857. schůzka: Neslyším!

Prozatímní divadlo převrátil Bedřich Smetana vzhůru nohama. Doplnil repertoár, přezkoušel hudebníky, nevalné nahradil kvalitními, po orchestru se zaměřil na zpěváky, nestačilo mu jejich hlasové žonglérství, vycvičené na Trubadourech a Rigolettech.

„Dosti jalového kokrhání!“ A kupodivu v souboru Prozatímního divadla si Smetanu oblíbili – po pánovitém a obávaném Maýrovi, který za kdejaký prohřešek ukládal peněžité tresty, nastoupil šéf, zacházející se všemi jako se sobě rovnými – nikoho nesekýroval, zkoušky zbytečně neprotahoval, a pokud měl někoho pokutovat, nešťastně přešlapoval: „Vždyť dostává sotva gáži 30 zlatých, je ženatý, otec rodiny.“ Jen jednou pokutu opravdu udělil, protože několik členů sboru rušilo zkoušku, ale druhý den, když ho přišli prosit, aby jim trest odpustil, připadl na šalamounské řešení: „Rušení zkoušky se pokutovat musí – bez pardonu! Víte co? Já za vás za­platím sám, ale – pokuta musí být!“

Eduard Nápravník a Bedřich Smetana na detailu obrazu Ilji Repina Slovanští skladatelé

Kolikrát se stávalo, že se mu o přestávce pánové z orchestru rozprchli kou­pit si něco k jídlu a při cestě si zaskočili na sklenici piva do hos­tince U Zpěváčků. Když se dlouho nevraceli, volával na divadelního sluhu: „Franc, skočte k Písničkářům, že už čekáme!“ A když se vrátili, tak je napomínal: „Děti, děti, co mi to děláte?“ A toho úplně posledního opozdilce tvrdě sežehl: „Ale no tak človíčku, človíčku!“ Prostě se vyznačoval povahou, se kterou lze v divadle rychle došéfovat. (A nejenom v divadle.) Smetana měl navíc v zádech odsunutého Maýra, ke kterému později přibyl ještě zhrzený příznivec Pivoda... oba dva si drželi v souboru své donašeče. Smetana však měl autoritu. Uměleckou.Uprostřed pilné práce dramaturgické, dirigentské i organizační se Smetana stihl podílet i na společenském a bouřlivém politickém životě. Účastnil se například většiny táborů lidu, jimiž Češi po rakousko–uherském vyrovnání manifestovali svoje roztrpčení nad tím, že Maďarům byla dopřána svoboda, zatímco volání po přiznání politické autonomie a svéprávnosti zemím Koruny české bylo ve Vídni opět oslyšeno.

Byl zjevně na vrcholu tvůrčích sil. Sám si pochvaloval: „Kdykoli mi kyne naděje, že budu mít celé odpoledne plně pro sebe, vždy požádám svou milou ženu nebo kuchařku Barušku, aby mi připravila škubánky, sypané mákem a polité máslem. Ty mi chutnají tak neobyčejně, že po obědě v náladě velice uspokojivé vydržím třeba šest hodin bez přeru­šení při skladatelské práci a tvořím tak lehce a šťastně, že třeba na jeden ráz složím půl jednání.“ V takové pohodě se rodil Dalibor, Smetanova třetí opera. Po díle nejradostnějším a nejzpěvnějším, po Prodané nevěstě, přišlo dramatické dílo nejtragičtější – obsahem, hudebním výrazem, dokonce i dopadem na příští osudy tvůrce. Premiéra, která se konala 16. května 1868, v památný den položení základního kamene k Národnímu divadlu, vzbudila rozpaky. Ovace sice byly, ale spíš slavnostní než upřímné. Při repríze bylo v hledišti poloprázdno. A znovu ten chlad. Po dalších třech představeních musel jít Dalibor ze scény. Jenom přítel Jan Neruda napsal: „Bůhví, jaké podivné kouzlo je ve Smetanově hudbě. Když posloucháme jeho tóny, stáváme se lepšími lidmi.“ Kritikové však mluvili o něčem úplně jiném: „Kde Wagner přestal, Smetana pokračuje. Zpěv je pochován, orchestr ho potlačuje. Snahou zavléci české umění do Wagnerova vlivu odvrátil se Smetana od šťastně nastoupené cesty.“ Smetanu pracovní postup Richarda Wagnera lákal. Pou­žití příznačných motivů pro hlavní postavy a situace… zpěv jako ideali­zovaná řeč… nekonečné melodie v orchestru...

