936. schůzka: Přišel jsem – a nepoznali mě

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Detail skici Mikoláše Alše

Během dnešní schůzky dojde do svého cíle muž, který znamená pro české výtvarné umění tolik jako málokdo jiný. Jeho život končí v únavě a v trpkosti. O tom svědčí i výrok z jeho posledního roku: „Přišel jsem… a nepoznali mě.“

Okřídlená paleta s podvázanými, možná rovnou ustřihnutými křídly – ano, tak skončil původní návrh Mikoláše Alše a Františka Ženíška, který zvítězil v soutěži na výzdobu Národního divadla právě pod tímto názvem: Okřídlená paleta. Zatímco před rokem 1879 zůstával Mikoláš Aleš širší veřejnosti celkem neznámý, po onom vítězství vyletěl nahoru hodně vysoko (cyklus Vlast vyvolal všeobecný obdiv), ale nedlouho poté (když dosáhl Kristových let) z veřejného prostoru stejně rychle vymizel. Zanevřel na olejomalbu, štětec vzal do ruky leda kvůli akvarelům (výstavy neobesílal, zavřel se v bytě), a den co den, z týdne na týden, z roku na rok, v kuchyni nebo u svého nadmíru prostého pracovního stolu odváděl práci, kterou tehdejší výtvarníci ve své většině podceňovali. Aleš živil rozrůstající se rodinu z krejcárků, posbíraných za mizerně placené kresby pro časopisy. Dělal desítky, stovky, tisíce kreseb. Obětoval se činnosti, které se v jiných oborech říká rumařina. (Rumař je dělník, který nakládá a odváží stavební rum. Rumařina je synonymem pro těžkou, úmornou, špatně placenou práci.)

Kreslil pro humoristický Šotek, pro Osvětu, pro přílohu časopisu Paleček, a ještě pro mnoho dalších periodik. „Aleš se s novou situací rychle sžil, naučil se mít tu práci rád,“ píše Petr Hora–Hořejš v 10. díle Toulek českou minulostí. „Vždyť cosi podobného dělal náruživě už od dětství – chvějivou, výrazně stylizovanou a přitom přesnou čarou zachycoval život současný i minulý ve všech jeho myslitelných podobách. Do každé z těch kresbiček, aťsi mizely s všedními dny do neznáma, aťsi měly kratičký život daný efemérností časopisecké produkce, se dál promítaly základní vlastnosti Alšova uměleckého naturelu. Jeho talent, fantazie, lehkost ruky, neuvěřitelná optická paměť i láska k této, v jeho očích něžné práci.“

Jedna z lunet pro ND-reprodukce

Společně se svým přítelem Aloisem Jiráskem se věnoval českým dějinám; každý přitom obdělával to svoje políčko. Největší láskou obou bylo husitství. V našich vzpomínkách, představách, v naších myslím je Alšova ikonografie v tomto směru směrodatná. (Já bych řekl, že až směroplatná, a to je co říct.) Těžko si dnes kdo představí Jana Žižku, a také Jana Kozinu a já nevím ještě jakou další osobnost z naší historie, aniž by se mu zároveň nevynořila kresbička ze starého slabikáře, ze Starých pověstí českých, což platí samozřejmě pouze o generaci, narozené v hlubině 20. století… nikoli na jeho mělčině. Odborníci mluví v souvislosti s Malovanou abecedou, se Slabikářem, s První čítankou, že to byly geniální Alšovy zásahy do české pedagogiky. Každý z obrázků pro Slabikář byl předepsán, jenomže v Alšově podání se stal němou poezií. A ty ilustrace pak kultivovaly několik generací. I díky básníkovi Jaroslavu Seifertovi:

Zní opět staré vzpomínky,
nikdo jim neodolá:
Jde chlapec vedle maminky
a už začíná škola.

