855. schůzka: Konflikt a triumf

Byl při tom, když se v březnu roku 1863 zakládala Umělecká beseda, trojjediná instituce pro hudbu, literaturu a výtvarnictví. Stal se předsedou hudebního odboru (Wenzig stál v čele Besedy, Hálek v čele literárního, Mánes výtvarného odboru). Jeho vstupní iniciativou bylo uspořádání cyklu abonentních symfonických koncertů. Umělecky byly úspěšné, končily však finančním deficitem. Nicméně myšlenka nezapadla a už to znamenalo vklad pro vznikající český koncertní život.

Beseda vyhlásila vlasteneckou pouť do vesničky Borové, aby zde byla odhalena pamětní deska na rodném domku mučedníka Karla Havlíčka. Ze všech stran na ni vyrazili účastníci, na 2000 povozů, přes 40 000 lidí (Smetana jel vlakem do Chrudimi, odtud na žebřiňáku), krajinou hřměl husitský chorál, policajti spínali ruce. V den slávy se sice spustil liják, ale shromáždění vydrželo s obnažený­mi hlavami poslouchat hodinový proslov. Pod lipou stála stařičká Havlíčkova matka s jeho osiřelou dcerkou Zdeň­kou. Zpráva vyslaných fízlů se zmiňuje rovněž o "pianistovi Smetano­vi." Na závěr zazněla píseň Kde domov můj.

„Silvestr u Smetanů byl rozverný. Pro půlnoční scénu nastudoval s přáte­li parodii na pimprlové divadlo – živí aktéři napodobovali trhavé pohy­by loutek – Hálek hrál Fausta, novinář Josef Barák Markétku, mladší Fric ďábla Mefistáfla. Smetana složil ouverturu pro trombón, velký buben, triangl, smyčce a klavír. Zamontoval do ni vznešenou fugu veleučeného Bacha, všichni se mohli potrhat smíchy“ (právě jsme se začetli do knihy dr. Zdeňka Mahlera Nekamenujte proroky). Zjara roku 1863 dokončil Bedřich Branibory v Čechách. Jeden exemplář zaslal pod heslem „Hudba – jazyk citu; slovo – myšlenky“ soutěžní Harrachově porotě, druhý zanesl do divadla. A napjatě čekal na ohlas. Byl si vědom, že je u pánů nedobře zapsán, ale spoléhal na to, že před hodnotným dílem osobní různice ustoupí. Nikdo se ale neozval. Braniboři zůstal ležet nepovšimnuti. Tři roky.

V květnu 1864 se Smetana ujal hudební rubriky v hlavním českém deníku, v Národních listech. Napsal v krátkém čase 94 břitké články. Jeho referáty a fejetony byly zasvěcené, na malé domácí poměry snad až příliš otevřené. Zejména ostrými odsudky dramaturgie, režie či interpretační úrovně operních představení v novém prozatímním divadle si Smetana nadělal řadu nových nepřátel. Ten, kdo Smetanu přesvědčil, aby se stal hudebním referentem Národních listů, nebyl nikdo jiný než redaktor Jan Neruda. A tak třikrát do týdne Smetana tedy zasedal do redakčního sedadla v Prozatímním di­vadle – Neruda stával opodál, opřen o pažení lóže, kterou předplatil továrník Macháček pro své dvě krásné dcery... (jedna z nich, Terezka, okouzlovala pana Nerudu víc než představení). V blízké cukrárně pak dávali dohromady (tedy Neruda se Smetanou) své kritické rozbory.