Na druhé straně ho to vypjaté germánství odpuzovalo. „Slyšel jsem o jeho příkrém a hrubém chování a nestál jsem proto o seznámení, ba vyhýbal jsem se tomu, neb jsem též citlivý a urážlivé chováni vůči sobě nesnesu.“ Neznal ho osobně, ale sledoval každou Wagnerovu novinku. Byl si vě­dom, že nutno „oddělovat zrno od plev: na základě Wagnerovy reformy usilovat o české hudební drama, jež by bylo ohlasem naši zpěvné duše.“ O další představení Dalibora však nebyl zájem. „Tomu říkáte opera? Jde leda o skladbu pro orchestr s průvodem lidských hlasů. Měla by se spíš jmenovat Milada – podle jediné postavy, která hýbe dějem; Dalibor jen nečinně blouzní, jeho vzdechy zavánějí homosexualitou. Je to celé naparfémované.“ Po pěti reprízách nezbylo než Dalibora stáhnout. Smetana propadl. Na rozdíl od českých hlasů špička německé kritiky dr. Ambros, který přednášel dějiny hudby na universitě, poznamenal: „A přece každá nota v Daliborovi je perla! Tenhle Smetana se tu vyjímá jako velryba v rybníce!“

Mezitím byla zase u nás mela, po táborech lidu na Žižkově a na Pankráci byl nad Prahou vyhlášen výji­mečný stav. Nepokoje se přenesly do ulic, řečníci bouřili proti vládě: „Jenom slibuje, a nic neplní – věčně vyjednává, a nikdy nejedná!“ Armáda s četnictvem oblehly město, vybubnovaly stanné právo, přikročily k trestním akcím. Předáci putovali za mříže, vojenské soudy jim vyměřily celkem 73 roky, cenzura vybílila noviny i s redaktory (pravda, mohli si do cel vzít s sebou své peřiny, knihovny, dýmky a příbor, jeden hudební nástroj a zrcadlo, někdy dokonce i pejska, směli si posílat pro jídlo, dámám bylo dovoleno přinášet žalářovaným květiny. Postiženi byli také povozníci, kteří sváželi základní kameny k Národnímu divadlu, valníky byly zabaveny a dány do dražby, avšak nikdo se neopovážil vy­užít lákavé nabídky, a tak se (přiklepnuty za babku) dostaly zpět k pů­vodním majitelům, po celé zemi se konala honička na výtisky protestního spisku Pláč ko­runy české... Smetana své pocity vůči c. k. poměrům shrnul v deníku do jedné věty: „Vídeň je zkázou Prahy!“ Ale jinak se snažil konfrontaci vyhnout, ulevoval si pouze v deníkových záznamech: „V politickém životě – bída... Stav výjimečný pořád trvá... V Brně velké srážky mezi lidem a vojáky – střílelo se a bylo několik mrtvých a moc raněných... Nepřátelé domlouvají císaři, aby ne­povolil českým požadavkům... Císař přijal nevlídně pražskou deputaci. Inu, on nás má hrozně rád!“

O tom hlavním v denících pomlčel. Mocněji než všechno, čím byl obklopen, ho vzrušovaly děje v jeho mysli: dlouho hledal a ještě déle sbíral síly, až se mu v duchu počaly vybavovat zárodečně obrysy pro jeho opus magnum – velké dílo. První nápady načrtl na stránce listu 19 a 22 svého Zápisníku motivů; vešly se do sedmi taktů, a pak ještě do čtyř – připsal nad ně modrou tužkou slovo: „Libuše.“ Soustředil se na zhudebnění velkolepé báje o kněžně – věštkyni Libuši. „Ta hudba je načichlá němectvím!“ pustila se do něj kritika (česká kritika), sotva se Smetana odvážil předvést veřejnosti pouhou předehru k Libuši. Hotový part strčil do šuplíku. „Ukamenovali by mě!“ Ostatně on sám si představoval, že svou operu skládá k slavné korunovaci českého krá­le. Franz Josef k tomu čas od času projevil ochotu… ale vždycky na to nějak zapomněl. Jeho příslib začínal pokaždé slovy: Majíce na paměti… Češi jimi potiskli toaletní papír. Rozhodl se, že Libuši, toto „velké dramatické uživotnění“ rezervuje pro slavný okamžik otevření Zlaté kapličky. Netušil, že se dostaví až devět let, a že on sám operu už nikdy „naživo“ neuslyší.