Slabikář pro školy obecné (1899) s kresbami Mikoláše Alše

Slabikář vidím v duchu zas
s obrázky Alšovými.
Bože, bylo tam tolik krás,
jež dávno zapadly mi.
Neskáče pes už přes oves,
jak tenkrát v písničce skromné,
větříček sice foukal dnes,
neshodil hruštičku pro mne.
Tak jenom napadlo mi,
jak jsem v té knížce čítal,
čas letěl nad těmi deskami,
já roky nepočítal.

Kreslíř Aleš hodně studoval, hledal v knihovnách a dalších pramenech a vybudoval si během let vlastní rozsáhlý obrazový archiv. Nutno přiznat, že ne všechno z historie (tedy viděno z dnešního hlediska) bylo jím nakresleno do detailu přesně, ale i tak byly jeho znalosti kdejakého dobového módního doplňku prostě fascinující. Kromě mnoha jiných (suverénně zvládaných) disciplín byl Aleš dokonalým módním návrhářem napříč stoletími. A znovu dodáváme: valnou část reálií maloval zpaměti. První významnější zakázku v oboru knižní ilustrace získal, když mu zadali Čelakovského Ohlas písní ruských. (Předtím však odvedl ilustrace k Arbesových Štrajchpudlíkům) A pochopitelně hodně času věnoval knížkám svého přítele Aloise Jiráska. „Tvoji Psohlavci prý udělali na Domažlicku náramný dojem. Teď prý již věří, že byl Kozina svatý. Mám jednoho příbuzného, učitele Alše, který je v Milavčích a má tam holku. Ten na mne tlačí, abys svým vlivem přispěl k brzkému dalšímu vydání Psohlavců. Kozinovi odhalí na jeho statku desku.“

Jan Vilímek: Alois Jirásek

Sám se ovšem v oboru ilustrátorském nepovažoval za toho pravého: „Vždyť já ilustrátorem vlastně nejsem… Povedou se mi jen takové věci, které mne samotného napadnou." A jako obvykle i tady narazil. „S jeho kresební manýrou není snadno se spřáteliti,“ objevila se v novinách ne zrovna přívětivá kritika. „Má švih… umí zkratku… také milou slovanskou oblost linií u něj shledáváme. Jenže to vše je projev jeho ledabylosti. Chybí zkrátka precizní péče při vypracování.“ Nicméně – nakladatel byl asi spokojen, protože Alšovi vzápětí zadal vážné a kontroverzní téma. Uprostřed rozhorlených sporů o pravost rukopisů Královédvorského a Zelenohorského se rozhodl je vydat – a to s bohatou výzdobou, na níž zatím pohořel každý, kdo se o to pokusil (včetně Mánesa). Ilustrovat Rukopisy znamenalo ilustrovat falešné Rukopisy… Tehdy však spor o ně nebyl ještě zdaleka rozhodnut. Smetana napsal operu Libuše, přičemž v libretu byl citován přímo Rukopis zelenohorský. Také jeho kolega Václav Jan Tomášek z nich vycházel. A Karla Hynka Máchu přivedly Rukopisy k básni Máj.

Rukopis zelenohorský - Libušin súd, ilustrace Mikoláše Alše

Mánes se jako první pokusil zpodobnit hrdiny Rukopisu královédvorského… Josef Václav Myslbek vytvořil sousoší Záboj a Slavoj – jména hrdinů i jejich příběh našel v Rukopisech. Po celý dlouhý čas se české umění inspirovalo zdrojem, o kterém se posléze zjistilo, že je šikovným falzifikátem. Mikoláš Aleš odmítal uvěřit, že by se ve věci jemu svaté, v otázce mýtických začátků našich dějin, mohl někdo dopustit hanebného podvodu. Ostatně – on sám namaloval vítězný cyklus Vlast pro foyer Národního divadla – a ten byl také inspirován Rukopisy! Nyní dostal šanci pokračovat v tématice, k níž se kdysi citově i výtvarně cele upnul. A jako předtím Mánes, i on dostal od skeptiků vynadáno tolik, že si to za rámeček nedal.