Smetana pořád obratněji psal v němčině; zjednal si proto svého přítele, pojišťovacího úředníka a hudebního nadše­nce, aby na místě pořizoval překlad pro český tisk. Své články podepi­soval Smetana šifrou – A –. Psal o chudobě pražského koncertního života – kritizoval, že město nemá kvalitní symfonické těleso. Koncerty obvykle pořádá sice dobrý, přece však jen žákovský orchestr pražské konservatoře. Repertoár přitom namnoze hoví nízké úrovni posluchačského vkusu. A totéž podle něj platí i o opeře: v novém domě (tedy v Prozatímním divadle) se hraje stejně méněcenný repertoár jako dřív, dramaturgicky vybíraný podle jednoho měřítka: aby se obecenstvo bavilo. Překlady jsou přitom prachbídné, provedení řemeslné, mnohdy lajdácky odbyté, diriguje se jakoby kaprálskou holí. Tyto výtky směřovaly především na hlavu šéfa opery Maýra, který byl spíš řemeslníkem než stylově cítícím umělcem. (A kromě toho seděl na místě, kde se viděl Smetana.) Smetanu přímo pobuřovalo, když Maýr bezostyšně zasahoval do předloh, krátil je nebo upravoval, přičemž byl "na žádost publika" ochoten k představení kdykoli přidat nějakou bezduchou hříčku. Aniž jmenoval, podával si Smetana i Riegera. (Na toho zapomenout přece nemohl.) Vyčítal Prozatímnímu divadlu, že má příliš malé jeviště, na něž se ansámbly nevejdou, orchestřiště nepojme plné nástrojové obsazení, a podobně.

V malém divadle byla podle něj špatná akustika, jakmile hráči zaduli do plechů, všecko rázem přehlušili. Taky vedro tam bylo, jak v parních lázních. „Vyznavači pana Riegera volají: Děkujeme Bohu, že máme Prozatímní di­vadlo! My však odpovídáme: Ano, ale prosme Boha, aby nás brzy z něho vyprostil!“ Kapelník Maýr byl řemeslník, umění v jeho rukou pokleslo na rutinu. Hrdina odzpíval vysoké C a odkvačil do boje, ale protože se tleskalo, přiběhl nazpět a nanovo se vysoce rozohnil v céčku, anebo probodnuv se srdceryvně dopěl, a při aplausu vstal, klaněl se a znovu se kácel. Pře­stávky se vyplňovaly vystoupením jednonohého tanečníka Donata, který přišel o nohu v zápase s býkem (tančil s pláštíkem z osudné koridy) – anebo tam vystupovali akrobaté na visuté hrazdě – k rozjaření pánů tančila Pepita opovážlivou novinku, pařížský kankán. „Pěstování domácího umění je první a nejkrásnější úloha. Slavné představenstvo nejenže zanedbává naše starší skladatele, ale uvádí ročně pouze dvě domácí novinky, ačkoli je známo, že by stačily naplnit repertoár na několik let.“ To se ví, že Smetanovi to jeho špičkování protivníci pečlivě sčítali. Jednou je vyúčtují.

„Koupil jsem si od Sabiny text ke komické opeře. Nemá ještě žádné jméno.“ Libreto rozvíjelo osvědčenou anekdotu o ženichovi, který prodal nevěstu sám sobě. Smetana zaplatil Sabinovi 10 zlatých. „Umínil jsem si, že se pokusím, jestli se mi podaří lehčí sloh, abych svým odpůrcům dokázal to, co mi upírají, jelikož prý jsem příliš zarytý wagnerián, než abych to trefil...“ Překypoval nápady, zapisoval je do svého Zápisníku motivů. Musel však taky vydělávat na živobytí: přibyla mu dcera Božen­ka. Porod byl opět velmi těžký, Betty se zařekla, že už další dítě nechce. Syn, po kterém Smetana toužil, mu dopřán nebyl. Rodička potřebovala služku, najali si luxusní byt na nábřeží ve druhém patře novo­stavby paláce hrabat Lažanských. Každých čtrnáct dní sice zastavil před do­mem povoz, ve kterém kočí Toman přivážel, co dvůr, zahrada a pole tchá­na Ferdinandiho poskytovaly – od pecnů chleba až po ojínělé slívy. Ale to nemohlo zdaleka stačit... Smetana došel k názoru, že nenáviděné učitelování je mu snad souzeno na doživotí a dohodl se, že založí hudební ústav. Pokolikáté už... Otevřel ho na poschodí pod svým bytem. Zařízení školy včetně tři klavírů zakoupila bohatá nevěsta Smetanova společníka, sbormistra Hlaholu Hellera. Slíbili, že jí všecko uhradí, jak jen ústav „půjde.“ Ale „nešel“ nikdy tak, aby vybyl nějaký přebytek, Růženka Hellerová doplácela na každou činži.

