858. schůzka: Pokud se na světě dějí zázraky

„Bez sluchu jsem vyřízen co kapelník, divadlo jsem odevzdal Maýrovi, padly i plány na koncertování, ne­mohu ani vyučovat. Abych snad šel po žebrotě!…“

„Ve chvíli, kdy se všecko hroutilo, se však začal odvíjet malý zázrak. Kdo se o to zasloužil? Že by doktoři? Ti vyzkoušeli na Smetanovi kdejakou léčbu: nosem vháněli vzduch do vnitřku ucha, zavedli mu do zvukovodu skleněnou rourku s elektrickým pólem – oživovali slyšení slabými výboji – lazebník, obeznámený s orientální akupunkturou, mu napíchal jehly do lýtek a do zad, do krku i za uši – pacient byl držen šest týdnů v přísně uzavřeném pokoji, směl se pohybo­vat pouze v plstěných bačkorách, po dvojitých kobercích, uši ucpány va­tou nasáklou olejem – nikdo s ním po ten dlouhý čas nesměl promluvit, sám rovněž nesměl vydat ani hlásku, o hraní na nějaký hudební nástroj nemohlo být ani řeči…“ píse se v knize dr. Zdeňka Mahlera Nemakenujte proroky.

Profesor Zoufal odvelel Bettynu s dětmi na venkov. Manželce se pacienta zželelo: „Milý Fricínku, je to ukrutné být tak bez zdravého vzduchu... Doufáme, že Pán Bůh dá a tohle bude pro Tebe poslední zkouš­ka...“ Poslední zkouška měla být s přístrojem zvaným dentafon. Smetana už ji bral s omrzelým humorem. Vzkázal kamarádům: „Přijďte večer do pivovaru – uslyším–li, budeme pít plzeňské; ne–li, zůstaneme při smíchovském.“ Nezdar s dentafonem přijal skoro s úlevou: „I kdybych s tím slyšel, musel bych nosit na zádech velikou bednu jak nějaký uhlíř!“ Všecko nadarmo, ušaři neuspěli, zázrak se nekonal.

Smetana neměl nárok na penzi. Vedení divadla proto pro něj vymyslelo funkci operního dramaturga. „Je to místo dosti zbytečné a bylo vytvořeno jen kvůli mně, aby tím měli záminku dávat mi plat.“ Jenomže: znamenalo to spolupracovat s Maýrem. Na to Smetana odmítl přistoupit. Nabídli mu tedy, aby napříště působil u divadla jako komponista. Za 1200 zlatých. Nečekali, že by byl v hluchotě schopen skládat. Smlouva ho nezavazovala k nové opeře, vymiňovala si pouze provozovací práva na dosavadní díla.

Bedřich Smetana

U Smetany ten návrh vzbudil zdrcující dojem: „Jsem snad tím odsouzen k pomalému umírání hlady?“ Žádal 1500 zlatých, jenomže mu tvrdili, že divadlo je zatíženo značným prodělkem, že ze Smetanových oper se s kasovním úspěchem drží na repertoáru jenom jedna a že tedy opravdu, ale opravdu přidat nemohou. Smetana si ze svých účetních výkazů spočítal, že od počátku za své ope­ry utržil 4004 zlaté 23 krejcary. To je v průměru: 500 zlatek ročně. Nezbylo mu než smlouvu s vděkem přijmout. Existovat v Praze za 1200 zlatých ovšem Smetanova domácnost nedokázala. Rodinná rada vedená Bettynou dospěla k rozhodnutí využít nabídky dcery Žofie a jejího muže nadlesního Schwartze, který byl přeložen do velké hájovny v Jabkenicích, aby žili pohromadě na venkově.