Sousoší Záboj a Slavoj od J. V. Myslbeka z roku 1881, inspirované Rukopisem královédvorským

„Rukopis dodělávám. Vycházet to počne někdy na léto. Ale mám s tím kříž, nakladatel málo platí rytcům, a to víš, že to mé věci neprospěje – tuhle jsem se na dvěma zkaženými listy až zarazil. Kdyby mně to jen hezky šlo, myslím, že by to pomohlo tlačit.“ V dobré víře (a ve velmi krátkém období) nadělal 77 typicky alšovských ilustrací. „Ještě během práce vyšlo pár ukázek v tisku,“ píše ve své knize, jež má totožný název jako tento rozhlasový seriál, její autor Petr Hora–Hořejš. „Je fakt, že při procesu reprodukce (kresebné předlohy se tehdy převáděly buď to dřevorytů, nebo se zpracovávaly zinkograficky), že tedy uplavalo leccos z hebké Alšovy linie i stínování, obrázky jako by ztvrdly. Nicméně kterýsi kritik neváhal pochválit Alšovu práci za poetičnost, něhu, klid a prostotu.“

To ovšem značně rozlítilo majitele Národních listů, doktora Grégra. (Ale taky to mohla být zamaskovaná pomsta nakladateli, s nímž měl Grégr obchodní spory.) Pan doktor Grégr, odborník na kde co a na kde koho, reagoval na Alšovy ilustrace k Rukopisům velice nevraživě. Kdyby však jenom to. On reagoval až neslušně: „Je to práce kvapná, bez studií a promyšlenosti. Zrovna hrozný je obraz Libušin súd. Ženská figura, znázorňující Vltavu, hodí se spíše za tiketu na láhev s punčovinou, a vysoce básnivá figura Libuše stojí tu jako stará, škaredá, zkroucená bréca.“ Věru vytříbený posudek. Hodný pokleslého bulváru. Ostatně o bohaté ornamentální výzdobě (jejíž folklorní projevy i principy Aleš dobře ovládal díky mamince Veronice) pan doktor napsal: „Spatřuji v nich soubor hrubých, bezmyšlenkovitých klikatin, tak primitivních, jako by je byl nakreslil nedovedný žáček.“ A veškerý ten hanopis uzavřel slovy: „Divíme se věru, jak může starší umělec zlehčiti podobnou mazanicí své jméno a urážet obecenstvo. Práce tak mělká, povrchní a ohyzdná nestojí ani za papír a náklad.“

Jan Vilímek: Julius Grégr

Pan doktor Grégr byl jako erudovaný právník, mediální podnikatel a mladočeský politik úspěšný, ale aby byl výtvarným kritikem, na to rozhodně neměl. Za Alše se (proti Grégrovi) postavila tehdy řada osobností. Jakub Arbes se svou přímočarostí prohlásil: „Bouře proti kritice je veliká. Všeobecně se praví, že byla psána v ožralosti.“ A Za Alše se postavili i škrétovci, tedy mnichovský výtvarný spolek tamních akademiků, mezi nimi Luděk Marold a mladý Alfons Mucha. „Rozhořčeni bídnou bezohledností Vašich odpůrců a na důkaz našeho obdivu pro umění Vaše,“ napsal Alšovi Alfons Mucha, „uspíšili jsme dávný svůj úmysl, berouce si za čest Vás jmenovat čestným členem akademického spolku našeho. Naší prosbou jest: neohlížejte se na bídné své okolí, ale působte dále s obvyklou horlivostí, neb tím jenom střádáte perly na korunu české slávy.“