Smetana zpočátku učil s jistým zaujetím, zvlášť když měl žák talent, ale postupně ho pohltilo skládání. „Stávalo se,“ píše dr. Zdeněk Mahler ve své knize Nekamenujte proroky, „stávalo se, že z pokoje, ve kterém vyučoval, se ozývala hrozná kočiči­na: žáci využívali nevšímavosti učitele a provozovali u klavíru šestiruční improvizaci – jeden pomáhal hrajícímu v basu, druhý v diskantu tím, co je zrovna napadlo, každý podle svého rytmu – a Smetana stál op­řen o kamna – nic neviděl, nic neslyšel – duchem jinde přemítal a kom­binoval – osloven jako by se probouzel ze snu.“

I novomanželé Hellerovi se nastěhovali do Lažanského paláce, obě rodiny se spřátelily. Pánové pořádali v hudebním sále soirées, manželky tvořily publikum. Bettyna žádala, aby hráli k tanci, Růženka si přála něco vážného – Sme­tana nejraději uváděl své miláčky Mozarta, Chopina a Schumanna – „tři mladíky,“ jak jim říkal. Když hrál, upozorňoval na některé pasáže: „Tohle je zajímavé – není to nádhera?“ Někdy hru přerušil a rozhovořil se o místech, která ho udivovala. Za čas přidali k hudebním dýchánkům tanec. Zasloužil se o to Jan Neruda. Heller ho přizval, aby také „dělal publikum,“ a on brzy všecko roztancoval – i samého Smetanu. Smetana se na Nerudu díval zpočátku poněkud úkosem, nelíbila se mu jeho kousavost, ironie, vadilo mu, že se k němu Neruda, o deset let mladší nechová dost uctivě, ale brzy postřehl, že má co činit s osobností, která není pouhým "tancmajstrem," což o Nerudovi soudil Palacký a mnozí jiní. Dokonce si ho oblíbil natolik, že když dlouho nešel, přeptával se nedočkavě: „Neruda dnes nepřijde?“ Hellera s Nerudou napadlo vytvořit z cyklu národních písní a tanců velké plesové číslo. Smetana se ovšem všemu písničkaření a kalamajkám (či jak on tomu říkal pargamyškám posmíval, ale přesto: vymyslel se název Česká beseda, a hned se začala nacvičovat. Heller hrál, Smetana dostal do páru paní Hellerovou, kroužili v kole a zpívali. Předvedli pak Besedu i veřejně, když se na Žofíně konal národní bál, a sklidili bouřlivý úspěch. Kdekdo objednával noty s tanečním návodem. Bettyna Smetanová nakreslila pro vydání titulní obrázek, v kruhu tanečníků zachytila svého muže.

Proč bychom se netěšili?