„V únoru roku roku 1874“ – osm měsíců před Smetanovým ohluchnutím (tuto informaci jsme získali z knihy dr. Zdeňka Mahlera Nekamenujete proroky – „se konala svatba Smetanovy dcery z prvního manželství, Žofie. Ženichem se stal Josef Schwartz, lesní kontrolor na Ovčárnách neboli Ovčárech v kraji mladoboleslavském. Ti dva se poznali, když Žofie navštívila svoji přítelkyni Lilly Schmidtovou, což byla dcera lesmistra z Jabkenic... a pak se setkali ještě jednou, při delším prázdninovém pobytu u strýce Karla Smetany, lesního v blízkých Pečicích. Tam za ní Schwartz už pilně docházel. Když ji potom požádal o ruku, jak se to slušilo a patřilo, vyžádala si Žofie Smetanová ještě čas – k lepšímu vzájemnému poznání.“

Josef Schwartz sice mohl Žofii slíbit život nikoli v Praze, ale na ven­kově, ale toho se ona nebála, a navíc – jeho odborné lesnické vzdělání opravňovalo k naději, že jednou získá na loučeňském panství knížete z Thurnu a Taxisu dobré místo, což znamenalo přeložení tam, kde byl centrální lesní úřad, v Jabkenicích. 6. ledna 1875, v den svatých Tří králů, se Schwartzovým narodil synek a Bedřichu Smetanovi první vnuk. Dostal jméno Zdeněk, zřejmě pod vlivem dědečkovy opery Dalibor. Novopečený otec byl jmenován nadlesním, o něco později postoupil ještě výš, na lesmistra. Betty to byla, kdo rozhodl, že se budou stěhovat do Jabkenic, za dcerou a zetěm, že budou žít na venkově, všichni pohromadě. Smetana nesouhlasil. Alespoň zpočátku. Lpěl na Praze. Nechtěl se od ní odloučit. „Jakkoli oplývá jabkenické zákoutí četnými půvaby, cítím je jako nedob­rovolné vyhnanství. Představa, že moje kariéra vrcholí odjezdem do za­padlé samoty, jen stvrzuje prohru, pád, konec.“ K tomu lze jen podotknout, že v té době si Wagner stavěl v Beyreuthu pro své opery divadlo, před Lisztem se otevíral jeden královský palác za druhým...

Smetanův pomník od Františka Bílka u myslivny v Jabkenicích

Smetana se upnul svou poslední nadějí na zahraniční odborníky. „Vyhledám ty nejlepší, třeba mě dokážou vyléčit!“ Na to ale potřeboval peníze. Napsal do Švédska své přítelkyni Fröjdě. Ujala se sbírky mezi göteborskými přáteli, poslala mu obratem 1244 zlaté. Smetanovy pražské šlechtické žákyně uspořádaly dobročinný kon­cert, hraběnky Thunová a Kounicová předaly svému „nebohému Mistrovi“ výtěžek 1800 zlatých. „Byla to od Smetany holá žebrota, kterou vyvolal naschvál, jen aby se zdál od divadelního družstva naprosto opuštěn a působil mu hanbu!“ napsaly tehdy Pivodovy Hudební listy. Smetana se vypravil za věhlasným profesorem Tröltschem do Wiirzburgu , a také za dokto­rem Pollitzerem do Vídně, a ještě k doktoru Hagenovi do Lipska. Všichni se shodli na tom, co tvrdil pražský dr. Zoufal od počátku: uši jsou zdravé a bu­bínky pružné. Došlo k ochrnutí sluchového nervu.