„Smetana dostal od manželky Bettyny dopis, osudný dopis,“ tato a další slova použil dr. Zdeněk Mahler ve své knize o Bedřich Smetanovi Nekamenujte proroky. „Ten dopis, to byla jakási tečka za vleklým rozpadem jejich vztahu. Od počátečního seznámení bylo patrné, že se vyznačují povahami, které se k sobě nehodí, manželstvím se dopustili omylu, Smetanova zamilovanost nestačila vyvolat obapolný cit, náklonnost, kterou mu mladistvá kráska dokázala projevovat, se za čas vytratila, převládl chlad a odměřenost, – Bettynu nezajímala ani mužova tvorba, na jeho premiéry nechodila, záhy po nevítaných porodech si odstěhovala lůžko do jiného pokoje, manželé žili odděleně, ze soužití se stávala trýzeň.“ Bez lásky se ale Smetana nemohl obejít: „Já miluji a budu navždy milovat. Musím milovat!“ Odedávna okouzlen podléhal půvabům žen a neváhal si Bettinu odtažitost vyhradit jinde. „Jemnostpaní, buďte mým dobrým andělem!“ – vzýval ve vášnivém listu jednu ze svých utajených múz. „Vliv Váš na vše, co konám, může být konečně velkolepý – žehnal bych Vám za to a se mnou moje umění a náš národ (třeba nevědouc o Vás)!“

Vášeň se neomezila jenom na psaníčka. „Pan Smetana nedokáže zapřít vůči slabému pohlaví převelikou galantnost,“ zvedal káravě ukazováček starý mládenec Pivoda, který se neoženil pro zmařený sňatek se svou žákyní; dal se přitom ale kolikrát slyšet, že jedi­né, co Smetanovi závidí, je jeho krásná a duchaplná choť. „Lze snad považovat za vhodné, aby se kapelník vlichocoval kdejaké baletce... prý – ona je moje malá holčička!... a ještě aby vysvětloval dámám z opery jejich role na dlouhých projížďkách kočárem k Císařskému ostro­vu nebo do chuchelských lesíků?“

Narážky se množily. Donesly se i k Bettyně. A tak sepsala onen „osudný do­pis,“ v němž manželovi nejenže zopakovala svoji nelásku, ale navíc mu vyjevila své tajemství: zamilovala se do jiného muže, do jistého důstojníka Karla. Důvěrný deník, který si Bettyna Smetanová vedla německy, i milostné verše, které skládala, nic z toho nesvědčí o její studenosti. Byla to žena mocného citu, neuspokojená a značně náruživá. „Známost s jistou sboristkou obdařila pana S.“ – další slova v rukopisných vzpomínkách Františka Pivody kdosi neznámý začernil tuší. Slušnost zřejmě velela odvrátit zrak i sluch. Od jiné choulostivé otázky se však nemohl odvrátit sám Smetana. V jeho zápiscích se objevily záznamy o zdravotních potížích. Byl stižen zánětem močového měchýře, pak vyrážkou, za čas se přidal otok břišních žláz a opakovaně vředy (po týdny ho poutaly na lůžko – zrovna tehdy, když do Prahy zavítala paní Fröjda ze švédského Göteborgu se svým novým manželem Rubensonem – Mistr Smetana nemohl chodit, zastavili se jen na odpolední čaj.

Obavy z choroby narůstaly. „Letos jsem obvyklé vánoční oratorium neřídil – churav a rozechvěn svými událostmi.“ Když nadešla plesová sezóna, navštěvoval bály, sám a jenom nakrátko, vyhledával výstavy, na přehlídce afrických sbírek se spřátelil s cestovatelem doktorem Emilem Holubem, oblíbil si koňské dostihy, pro pookřání si zaskočil do hostince U Je­žíška, obyčejně sem zašel po divadle, zamlklý a upjatý. Neruda ho tady ví­tal žertem: „Tak jaký je váš nejposlednější zločin?“ Teprve když mu zapálili doutník, tak roztál, vyprávěl o Švédsku a ještě radši o Lisztovi. Taky si chodil sednout do kavárny Slavia. Hlavu opřenou o rám okna a s rukou ve vlastech pročítal haldu časopisů – měl je rozloženy po stole, na klíně i na židli – nelibě nesl, když byl vyrušen.