Nadšená odezva na Smetanu zapůsobila. Na příští schůzku si přichystal překvapení. „Tohle musím zahrát Nerudovi – co tomu asi řekne?“ A přednesl svoji „českou pargamyšku“ – polku z chystané Prodané nevěsty. „No – tohle je dočista jiného než ta švecká muzika!“ zářil Neruda; a Smetana se obrátil na Sabinu, že by ta nová opera, jako Prodaná nevěsta, měla mít v úvodu cosi podobného jako Beseda. „Bratři, bratři, buďme jen veselí...“ Sabina pohotově navrhl: „Proč bychom se netěšili?“ Při tom všem dokázal Smetana mnoho hodin týdně učit, komponovat příležitostné skladby, jako třeba ke slavnosti Shakespearově, nebo sbor Tři jezdci; a také se pilně účastnil společenského dění. Hlavní svůj úkol však spatřoval v operní tvorbě. Vytkl si za cíl najít a vtisknout opeře rozeznatelný národní charakter. Neměl s tímto žánrem však vůbec žádné zkušenosti.

A musel spěchat, protože uzávěrky Harrachovy soutěže se blížila. Po přípravných pracích začal na sklonku roku 1862 psát čistopis partitury Braniborů. Začátkem ledna následujícího roku dokončil první jednání, v půlce února druhé, po dvacátém dubnu třetí. Tvořil svoje první operní dílo v neuvěřitelném tempu. A když se pak ukázalo, že brzkého provedení se Braniboři v Čechách jen tak nedočkají, pustil se (po krátké přestávce) hned do druhé opery – do nesmrtelné Prodané nevěsty.

Kolem Smetany se začala scházet celá skupina příznivců, kteří si zvykli na nedělní matiné. V ženském kroužku sboru Hlahol vedla soprán zajímavá dívka. „Mladá slečinka s krásně plavým vlasem a očima hnědýma jako srnka!“ Eliška Krásnohorská, pozdější libretistka Smetanových oper. Představenstvo Hlaholu odhlasovalo, aby byl Smetana přizván jako sbor­mistr. Byla to pocta i zátěž. Zpěvácký spolek tvořili amatéři – než s nimi ně­co náročnějšího nadřel, stálo ho to spoustu energie. Ke květnovému svátku svatého Jana byla vyhlášena soutěž o nové sborové skladby, Smetana k nim psal posudky. K dílu nazvanému Zpěv Čechů v ci­zině poznamenal: „Kdyby takhle měli v cizině zpívat, hodně hanby by došli!“ Anebo další skladba s dlouhým názvem: Kdo má čest a srdce v těle, ten vždy věrně vlasti služ! „Služ, ale především tím, že se spíše něco naučíš, než napíšeš nesmysl!“ Jedna kantáta se jmenovala Mám, dám a chci. „My ale nedáme, co máme, a nechceme, co nám dává pan skladatel.“ Zato ke kompozici Zpěv a víno milujem podotkl: „– a tvoji píseň též! Navrhuji, aby se honorovala.“

Na pěveckém festivalu vystoupilo naráz 1500 účinkujících. Ostrov Žofín nestačil; zpěváci byli rozestaveni i na lodích v řece. „Je to strašná dřina, aby člověk všecky utáhl – ramena už mám oteklá, taktovka mi padá z ruky – prosím vás, Hellere, jděte to za mě dostudo­vat!“ Kritika zatím jeho dílo odmítala, vyčítala mu, že pašuje do české kul­tury cizáctví, ale mezi mladými převládl názor, že ve Smetanovi se ohlašuje mimořádný talent. Umělecká beseda svěřila provedení cyklu koncertů z děl nejlepších Evro­panů (Mozarta, Beethovena, Glucka, Berlioze) – Bedřichu Smetanovi. Ten spojil nejlepší hudebníky z orchestrů obou pražských divadel. Vymínil si, že prolomí hospodské zlozvyky dosavadního obecenstva: dá očíslovat sedadla, zřídil šatnu, přikázal pořadatelům, že nikdo nesmí po zahájení vrzat dveřmi nebo po parketu, na rubu programů dostalo pub­likum červeně tištěné pokyny, jak se má chovat. Třikrát se hrálo před prořídlým sálem, prodělek činil 622 zlaté. Když se přiblížilo třísté výročí narození světového dramatika Williama Shakespeara, nachystali mladí z Umělecké besedy manifestační oslavu, která vyvrcholila průvodem všech dvou set pětapadesáti postav – tolik jich dramatik ve svých hrách uvedl na jeviště. Smetana složil slavnostní pochod, kostýmy navrhl malíř Karel Purkyně. Kdo v českém umění něco znamenal, tak se té parády zúčastnil, „kdyby spadla střecha divadla, bylo by po české kultuře,“ přehlídka trvala přes třicet minut. Při hudbě k Romeovi a Julii, kterou Smetana řídil, se v jednu chvíli včas neozval pěvecký sbor – byl totiž natlačený mezi kulisami a neviděl kapelníkovu taktovku – toho ovšem využili jeho protivníci.

