856. schůzka: Stalo se – jsem kapelníkem! Jeden milion pusinek! Tvůj Bedřich

Právě dnes se s ním o jednu z těch mála radostí budeme podílet. Je ostatně vyjádřena i v titulku: „Stalo se – jsem kapelníkem! Jeden milion pusinek! Věčně Tvůj Bedřich.“

Jak vlastně skládal Bedřich Smetana? Byl ptáče ranní, nikoli noční, to jsme si už říkali. Nejraději psal za rozbřesku. Večer, při umělém osvětlení, psal nerad. Nesedával u klavíru, to jenom výjimečně, anebo až při přehrávání hotové práce. Komponoval za pochodu, když přecházel sem tam po pracovně. Vznikající melodie si prozpěvoval, texty libreta do taktu polohlasně slabikoval. Jakmile nabyl dojmu, že hudební fragment do všech detailů slyší, usedl, aby ho v čistopise zapsal. Prakticky vůbec neškrtal. Nemusel. Všechno už měl složeno v hlavě. A pokud snad úplně ně – například v Braniborech ( ve své operní prvotině) – tak to objevoval kiksy ve správné hudební deklamaci češtiny: rozcházely se mu přízvuky řeči a hudby. Nejenom proto, že by snad neměl zkušenosti. Zápasil i s důsledky starého, už dlouho se vlekoucího sporu.

Dosud nepanovala obecná jednota, zda se má čeština deklamovat podle délky slabik (čili časoměrně), nebo podle přízvuku na první slabice. Smetana se disciplinovaně pokoušel věřit zastaralé, nicméně všeobecně přijímané jungmannovské teorii – a to i dlouho poté, co si recitací operního textu uvědomoval, jak se časomíra a jeho vlastní hudební vyjadřování často dostávají do křížku. Se svým vyspělým smyslem pro kadenci mluvené řeči posléze dospěl k zavržené časoměrné deklamace, pro český jazyk nepřirozené.

Psal kritiky do novin (do Národních listů), mnoho hodin týdně věnoval vyučování na hudebním ústavu, účastnil se příležitostného dění, a pak taky skládal. Komponoval nejrůznější skladby, i ty příležitostné, ale svůj hlavní úkol spatřoval v operní tvorbě. Celkem napsal osm oper, a všechny ve věku tvůrčí zralosti (první Branibory, když mu bylo 38 let). Osud mu na to vymezil dvacet let času. Tři poslední díla (a nedokončenou Violu) komponoval během desetiletého období hluchoty a těžké choroby. Svými operami prokázal Smetana další ze svých mohutností, že je totiž ryzím umělcem jeviště. Vytkl si za cíl vtisknout opeře rozeznatelný národní charakter. Přitom s tímto žánrem neměl předtím žádnou zkušenost a před sebou žádný vzor (tedy český).

Byla tu sice opera Františka Škroupa, ale Dráteník byl skladebně spíš jakousi volnou féerií zpěvních čísel, v žádném směru mu nemohl být inspirací, natož poučením. U Braniborů (a do značné míry i u Prodané nevěsty) narážel na potíže s odbytou, kostrbatou řečí libreta Karla Sabiny. Hudební fantazií i realističností výrazu však nedostatky předloh překonal. Záměrně se vyhýbal všemu, co na dobových operách sám kritizoval. Vnějškovým exhibicím… koloraturním efektům… zdobným áriím.

Ačkoli se zprvu sám hledal, budoval už svoje opery na začátku jako vnitřně propojený dramatický celek, orchestru přidělil zcela novou, podstatnější roli, začal pracovat s lisztovskými a wagnerovskými příznačnými motivy, postavám vnukl jedinečnou, přiléhavou hudební charakteristiku. A byl sebekritický – neváhal ani po letech svoje opery opravovat, cokoli se jemu samému skladebně či zpěvně nelíbilo. Dlouho takhle pracoval zejména na Prodané nevěstě.

