší umění výtvarné (možná ho k němu přivedl jeho spolužák na žižkovské reálce František Ženíšek). V prvním patře suchdolského statku bydleli Brandejsovi, přízemí se stalo ubytovnou a ateliérem mnohým mladým, později slavným malířům. Jezdili tam tvořit kromě Ženíška Brožík, Chittussi, Schikaneder, Schweiger, Myslbek, ale tuhletu společnost občas doplňovaly i osobnosti jiných zájmů, totiž Vrchlický, Zeyer, profesor Thomayer. Stavovali se tu i Jirásek a Winter (ti ovšem mířili na jinou adresu, do sousedních Roztok za tamním lékařem Čeňkem Rýznerem, který jako vášnivý archeolog–amatér odkryl několik desítek únětických hrobů a přispěl k poznání únětické kultury jako jedné z nejstarších v době bronzové).

Suchdolské období patří v životě Mikoláše Alše k těm nejplodnějším. Vlastně právě tady začal malovat. „Nebýt tehdy Žida Brandejse, byl bych musel snad zahynout. Žádný mně nepodal pomocnou ruku, jenom on." Pozdější dohoda mezi ním a Brandejsem zněla: „Může si tady dělat, co chce, má ode mne úplné zabezpečení, ale za každý obraz, který namaluje pro sebe, namaluje druhý pro mne, klar?“ „Mám se tak dobře, že kdybych se o půl méně měl, ještě bych říci mohl, že se mám znamenitě,“ napsal Mikoláš Marině. „Jsem jak velká voda!“

Psal ze Suchdola Mikoláš Aleš s nadšením (a drobet chlubivě) Marině. Není divu. U Brandejse se měl opravdu jako v bavlnce, zvlášť když si srovnal vedle sebe, jak předtím svízelně a často nedůstojně si obstarával živobytí. Už během studií dělal karikatury do časopisu Paleček, přičemž trnul obavami, že se na to přijde, neboť studenti měli podobné aktivity zakázány. A později si vydělával koncertním rychlokreslením při veřejných produkcích. Pořád jen to kreslení. Kreslíř. A co malířství? Na Akademii se kreslilo nejprve podle předloh, zvláště pak podle odlitků antických soch. Na druhém stupni byl na programu živý model, tedy nahá figura (ale jen mužská!), na třetím stupni se studovala kompozice. Potom byly předměty nepovinné. Ve vyšších ročnících byl mimo jiné nabízen kurs čistě malířský, nazýval se „Antiken Model und Malersaal.“ Tam se učilo „malbě podle přírody.“ Nikoli venku… v plenéru… v přírodě, to ne, zase to bylo konzervativní malování v ateliéru, podle předloh, ale – šlo o malbu, ne už tolik o kresbu. Tam se Aleš malovat neučil. On si tuto výuku nezapsal. Pravý důvod možná vězel v nedostatku prostředků… ale spíše proto, že „nechtěl jsem klamně napodobovat přírodu, nýbrž umocňovat ji. Ve svých obrazech jsem toužil mít vše poetické, třeba v přírodě nemožné.“

Ano, tak to byl tedy věru pěkný názor. Ovšem – bylo k tomu nezbytně třeba, aby se jedinec naučil (jakkoli, ale naučil) malovat. Což nebyl Alšův případ. Malbě jako takové se neučil, i když mohl. On měl k penzlíkům skoro odpor. (Penzlíky byly štětce.) Ono se totiž ničím jiným malovat nedá… Většinou. Alšovi rozhodně nechyběl talent, jenomže cvik, dril, řemeslo, hlavně to malířské… ano, to postrádal. „Až z vojny přijdu, musím se chopit už jednou těch penzlíků.“ To napsal, v jakémsi náhlém prozření, čtyřiadvacetiletý Aleš ještě z vojenské služby svému příteli Aloisi Jiráskovi. Konečně se rozhodl (po sedmi letech studia na akademii!), že začne malovat, že si vyzkouší svoje schopnosti v olejomalbě, že ji začne trénovat.

Na suchdolském Brandejsově statku (alias zámečku) se malíř Aleš vzepjal k vrcholnému výkonu v oboru olejomalby. On se ji sice teprve učil dělat, ale jeho pokroky byly očividné a bleskurychlé. Škoda, že toto první vzepětí bylo také poslední. Souběhem nepříznivých okolností a lidí brzy se od malování odvrátil zpátky ke kreslení. „V Suchdole vzniklo kolem třicítky olejů,“ píše Petr Hora–Hořejš. „Každý následující byl suverénnější než ten předchozí. Po Rákocziho pochodu následoval Hrob božího bojovníka, potom Husitský tábor, Zavraždění knížete Svatopluka, Staroslovanský pohřeb, Setkání Jiřího Poděbradského s Matyášem Korvínem“ – tento posledně jmenovaný obraz je opravdu ojedinělý, vzhledem k tomu, že autor neměl prakticky žádnou průpravu v technice olejomalby. Nebo možná právě proto. Právem nás při pohledu na toto dílo šestadvacetiletého mládence udivuje mohutnost talentu, která z obrazu čiší.