Na Riegerově stole ležel pamětní spis Umělecké besedy, sestavený jedna­telem Pivodou, naléhající, aby dirigent Maýr, pod jehož vedením Proza­tímní divadlo upadalo, byl nahrazen schopnějším kapelníkem. Riegerovi však Smetanovu nehodu po léta připomínali pochotní donašeči ve snaze dokázat, že to není dobrý dirigent. „Pokud bude pan doktor Rieger intendantem českého divadla, nemám na místo kapelníka naději.“ Nadále obcházel každý podvečer po nábřeží kolem divadelní budovy – ří­kal si v textu Prodané nevěsty – zapadající slunce rozsvítilo okna Hradu – při tom pohledu ho napadaly nejhezčí melodie... Koncem roku 1865, kdy už se vědělo, že Smetana dokončuje druhou operu, taky se postaral, aby se veřejnost seznámila s nejhezčími ukázkami, jeho melodie se okamžitě ujaly, tehdy už Rieger a spol. nemohli nátlak v tisku pomíjet a došlo k obratu. Do Prozatímního divadla nastoupil nový ředitel a zahájil tím, že si dal pozvat Bedřicha Smetanu... S ředitelem Franzem Thomé, Vídeňákem, se dohodli, že Smetana své Branibory nastuduje a uvede sám. Kapelník Maýr s tím nechtěl nic mít! Zkoušet se mohlo jenom odpoledne nebo večer (pokud nebylo představení, samozřejmě), ostatní termíny zabral Maýr, který před Branibory uvedl Templáře na Moravě od dvacetiletého Šebora.

K první schůzce se zpěváci nedostavili. Přišli teprve na zásah ředite­le. Sopranistka, slečna z Ehrenbergů, vladařka nad Maýrem a tudíž nad celým operním aparátem, které Smetana svěřil první part, odhodila noty s úsměš­kem: „Tohle já mám zpívat? Vždyť v tom není kousek koloratury?!“ Ředitel Thomé musel obstarat náhradnici. Smetanovi zbyl na zkoušky je­diný měsíc. „Celé první jednání jsem dirigoval se zatajeným dechem. Když pak opona spadla a hustě obsazené hlediště počalo ohnivě tleskat, poprvé jsem si vydechl. Druhý akt zaplašil zbylé obavy – a nakonec jsem slavil dokona­lý triumf. Byl jsem devětkrát vyvolán!“ Děkoval se na rampě – konečně zvítězil. Bylo mu 42 let, měl už prošedi­vělé vlasy, nervózně se pohupoval na špičkách, rty sevřené v úzkou čár­ku, oči za brýlemi těkaly stranou. Tleskal i orchestr. U pultíku s violou obdivně ťukal smyčcem venkovský chasník, snědý a podmračený, vypadal jako čert ze škatulky. Jeho jméno: Antonín Dvořák. Jan Neruda kritiku Braniborů dokonce zveršoval:

Také úsudek o Braniborech:
Ta hudba nemůže a nesmí za nic stát!
Za prvé: není tam nic do skoku,
za druhé: je to hudba pokroku,
za třetí: Smetana je demokrat
a skoro z každé jeho árie
se na nás šklebí demokracie!