Dr. Zoufal se opřel o výrok lékařských kapacit a sdělil paní Bettyně dů­věrně: „Hluchotou se projevila zákeřná choroba zachvacující ústřední nervový systém. Zasáhne zřejmě i další mozková centra. Katastrofa je neodvrat­ná.“ Betty byla pochopitelně zoufalá. „Nemilosrdné okolnosti kolem mne uzavírají kruh, kte­rý nesmím překročit,“ napsala si do svého deníku. „Bože, proč jsi mi přisoudil tak trýznivý úděl?“ Byla ještě mladá, bylo jí teprve pětatřicet – pokud v minulosti někdy pomyslela na rozvod, vždy raději couvla z ohledu na děti. Teď nesměla na rozvod ani pomyslet. Dala naložit nábytek, zdaleka se na žebřiňák všechen nevešel; co zůstalo v bytě, odprodala kuchařce (stará Baruška si ponechala i byt, pronajímala místnosti podná­jemníkům), a odjela s dcerami do Jabkenic. Smetana ještě zůstal v Praze, stal se podnájemníkem ve vlastním bytě. Nikoli sám, ani v zajetí ticha. Odvíjel se v něm onen zázrak. Jako by se nad ním smiloval Bůh – komu jinému přičíst to, o následovalo? V onen kruciální den, kdy ohluchl, prý uslyšel čtyři měkké harfové tóny. Přeběhl mu mráz po zádech. V rozporu se Smetanovou vlastní verzí muzikologové tvrdí, že motiv měl v zásobě už delší čas – komu věřit víc, nevíme. Všichni, i ti z nás, kteří jsme hudebními nevzdělanci, ty akordy známe jako slavnou rozhlasovou znělku. Jako motiv rodné země.

Přijal to vnuknutí jako výzvu, aby se pokusil o poslední, co mu zbylo: skládat. „Zatím mám tóny v paměti – ano, přesně vím, jak všecky znějí; dosud si je mo­hu představit, vybavit, mohu je zapsat. Ale jak dlouho mi to vydrží? Dokud mám šanci, musím jí honem využít – je poslední!“ Přeměnil hluchotu v přednost, ohradila ho před rozptylováním: „Jelikož nevnímám rušivé vlivy zvenčí, pracuje tím víc duch. Uvnitř, tam to teď hraje nepřetržitě...“ Co v něm ty čtyři vstupní akordy vyvolaly? Už když psal Libuši, chtěl hudbou vyjádřit smysl národního usilování. Příběh mu neumožnil vyslovit, co všecko měl na srdci. Neruda mu řekl: NKamaráde… upřímně řečeno, z té slátaniny mohl něco krásného vyvést skutečné jenom vyvolenec a nadšenec, jako jsi ty!“

Neměl libreto, a čekat na ně nemohl, navíc cítil, že slova by mu pře­kážela, opera by ho svazovala. Žádná z jeho oper neodpovídala plně jeho představám. Za každou se omlouval. „Je to nadmíru těžká úloha pro českého skladatele vyhovět jak vlastnímu přesvědčení, tak požadavkům obecenstva, které bohužel hudebně je nepří­liš vzdělané... Většinou musím své choutky při komponování zapřít, takořka sama sebe zapřít.“ Už nehodlal přistupovat na žádný kompromis. Spolehl se pouze na sebe a svoji hudbu. Rozhodl se pro cyklus symfonických básní. 18. listopadu 1874 – tedy dva měsíce po svém ohluchnutí – dopsal symfonickou báseň Vyšehrad. Jako u vytržení během dalších osmnácti dnů (!) přidal Vltavu. Psal jako by jedním tahem načisto, bez skic, a bez chyb. V březnu 1875 mu přátelé filharmonici poprvé uvedli Vyšehrad, a to s takovým úspěchem, že ho v dubnu na Žofíně už opakovali společně s Vltavou. Smetana byl při tom. Sledoval svoji premiéru z galerie. Prožíval hudbu jenom očima, z pohybů dirigenta a hráčů. Když orchestr dohrál, zůstali posluchači bez hnutí, zírali očarováni. „Pokud se na světě dějí zázraky, tak toho právě byli svědky,“ píše dr. Zdeněk Mahler v knize Nekamenujte proroky. „Ten ne­šťastník na galerii, otloukaný malými poměry a osudem, jim prostřel hymnus na krásu života, na skvělost jeho dějů, beze stopy nenávisti a zla... V jeho hudbě bylo jaro a slunce, dobrota, a to, co je kladné, strhovala svou živelností a přitom byla vrcholně důmyslná; zaznělo tu cosi, co se snad připravovalo a utvářelo po staletí, co jako by skláda­lo celá pokolení...“