Aleš pobýval v kraji dějinami políbeném: Levý Hradec, Žalov, Únětice…Přímo z rukávu vysypal několik nových a dokoncipoval pár starších nosných nápadů k historickým cyklům, které nazval Smysly, Živly, Májový triptych, Praha. Jeden z nich ho přímo nadchl. Brandejsi nad jeho variantami žasl. Nezbylo mu než žasnout. Původně se Alšův cyklus jmenoval Báj o vlasti. Byly to spíš takové scenérie, neměly ještě společného hrdinu: Žalov, Rudohoří, Chrudimsko. Rek z Žalova pak ale vstoupil i do dalších obrazů. V Alšově náčrtníku vznikly alegorie, spojené do celku jedním protagonistou… Jako na divadle.

Divadlo. Psal se rok 1877, „a na jaře byla vypsána soutěž na nástěnnou výzdobu budovaného Národního divadla,“ píší autoři František Holešovský a Bohdan Lacina v Knížce o životě a díle Mikoláše Alše. „To dílo na kterémž teď pracuji, jest jedna z mých největších myšlenek,“ napsal v dopise své tehdy ještě snoubence Marině. Načrtl ještě lyrické scény Jizery a Mže, ale pak začal váhat.

Kromě toho zrovna intenzivně pracoval na Setkání Jiřího Poděbradského s Matyášem Korvínem, a řekl si, že se nebude rozptylovat prací pro soutěž (od které si vlastně nesliboval žádný kladný výsledek). Jenomže statkář Alexander Brandejs si Alšovy náčrty k Báji o vlasti prohlídl, a vycítil, že v tom cyklu tkví hluboká myšlenka národní, která svým obsahem jako by byla komponována pro památník vzkříšení českého národa. To všechno chtěl však Aleš nechat plavat. „Zešílel jsi? Vždyť na nic lepšího se nedá přijít!“ A Brandejs hučel do Alše tak dlouho, až ho umluvil a v poslední možné chvíli ho strčil do kočáru, aby stihli dojet pro soutěžní podmínky. Malíř začal na svých obrazech horečně pracovat, rozšířil jejich počet na čtrnáct. Mají podobu lunet (což je půlkruhová plocha stěny – tvar Měsíce ve čtvrti). Nejčastěji se nacházejí pod valenou klenbou nad okny a dveřmi; případně se tak říká přímo malbě na takové ploše.

Názvy Alšových lunet? Stráž na pomezí, Pověsti a osudy, Domažlice, Léčivá zřídla, Rudohoří, Severní průsmyky, Jizera, Trutnov, Krkonoše, Dvůr Králové, Chrudimsko, Táborsko, Otava, Žalov. Poté, co se Aleš nechal přemluvit k účasti v soutěži, spojil se k dopracování své koncepce s Františkem Ženíškem, a pak přišel onen povznášející únorový den roku 1879. Návrh na výzdobu foyer Národního divadla – tedy projekt čtrnácti lunet, stropu a dalších ploch, vše pod značkou Okřídlená paleta – ten návrh v konkursu vyhrál. „Včera doktor Rieger seděl dvě hodiny před mou prací a každému vysvětloval vše tak, až nakonec ochraptěl a ke všemu i slzel.“ Za vítězství dostali oba dva a půl tisíce zlatých. I když si je rozdělili na půl, byly to pro Mikoláše peníze, jaké pohromadě ještě neviděl. Teď už se mohl i oženit. Měl na to ostatně léta – bylo mu dvacet sedm, nevěstě dvacet dvě léta. „Mikoláš měl s Marinou v posledku trápení,“ píše v 10. díle Toulek českou minulostí Petr Hora–Hořejš. „Aby nebyla odkázána na milost příbuzným, kteří navíc její známosti nepřáli, našla si místo ve Vídni a odmítala se vrátit. Když už, tak jenom na svatbu. Teď se mohl sebrat, milou z Vídně unést a dovléci ji k oltáři. Přesně to také učinil. A 29. dubna 1879 spolu poklekli před farářem mirotického kostela svatého Jiljí. Poté se vrátili hned do Prahy. Na nádraží je očekával sám kníže Brandejs, aby je odvezl do malostranského bytečku v Lázeňské ulici. Bydlišť pak vystřídají během života v Praze na tucet…“