S tou Prodankou – jak se naší nejnárodnější opeře důvěrně a s láskou říká – tedy s Prodanou nevěstou jsme jaksi poskočili v čase hodně dopředu. Ostatně i Smetana spěchal. Branibory složil za čtvrt roku. Po krátké přestávce se pustil do Prodané nevěsty, a ještě než dokončil její první, později několikrát pozměněnou podobu, začal skicovat další, třetí operu. Její námět mu nabídl Josef Wenzig. Zatímco psal Dalibora, na uvedení první opery čekal marně. Jan Nepomuk Maýr (jak se Smetana dozvěděl z kuloárů) dal od Braniborů štítivě ruce pryč. (Co taky nakonec mohl čekat, když ho Smetana v novinách masíroval jako dirigenta, který má místo taktovky v ruce kaprálskou hůl?) Kromě toho Maýr byl vedle Bedřicha Smetany a Adolfa Pozděny třetím a poslední z účastníků Harrachovy soutěže o novou českou národní operu. Měl snad nastudováním Braniborů pomáhat vlastnímu konkurentovi? Něco takového nelze v zemích českých očekávat. To platí dodnes. A porota, která ti operu měla vybrat, se odmlčela. To ticho bylo výmluvné. Čišelo z něj nepřátelství. Trvalo tři roky a vše se vyhrotilo až k absurditě. Vždyť dílo – první česká opera vskutku hodná toho jména – bylo jednou provždy tady. Smetana mezitím skládal, dirigoval, učil, uveřejňoval své odvážné, věcné hudební kritiky, jaké tu doposud nikdo nepsal.

„V představení Marty šla v první dvou aktech chyba za chybou,“ psal do Národních listů hudební kritik Bedřich Smetana. „V Židovce se nastupovalo buď brzy nebo pozdě, ztrácela se čistá intonace. V Němé z Portici byl rozladěný orchestr, ženský sbor falešný a rozházený. Věčné škrtání Maýrovo, tu ve Figarově svatbě, tu v Robertu ďáblovi, je kulturní zvůle!“ Dost lidí nemělo Smetanu v lásce. Zrcadlo, které nastavoval, si věru nikdo do rámečku nedal. Zejména starší generaci, staročechům a většině méně zdatných kolegů v oboru, byl Smetana solí v očích. Tak už to bývá. Ale na druhé straně, kdykoli uslyšel hudbou kvalitní, dobře provedenou, nikdy ji neváhal pochválit. Když se ovšem na jaře roku 1865 rozhodl ucházet o místo konzervatoře, uvolněné náhlým odchodem Kittlovým, samozřejmě neuspěl. Pomalu už nabyl přesvědčení, že i Branibory jeho opozice tou nebo onou cestou pohřbí. Což o to – ona by to ráda i učinila – co ale dělat s jednou už vyhlášenou soutěží? Úplně zmanipulovat ji nebylo možné. Jak už však víme od minula, tím, že se kapelník Maýr od Braniborů odtáhl, prokázal nechtěně Smeta­novi velkou službu.

Smetana se představil nejenom jako autor, ale i osvědčil se i jako operní dirigent. Nový ředitel, Vídeňák Franz Thomé, mu totiž s důvěrou svěřil, aby Branibory nastudoval sám, a pak aby si sám uvedl i Prodanou nevěstu. Možná se čekalo, že s nulovou divadelní zkušeností přivede Smetana sebevražedně své soutěžní dílo (i to další) k fiasku… Smetana ale bez okamžiku váhání přijal. Pustil se do práce s ohromnou energií. A i když mu Maýr jak jen mohl házel klacky pod nohy, během necelého měsíce Smetana Branibory nastudoval a sám ji 5. ledna 1866 při premiéře v Prozatímním divadle dirigoval. „Ponejprv před pultem divadelním!“ zapsal si do deníku.

Bylo to, jako když blesk sjede z čistého nebe. Ten večer otřásl poměry v zatuchlém pražském, ba v celém českém hudebním životě. Už po prvním jednání zazněl frenetický potlesk, patřící jak autorovi nádherné, nikdy předtím neslyšené hudby, tak interpretům i neprávem podceňovanému dirigentovi. Po závěrečném finále bouřilo celé vyprodané hlediště. Lidé přišli ze zvědavosti, mnozí v potměšilé víře, že zažijí skandál. Sotvakdo předvídal takový triumf. Volalo se „Bravo!“ Tleskali i ti, kteří nebyli zrovna Smetanovými přáteli. Uznalo se ťukalo smyčci v orchestřišti. U pultu viol zvlášť temperamentně dával najevo nadšení tmavovlasý mladík poněkud venkovského zjevu, Antonín Dvořák. Dvaačtyřicetiletý Bedřich Smetana, životem až dosud věčně potloukaný, konečně zvítězil. Malý, prošedivělý už skladatel se dojatě klaněl a samými rozpaky se kousal do rtů. Devětkrát ho za sebou vyvolali na rampu. Zažil nezapomenutelný zázrak. Úspěch Braniborů, vpravdě zakladatelského díla české opery, byl jednoznačný. Během jara toho roku šestašedesátého se Smetanova prvotina reprizovala dvanáctkrát, uvádí ve své knize Nekamenujte proroky dr. Zdeněk Mahler.