Jan Vilímek: Portrét Elišky Krásnohorské

V té době už měl rozepsanou Šárku. Na ni navázal roztančenou čtvrtou symfonickou básní Z českých luhů a hájů. Zkoncentrován k božímu zpěvu v sobě, fascinován zázračným orchestrem ve svém nitru, napsal během jediného roku čtyři ze šesti symfonických básní dnes nesmrtelného cyklu Má vlast. (Tábor a Blaník dokončil o pár let později.) „Kdyby se mě někdo ptal, proč jsem to nebo ono napsal právě tak a ne ji­nak, nemohl bych říci než že jsem to podle svého citu a vědomí musil tak napsat!“ Jeho výsostná hudba nepotřebovala návod k použití. Když Má vlast dozněla, v sále se zdvihl hlas: „Opakovat!“ Posluchači se obrátili ke galerii, kde seděl autor Bedřich Smetana. Všichni skandovali: „Opakovat! Opakovat!“ Smetana nepotřeboval slyšet, aby věděl, že zvítězil. Nad hluchotou, nad časem, nad smrtelností člověka.

Opět se mu vrátila sebedůvěra. Zastesklo se mu po divadle. Že by si troufl i na operu? Zalistoval ve Viole, ale odložil ji. Vyhledal slečnu Krásnohorskou: „Dal bych teď přednost něčemu prostonárodnímu.“ Nabídla mu – Hubičku. Ale on jí zakrátko na to knížku vrátil – neshledal v ní ani špetku zpěvnosti. Pohotově zveršovala výstup námluv i s duetem Jsme svoji. „Ale... vždyť to všecko již hraje a zpívá! Jenom notový papír – a je to hotové!“ Krásnohorská běžela za Karolínou Světlou (námět pocházel totiž od ní), aby získala svolení zpracovat humoresku pro operu. Dlužno říct, že manžel Světlé profesor Mužák jednání zkomplikoval jak mohl: „Jdi mi, Eliško… s tím svým Smetanou a všemi jeho nohsledy, těmi modernímu hudlaři! On sám je epigon Wagnera a chce powagneřit, to jest poněmčit náš hudební svět, který býval tak slavný po celé Evropě, dokud byl český. Ale teď u nás? Je to nějaká hudba? Ti lidé nedovedou udělat písničku, jako to uměl například Jelen, ba jako to dovede leckterá husopaska! A protože si nedovedou vymyslet melodii, cpou do těch svých partesů samé ty kontrapunkty a kotrmelce, až přechází sluch, a je to samý vřesk a třesk a samé šrum–šrum... To ti starší byli jiní chlapíci!“

No... pan Mužák rozuměl nejenom krasopisu a kreslení, kteréžto předměty vyučoval, ale i hudebnímu umění. Koneckonců Johannu Rothovou, svou budoucí ženu, učil hře na klavír. Krásnohorská nakonec souhlas od Světlé dostala, a sepsala libreto, leč odměnu odmítla; všecko, co dělala pro Mistra, brala jako poctu; psaním se sice živila, ale pro něho pracovala zadarmo. Smetana se pustil do skicování. „Často, když Elišku potkávám na ulici, uvádím ji do nesnází. Neslyše se, hlasitě v tom hovoru křičím, jak jsem šťastný, že mi tu Hubičku dala, což si leckdo docela jinak vykládá a proto zvědavě i podivně se za námi ohlíží!“ V době, když tuto svou operu psal, nějak omládl. Stával ve svém pokojíku u zrcadla a smál se nad svým obrazem: „Tohle že jsem já, ten šedivý dědek, který ze zrcadla na mne kouká? Nevěřte mu, slečno – to je špatné zrcadlo! Já se cítím jako mladík! Kolik že mně je? Sedmnáct?“