Pamětní deska Mikoláše Alše v Karmelitské ulici č.25

Sám Aleš na Grégrův výpad nereagoval. Až po velice dlouhém čase si o této záležitosti zapsal: „Český malíř je jako gumový míč, hozený do povětří, nejprve vysoko skáče od země, potom pořád volněji a zůstal by posléze jako mrcha ležel na silnici, kdyby nepřišel nový náraz, totiž kdyby do něho někdo pořádně nekopl. O ty kopance není u nás nikdy nouze.“ A hodnotitel současný, autor knižních Toulek českou minulostí Petr Hora–Hořejš, věru případně dodává: „Takový to byl příběh. Aleš jich zažil víc, tento byl uveden spíš na ukázku, protože je jak z pohádky. Přijde venkovan do Prahy, slouží své milované vlasti, kterak dovede nejlíp, tu ho však okřiknou podnikatelé, že jim kazí dílo, příště zas politici a právníci, co předem vědí všechno líp, co jim patří silnější hlas a nestydí se rozumět čemukoli. Politice, kšeftu, umění. Dokonce někteří i vážnosti lidu požívají. Poněkud prostomyslnější venkovan má vůči těmto mocným jedinou možnost obrany: tvrdě dál pracovat. Není ta pohádka stále aktuální? My jsme si ostatně obrázky k Rukopisům prohlédli. Nemusejí se každému zrovna dvakrát líbit, dneska je jiná doba i vkus, a každý nechť si ponechá ten svůj. Ani jednu hnusnou brécu však na nich nevidět.“

Dej mi pán Bůh synka,
co na cimbál cinká,
on mně bude cinkati
v noci u vokýnka.

Tuhletu veršovánku složil Aleš. Nikoli k stáru; už dávno, tehdy ještě studoval na Akademii. Spředl dohromady básničku, text písničky, popěvek, který doprovodil kresbou – samozřejmě spatra. Tím skutečně prvním dílkem, který se dochoval (to nebylo autorovi ještě ani dvacet let) byl ilustrovaný popěvek o koníčku. Pak nechal tuhletu myšlenku spát (sem tam ovšem takhle vyzdobil dopis Marině), a vrátil se k ní za čtvrt století nato, když se v roce 1895 konala v Praze slavná Národopisná výstava. Na ní se prodávaly (za deset krejcarů) Alšovy sešitky na způsob špalíčků – kramářských písniček. Úspěch byl mimořádný. Alšovy něžné ilustrace braly za srdce. Ještě během trvání výstavy vyšel Minišpalíček šestnáctkrát. K příštímu knižnímu vydání Špalíčku byl už jenom krůček. Aleš vyhotovil také záhlaví hned pro několik desítek českých periodik – Světozor, Havlíček, Šotek (mimo mnohé jiné).

Mikoláš Aleš - Špalíček

V druhé polovině svého života proseděl tři desetiletí a po vzoru té nejpracovitější i nejskromnější včely prostě do úmoru dřel, aby na všech stranách sloužil, a to všem žánrům kreslířské a ilustrační tvorby. Neplatili ho dobře. Proto (v tichém zoufalství) vzal i ilustrování Snáře nebo Vykladačky snů. Zdobil nejenom básničky, písničky, říkánky, a třeba i ty snáře. On také zdobil celé domy. Mnohý Pražan zná jeho barevná sgrafita na Wiehlově domě na Václavském náměstí, na Štorchově domě na náměstí Staroměstském, nebo na Rottově domu na Malém rynku. V Praze se lze setkat s Alšovými malbami i v Obecním domě, a také v Zemské bance na Příkopě, rovněž ve Staroměstské vodárně a v hostinci u Šenfloků. Navrhl fresky hned pro pět domů v jedné řadě v Nerudově ulici – číslo dva až 10. Plzeňané zase vědí o neuvěřitelně rozlehlých, několikaakrových freskách, zdobících celé bloky domů. Alšovy rozlehlé venkovní i interiérové malby se nacházejí mimo jiné v Pardubicích (v děkanském kostele a na bráně), v Písku jsou to sgrafita na fasádě hotelu Otava a na obytném domě, ve Vodňanech je doslova pomalovaný celý interiér kostela Nanebevzetí Panny Marie, sgrafity od Mikoláše Alše se chlubí budovy spořitelny a školy na náměstí ve Strakonicích, další jsou k vidění v Protivíně, v Náchodě nebo až ve valašském Vsetíně.