Harrachova porota už nemohla nadále zaujímat pozici mrtvého brouka. Nikdo z jejích členů pro autora nehořel (ba ani trochu nedoutnal), hrabě Harrach, předseda soutěžní poroty, sice při premiéře ve své lóži nechyběl, ale po prvních taktech tak nějak po aristokraticku usnul, leč tři roky po uzávěrce soutěže byl vyhlášen konečně za vítěze Smetana a přiznána mu odměna šesti set zlatých. „Smetana je povolán položit svými pracemi základní kámen budovy, která se jednou jakožto česká opera stane známá!“ Tento pochvalný referát posudek na Smetanovu první operu Braniboři v Čechách uveřejnil (dokonce na pokračování) František Pivoda, šéf pěveckého ústavu a hudební kritik. A Smetana usedl k dopisnímu papíru a psal do Švédska: „S opožděním hlásím, abych Vám první o sobě sdělil něco radostnějšího, než byla věčná zklamání a prázdné naděje!“

Jak jsme si už řekli, ředitel Prozatímního divadla Franz Thomé věděl, že skladatel dopisuje poslední takty „komické operety“ na další Sabinovo libreto. Na rozdíl od Braniborů, což bylo vážné historické drama, měla být Prodaná nevěsta žánrovým obrázkem z venkovského života. Smetana rád pracoval na principu kontrastu. A víme i to, že Thomé Smetanovi nabídl, aby i Prodanku autor nastudoval. Okolnosti, za kterých se začalo zkoušet, se však prudce zkalily. Před každou zkouškou se s úzkostí nahlíželo do novin, kde se objevila nová rubrika: „Přípravy k válce.“ Letité soupeření mezi Habsburky a Pruskem teď propuklo naplno. Lidé propadli válečné náladě. Kdo by teď myslel na nějakou zpěvohru! Premiéra se konala v neděli 30. května 1866. Lóže zely prázdnotou, hlediště zůstalo obsazeno jenom řídce, venku byl parný den, v divadle dočista k zalknutí. Když dozněl závěrečný sbor Dobrá věc se podařila, a opona spadla, někteří diváci se sice zmohli na chválu, ale jiní kroutili pochybovačně hlavami.

Ředitel konservatoře Krejčí se vyjádřil: „Tohle že je komická opera? Jen ten úvodní sbor je pěkný – ostatek se mi nelíbí. Prodanka se Smetanovi nepovedla. Ta se neudrží!“ Neruda s Pivodou v novinách naopak jásali (jako by byli na úplně jiném představení): „Třebaže v ní není ani náznak po nějaké národní písničce, máme již ná­rodní operu – cele prodchnutou českým duchem i melosem!“ Ani druhé představení Prodanky nebylo navštíveno lépe. Pan ředitel Thomé musel Smetanovi vyplatit honorář 200 zlatých ze své kapsy. Sil­ně přitom vzdychal: „Mit der Prothana ist es nichts... S tou Prodanou nic nebude. Prokázal byste mi velikou laskavost, kdybyste na smlouvě o dalším provozování netrval, Herr Smetana...“ Další reprízy Prodané nevěsty znemožnila válka. Smetana si podtrhl v kalendáři: „Přitáhli skuteční Braniboři do Čech!“ Půl milionu vojáků vyrukovalo proti sobě; sešikovali se za návrších za vesnicí Sadovou na dohled od Hradce Králové. Spory jiných se opět měly vybít na českém území, cizí účty se platily naší krví. Zrána 3.července 1866 se za deště a mlhy rozpoutala druhá největší bit­va 19. století... Rakouská armáda šla do boje s povznesenou náladou: „Utlučeme je čepicemi!“ Prohrála na celé čáře.

Prahy se zmocnila panika, nastal obecný úprk. Chudák excísař Ferdáček jenom nechápavě zíral, kam už s ním zase uhánějí přes hory a lesy, František Ladislav Rieger o překot transportoval do Vídně české korunovační klenoty, policie a úřady pakovaly lejstra, potraviny i tabák a ujížděly na Pl­zeň, měšťané narychlo poschovávaly svoje dcery, kvítka nevinná, před tou zvlčilou pruskou soldateskou: „Snad budou v bezpečí, když je zamkneme do pražského kriminálu!“ Bedřicha Smetana jala obava, že bude jakožto autor Braniborů zastře­len nebo přinejmenším donucen, aby při bourání hradeb kopal a odvážel na kolečku hlínu a cihly, k čemuž se necítil pranic zdatný – proto přiměl rodinu k urychlenému odjezdu do Nižboru u Berouna. V největším spěchu složili všecko potřebné do kufrů, včetně peřin, přihrnuli se na smíchovské nádraží, tam už však vládl nepopsatelný ná­val, pro uprchlíky, bedny a rance nebylo skoro k hnutí... železničáři nahonem sestavovali mimořádné soupravy, jízdné podražilo na pětinásobek, malíř Josef Mánes ujížděl na tendru s uhlím, teprve k večeru pronikli Smetanovi do třetího vlaku... za posledními vagóny se vytrhávaly kole­je. Pak se ozval pokřik: „Prajzové jdou!“ A jak píše dr. Zdeněk Mahler ve své knize Nekamenujte proroky:

„Koňskou branou vjela do Prahy stovka husarů, za nimi generalita a pluky s rozvi­nutými standartami a s naleštěnými děly na modrých lafetách, zaduněly bubny a spustili pištci, nad Hradem zavlál bíločerný prapor. Ve Smetanově pražském bytě zůstala jen stará kuchařka Baruška Pospíši­lová. Ubytovalo se tam několik pruských důstojníků. Zahráli si na klavír, v knihovně je zaujal Meyerův naučný slovník, nic neukradli, nic nepo­škodili. Kuchařka říkala, že se domnívali, že jsou v bytě nějakého německého profesora.“

Když zůstal Smetana o samotě, vracel se k Prodané nevěstě. Celou tu podivnou premiéru přece nezavinily pouze okolnosti: dílo v něm samém vzbuzo­valo rozporný pocit. Pěvci amatérsky škobrtali o mluvené slovo. Ono by to chtělo spíš recitativy… Chyběl balet, obecenstvem tak žádaný. A v libretu byly nelogičnosti. Jeho autor Karel Sabina později prohlásil: „Kdybych tušil, čím se opera stane, dal bych si na textu víc záležet.“ A autor hudby zase odtušil: „Napoprvé se člověku vše nezdaří, jak by si přál. Příště složím něco lepšího.“ Ale proč až příště? Měl přece znamenitou předehru, napsal sbor, který rázem zlidověl – Proč bychom se netěšili se stalo lidovým heslem – vytvořil několik rázovitých postav, žvanivého dohazovače Kecala, milenecký pár Jeníka s Mařenkou, kokta­vého nápadníka Vaška anebo filosofujícího principála komediantů – vystihl letní pohodu venkovské pouti – Smetanova vesnice se podobala krásnému snu: v ní se nerobotovalo, neznali tam bídu, snad do ní ani nepršelo – příběh, ve kterém zvítězila láska mladých nad spekulací starců a cit nad penězi, byl vyprávěn s jedinečným humorem, nad vším se vznášel vzácný jas.

Skladatel naťukl cosi jemného a učinil to slyšitelným. Hříčka, na které původně pracoval jenom ve vzdoru, ano, dosud to byla jenom operetka, kde se mluvené scény střídaly se zpěvními čís­ly, ta hříčka si říkala o dotažení. Smetana začal svou operu přepracovávat. Bude mu to trvat čtyři roky. Podrobí ji proměně, jakou neprodělala žádná z jeho oper – teprve v září 1670 se dočká uvedení v podobě, jakou známe dnes. To už bude autor čtyři roky kapelníkem české opery.

V roce 1865 opustil vedoucí funkci ve Sboru pro zřízení Národního divadla František Ladislav Rieger. Divadelní výbor ovládli mladočeši s čele s doktorem Karlem Sladkovským, ohnivým zastáncem Bedřicha Smetany. Do změny uměleckého vedení v Prozatímním zasáhlo i nově ustavené první divadelní družstvo, jehož místopředseda Jan Skrejšovský patřil ke Smetanovým sympatizantům. Přechod divadelní správy do mladočeských rukou přinesl prospěch i Smetanovi. 15. září 1866 byl jmenován (mělo se ukázat, že na osm let) kapelníkem Prozatímního divadla a uměleckým šéfem opery s ročním platem 1200 zlatých. Jeho předchůdce, konzervativní rutinér Maýr, odešel (s neskrývanou zlobou) na druhořadý post šéfa pražských chrámových kůrů. Smetana získal, oč usiloval: stabilní zaměstnání a důstojné místo, po kterém léta marně, byť oprávněně pokukoval.

Znal svůj příští úkol i poslání. Domácí opera se ocitla na začátku nové éry, neboť se v jejím čele objevil Čech, novátorský skladatel, který neměl v zemi rovného. A Bedřich Smetana, pan kompozitor a pan kapelmajstr, píše své manželce Bettyně: „Drahá ženuško! Stalo se tedy – jsem kapelníkem! Jeden milion pusinek! Věčně Tvůj Bedřich. V Praze 15. září 1866 o 7. hodině.“