Uprostřed rybníka skládal hudbu

Stále častěji musel odpočívat. V hlavě mu vibrovalo napětí. Zaskakovaly ho závratě, písmo se roztřáslo. Hleděl se povyrazit – co chybělo uším, vynahrazoval očím. Vyhledával pestrou podívanou, v divadle si vybíral výpravné kusy, třeba Děti kapitána Granta… líbila se mu představeni cirkusu Carré, navštívil hospodářskou výstavu, zúčastnil se pohřbu otce národa Františka Palackého. Několikrát zajel za rodinou do Jabkenic. Vždycky však zdůraznil ve svém deníku: „Toliko co host!“ Podnikal tam výlety, díval se na hony, dováděl s dětmi na koupališti. Při plavání křičel… hlas se mu proměňoval… zněl teď drsně… námahou přecházel v chrapot. Když se ho Bettyna snažila utišit, tak namítal: „Nechte mě – já slyším tóny!“ Stál uprostřed rybníka, a skládal hudbu.

Rybník v Jabkenicích (foto uživatel centipede)

Po devíti měsících práce měl Hubičku hotovou. „Bude to, doufám, sestra Prodané nevěsty!“ Hned ji slečně Krásnohorské přehrál. Vedl si u klavíru znamenitě jako předtím, neslyšel ovšem, když se v pianissimu některá klávesa neozvala, a ve forte přidával zase nad míru. Co však bylo horší – nezpíval nikdy v tónině, kterou právě hrál, ale vždycky vedle. Vnitřní sluch mu sloužil dobře; ohluchlé ucho však odvyklo kontrole; nemohlo posoudit, jak moc bylo třeba při vysokém nebo hlubším tónu napnout hlasivky. Spanilomyslná slečna Krásnohorská se rozplakala. Tak to bylo krásné… i otřesné. Když se konala premiéra, vydala se na ni do Prahy i Bettyna s dcerami – ubytovala se na stejné chodbě, kde bydlela Krásnohorská, ale odmítla se s ní setkat. Předáci staročechů odřekli účast. Neruda připomněl pohotově Riegerovi jeho vlastní výrok: „Kdybychom, pánové, svoji stranickou chuť a nechuť přenášeli i na pole umění, kdybychom například nechtěli uznat krásné dílo jenom proto, že pochází od umělce hlásícího se ke straně druhé, a velebili naopak patoky jen proto, že jsou dílem umělce, který je náš, tu bychom své vzdělanosti dávali velmi smutné vysvědčení. Bylo by to hotovým barbarstvím!“ (Jak aktuální myšlenka. A nejenom v umění.) Rieger si to nakonec rozmyslel, on i další staročeši přišli. Úspěch překonal jakékoli očekávání – došlo k hotové národní slavnosti. Když dozněly poslední tóny, divadlo povstalo, rozpoutal se jásot, z lóží letěly věnce, umělci byli zasypáni květinami.

Konečně se na jevišti objevil i skladatel. Malý… bledý… s trpkým rysem kolem úst... Diváci si uvědomili, že neslyší ovace, mávali šátky. Mistr jim pokynul vlídně rukou. Ale zůstal sklíčený. Ze zákulisí vše sledoval policejní rada Cihlarz. Zaznamenal, že Smetanovi bylo odevzdáno: „13 věnců, všechny s trikolórami a nápisy vesměs nezávadného obsahu; dále nemálo čestných peněžitých darů, (například 200 zlatých franků ve stříbrné tobolce); též množství telegramů a oslavná báseň ve skvostné vazbě; při holdu nebylo proneseno hlasité slovo; pořádek přes přečetnou návštěvu neporušen.“ Neruda se po premiéře smál: „Hubička mlaskla tak, že je to slyšet po celé zemi!“

 

autor: Josef Veselý
Spustit audio