Navzdory všem trampotám, které ho potkaly, měl Aleš manželství šťastné, v tom životopisné knihy ani film nelhaly. Zato ve všem ostatním se od něj štěstí jakoby odvrátilo. (Muselo se zřejmě nutně věnovat jiným, kteří už tak toho měli dost.) Mikoláši se ještě podařilo odejet s Žendou (tedy Ženíškem) na zkušenou do Itálie (studijní stipendium bylo součástí jejich soutěžního triumfu). Když byli zpátky doma, pustili se do vskutku horečné spolupráce – začali propracovávat provádění předloh v reálné velikosti. Ateliér si Aleš pronajal spolu s malířem Aloisem Tulkou. Tento rodák z Nové Paky se také zúčastnil konkursu na výzdobu lunet, ale pro lodžii Národního divadla. Jeho návrhy byly přijaty, a když obdržel cestovní stipendium, odebral se (podobně jako Aleš a Ženíšek) na tři měsíce studovat památky Terstu, Benátek, Padova, Florencie, Perugie, Orvieta a Říma. Po svém návratu namaloval v Národním divadle celkem pět lunet: Poesie dává lidstvu bohy, Láska mateřská a láska milenců, Poesie, štěstí a žal, Píseň utlačené svobody a Vlastenectví.

Aleš a Tulka měli nejenom společný ateliér, ale byli to také nejlepší přátelé. „Chodíval často večer k nám na besedu,“ vzpomíná na něj Alšova dcera Maryna. „Hrával překrásně na housle, až se lidé zastavovali a poslouchali pod okny našeho bytu. Tatínek s maminkou rádi vzpomínali, jak při jedné večerní besedě – bylo to 4. března 1881 – musel tatínek před půlnoci svému příteli Tulkovi důvěrně pošeptat, aby odešel domů, že čáp klepá na okno. Když Tulka odešel, netrvalo dlouho, dostala jsem brášku Tomáše.“

V tom společném ateliéru Aleš kreslil kartóny lunet v měřítku jedna ku jedné. Dřel na nich dlouhé dva roky, až do podzimu roku 1881. „Jak definitivní výraz našel ten mladý hoch pro těžký problém lunetové kompozice, to je prostě obdivuhodné,“ napsal o čtvrtstoletí později estetik Milan Jiránek. A byla to pravda. Co působilo v soutěžních akvarelech trochu jako pohádka, přerostlo v kartónech do bohatýrského eposu, což muselo šéfům od Národního divadla velice imponovat. Leč neimponovalo. Notáblové Zlaté kapličky nad Vltavou, Josef Zítek a Miroslav Tyrš, byli jiného náhledu. Přesněji řečeno – měli zcela opačný názor. Oba dva byli obdivovatelé renesance. „Ten svéráz… a ta živelnost Alšova… ne, nic z toho nevyhovuje!“ Umělecké kvality však Mikoláš Aleš přece měl… „No ano… ano… kreslit jistě dovede. Pánové, umí ale vůbec malovat, rozumíte – malovat? Umí dělat fresky?“ Dali mu za úkol zkušeně zpracovat kus plochy načisto, na zeď. „Výsledek zkoušky… je špatný! Ve foyer je šero… A Alšovy barvy jsou příliš tmavé!“ Tedy: pro Zítkovy oči.

No a vzápětí přišel konflikt s kartónem Chrudimsko. Aleš na něm namaloval bohu Velesovi – psí hlavu. „Vždyť tím nahrajeme Němcům,“ rozčiloval se František Ladislav Rieger. „Budeme pro ně smečkou psů! Národem – ale jakým? Psím!“ Autor musel kapitulovat a Chrudimsko předělal. Z pohanského boha stád a rolnictví Velese (který byl v souladu s tradicí zpodobňován s psí hlavou) udělal mladíka s hlavou lidskou (i když s tuřími rohy, ovšem docela nenápadnými, to vše, aby nedostal zase vynadáno). Kompromis. Jenomže to ještě nestačilo. Dali mu taky namalovat reál lunety Jizera, no a Aleš v očích poroty opět neobstál. Což by našince již notně naštvalo. Však se Aleš také rozčílil, došlo k sérii konfliktů a k výměně názorů, ba hádek, což vyvrcholilo tím, ale Alšovi práci odebrali. Vyhrál investor. Nikoli tvůrce. (Dodnes platné pravidlo.)

Nejdříve na realizaci poslali (aby se stihl termín) spěšně stlučenou partu malířů. Nakonec převzal odpovědnost za prováděčku oblíbený, nekonfliktní, Tyršem i Zítkem preferovaný suverén, přeochotný plnič přání František Ženíšek. Tím ovšem skončilo i staré přátelství dvou bezesporu schopných a v lecčems i rovnocenných malířů. Aleš nemohl Ženíškův krok přijmout jinak než jako zradu, zvláště když později i reprodukce lunet v časopisech autorsky podepisoval pouze svým jménem.

Okřídlená paleta… Ale ta křídla jí byla podvázána… Jako kdejaké slepici na dvorku.