Vodňany, děkanský kostel Narození Panny Marie, sgrafita na západním štítu, návrh: Mikoláš Aleš, realizace: Josef Bosáček, 1896

„V neskutečném tempu a rozsahu navrhoval (a semtam i prováděl) výzdobu soukromých i veřejných prostor, exteriérů i interiérů. Zušlechťoval, okrašloval činžovní vily, peněžní ústavy, radnice, školy, kavárny, hostince, často a rád také venkovské i městské kostely.“ Byl připraven vyrovnat se s jakoukoli objednávkou. Přiznával, že ho to baví, také však, že mu jde o výdělek. „Bylo to honorováno až běda!"

„Tatínek chodíval brzo spát, ale časně ráno vstával,“ vzpomínala na svého otce Mikoláše Alše jeho dcera Maryna. „Když se umyl, maminka mu přehodila ručník přes ramena a načesávala mu jeho kudrlinky. A tatínek leckdy pod vousy se smíchem poznamenal: Pan farář a jeho kostelník. Když vypil šálek čistého čaje bez cukru i zákusků, dával se ihned do práce, vytvářel si v duchu myšlený motiv a ráno pak s lehkostí jemu vlastní v pravém slova smyslu kresbu napsal. Ať to byla pohádka, národní písnička, bohatýr, husitský hejtman, nebo celá kompozice velkých kartónů k výzdobě domovních průčelí. Večer míval napnutý velký čistý papír na tabuli nebo pro větší kresby přímo na zdi, na níž měl přibité voskované plátno jako podklad. Ráno my děti, když jsme oči otvíraly, byly jsme kolikrát jako v Jiříkově vidění. Nežli tatínek začal kreslit kartón, přeměřil si umělecky přimhouřenýma očima plochu papíru v odstupu, přistoupil, sem tam ťukl uhlem, lehounkými čarami nakreslil obrys kompozice a již silnými konturami začal obraz vytahovat. Šlo to, jako když si hraje. Kreslicí uhel jen skřípěl, kousky odletovaly, zanedlouho byl hotov celý kartón.“

Idylický život… Na první pohled (či vlastně poslech) ano, ale dlužno dodat, že Aleš, který zasvětil život každodenní nenápadné práci, kterou dělal rád, s láskou, tak se nějakého jmění (natož velkého) nedomohl. Jakési přece jenom lepší životní úrovně se dočkal až začátkem 20. století. Předtím žil s rodinou v těch nejskromnějších poměrech, často se stěhoval (ze sociálních důvodů). Až roku 1900 se Alšovi nastěhovali do rozlehlého moderního domu na Vinohradech, dokonce si mohli dovolit mít služku. „A jenom ještě taková drobnost… detail,“ kterého si povšiml Petr Hora–Hořejš:

Hrob Mikoláše Alše na pražském vyšehradském hřbitově

„Jeho osudovým dnem se stal 29. duben. 29. dubna 1879 uzavřel sňatek (což ještě nic tragického nebylo). Horší bylo datum 29. dubna 1901, kdy vyhořel jeho rodný dům v Miroticích. A 29. dubna 1945 byla vybombardována Alšova, dům jeho předků.“ Svůj úděl komentoval Mikoláš Aleš trpce: „Přišel jsem, a nepoznali mě. Co jsem mohl být – tohle jsou jen zlomky – a ještě z těch jiní těžili a těží. Začal jsem Vlastí… a skončil jsem – písničkama.“

Šedesátku oslavil, ale dalších narozenin se už nedožil. Zemřel v noci z devátého na desátý červenec 1913. Krátce předtím si povzdechl: „Už mi není možno po světě choditi.“ Hodiny odbíjely půlnoc, když zavřel oči.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Když vás chytne klasika, nikdy vás už nepustí. I kdybyste se před ní plazili.

Petr Král, hudební dramaturg a moderátor Českého rozhlasu

Nebojte se klasiky!

Nebojte se klasiky!

Koupit

Bum, řach, prásk, křup, vrz, chrum, švuňk, cink. Už chápete? Bicí! Který nástroj vypadá jako obří hrnec ze školní jídelny potažený látkou? Ano, tympán! A který připomíná kuchyňské police? A který zní jako struhadlo? A který jako cinkání skleničkami? A který zní jako vítr?