„Často jsem tam přecházel po chodníku, jen abych ho mohl tiše pozoro­vat,“ zapsal si student Alois Jirásek. Z deprese se Smetana dostával tím, že se uzavřel nad prací. „Vyčítají mi, že jsem již léta nic nesložil – poté, co jsem vytvořil čtyři opery, mám nanovo dokazovat své nadání!“ Psal Dvě vdovy, za předlohu si vybral francouzskou komedii, pracoval na zpěvohře ze života v salónech. „Abych rychle byl hotov, musím se teď činit dnem i nocí – v hlavě mi hu­čí, mozek mé pálí, steré myšlenky hudební v stálém to zimniční roze­chvění hrozí mi lebku rozraziti, k smrti unaven klesám na lůžko, k tomu všemu jsem znovu vystaven nejjízlivějším útokům...“ Protivníci se mezitím rozpřáhli ke konečnému úderu...

„Muss gehen, oder brechen!“ Pod tímto výstižným titulkem zaútočily noviny Politika: „Musí jít – nebo se musí zlomit!“ Jan Neruda se ušklíbl: „Politika prý přeje každému umělci volnosti – jenže té volnosti, jakou má visalec“ (pan Neruda myslel oběšence) „visalec, který pod volným nebem kol dokola volný jest, vyjma toho malého prová­zku, který mu hrdlo stáhl a který je upevněn na Politiku.“ Nepřátelé rozšířili palbu a vzali to přes divadlo: „Smetana přivedl divadlo na samý pokraj finanční zkázy – opery jdou špatně, nestudování bývá mizerné, hlediště se vyprazdňuje, soubor je demoralizován, vše spěje k naprostému úpadku.“ Politika přetiskla i výzvu 68 předplatitelů, „aby Smetana ustoupil rozhodnějšímu kapelníkovi, který jediný je s to divadlo opět vzkřísit (no, schválně, kterémupak?) - osvědčenému panu Maýrovi!“ I za Nerudou přišla jakási sběratelka podpisů… prý z humánního spolku svaté Ludmily. Ale básník ji vyprovodil: „Od Maýra čekáte spásu? Jako kdyby se z mravenčích vajíček mohli líh­nout bažanti!“ Smetana si pospíšil s uvedením Dvou vdov. Stoupenci zajistili v tisku předběžnou reklamu, o premiéře přivítali skladatele hned při vstupu ovacemi, už po prvním dějství dali nanosit na rampu květiny a věnce.

Měl padesát let. Pociťoval zadostiučinění. Ředitel pražské německé opery ho oslovil: „Jak dlouho se budete držet té bídy? My bychom vám dali čtyřikrát víc.“ To nemohl přijmout. Rozhodl se, že s divadlem skončí. V dubnu ho postihly podivné křeče, v květnu vystoupily k hrdlu, celý měsíc obtížně chraptěl, bolestné bodání nepolevilo ani v červnu. 1. července na závěrečné zkoušce operní školy vyčítal žákyním, proč zpí­vají falešně – v pravém uchu mu vyšší oktávy ladily jinak než v levém, totéž se opakovalo u oktáv na klavíru. Chvilkami mu zaléhal sluch, v hlavě se ozývalo silné hučení, jako by stál u vodopádu. Rychle (i když nikoli naráz – postupně) ztrácel sluch. Museli na něho křičet, rozeznával jen dvouslabičná slova, a to levým uchem, pravé jako by odumřelo. Odjel na prázdniny, na Ovčáry, kam se zjara provdala jeho dcera z prvního manželství Žofie za lesníka Schwartze. Na klavíru, který jí Smetana daroval věnem, teď dlouhé hodiny cvičil, připravoval si zájezdový program, jenže k úmornému hukotu v uších se ozvaly i závratě. Byl na Ovčárech dva týdny, když si vyšel se svým zetěm na procházku. Tam se mu najednou zazdálo, že slyší lahodné, melancholické tóny flét­ny. Zaváhal, jestli to zpívá pták nebo hraje člověk. „Kdo to zde tak dobře hraje na flétnu?“ Jeho zeť udiveně poslouchal, pak udiveně zavrtěl hlavou: „Nic takového neslyším, a taky tu v celém okolí není nikdo, kdo by na ten nástroj hrál!“ Druhý a třetí den se to opakovalo, a pak ty zvuky slyšel Smetana i doma v uzavřené místnosti. Když zasedl k pianu, zdálo se mu dočista rozladě­né, konstatuje ve své knize Nekamenujte proroky dr. Zdeněk Mahler.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?

Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka

jak_klara_obratila_na web.jpg

Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama

Koupit

Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.