854. schůzka: Zklamání a osamění

Během svého pětiletého pobytu ve Švédsku se Smetana jako skladatel obrátil od převážně klavírní tvorby k symfonické a od absolutní hudby k hudbě programní. Zprvu takřka nekomponoval, dlouho si zvykal na nové prostředí. Spontánní nápady nicméně zaznamenával do Zápisníku motivů, který dostal ještě od Kateřiny, své první ženy. Časem tak shromáždil na 150 nosných hudebních myšlenek, z nichž asi třetinu uplatnil v pozdějších skladbách. 

Mocným podnětem pro něj byla setkání s Franzem Lisztem a dalšími avantgardními skladateli ve Výmaru, kde se probíraly otázky hudby budoucnosti až po výboje originálního, ale namyšleného Richarda Wagnera. Myšlenky psát nejenom v rámci „povinných“ hudebních forem a struktur, nýbrž volně, zato na konkrétní mimohudební témata (třeba literární), tyto hlavní ideje programní tvorby Smetanu už delší čas zajímaly.

Poté, co se dostal do slovní přestřelky se skladatelem a dirigentem Johannem von Herbeckem (o něm jsme už něco řekli, o tom poněmčelém Honzovi Hrbkovi z Plzně) se Smetana doslova vrhl do práce. Všechny ty urážky na adresu jeho a české hudby ho doslova nakoply. Po klavírním náčrtku Cida zanechal toto španělské hrdinské téma, inspirované Herderovými verši, a namísto klavíru začal komponovat pro velký orchestr. Zaujal ho Shakespearův Richard III., drama vášní, úkladů a ukrutností. To bylo ještě v době, když mu umírala Kateřina – rozrušen se vzepjal k velkolepé symfonické básni, své první moderní programní kompozici. Sotva partituru zavřel, rozhodl se zažít ten tvůrčí trans znovu: pustil se do fresky podle Schillerova námětu – vznikl Valdštejnův tábor. A po odmlce (už v přítomnosti Betty) vytvořil třetí symfonickou báseň švédského období, Hakona Jarla – příběh pohanského reka, jenž vyhnal legitimního, ale krutého norského krále Olafa. Žádné z oněch novátorských děl se Smetana před konzervativním švédským publikem provést neodvážil.

C.a k. mocnářství, ztuhlé a nepoučitelné, zabředlo do dalšího průšvihu: nespokojená území na jihu se hodlala odtrhnout, císař tam vyslal voj­ska, došlo k bitvám u Magenta a Solferina, „nejkrásnější armáda světa“ utrpěla porážku. Vláda, které hrozilo, že padne, se začala nahonem tvářit jako dobrodějka, císař se zřekl absolutismu, vydal „Neodvolatelný říjnový diplom,“ který se vzápětí pokusil odvolat, ale už to nešlo, musel přistoupit na reformy. Nová generace se už ustrašeně nekrčila, dívala se na věci jinak: "Konec prošení! Je čas si dupnout!" Heslem doby se stalo: „Národ sobě.“ Začaly být ustavovány tělovýchovné jednoty Sokol podle zásady „V zdravém těle zdravý duch.“ Byl založen pěvecký spolek Hlahol. „Zpěvem k srdci – srdcem k vlasti!“ Pěveckých sdružení vzniklo bleskem snad na osmdesát. Smetana byl vyzván, aby co skladatel přispěl do vlasteneckého sborníku.

„Prosím, bi jste mně předewšým odpustil wšecky chybi, které v hojně se v mým psaní nalesnau.“ Bedřich odpověděl česky, i když dosud používal němčinu. Jen vzdáleně se jeho písemný projev podobal češtině. I své vlaste­necké výlevy v denících psal německy, bylo běžné, že vlastenci, kteří běžně mluvili česky, se z nezvyku písemně vyjadřovali v mateřštině s potížemi. „Od mládí skoro v němčině jak w školách, tak w společnostleh wichowán, nedbal jsem, dokud jsem byl študentem, jiného se učiti, k čemu jsem ne­byl nucený, a pozdějc božská hudba wšecků mojí sílu a celý čas pro sebe zabrala, takže teď k hanbě to musím přiznati, neumím se patřičně vijádřiti, ani napsati v české řeči. Ale ta předhůzka ne jen mně treffy nýbrž také naše školy, atd., že ale jsem s tělem a duší Čechem a honosým se bíti synem naši slávi, to nemusím opakovati... Těším se, že jest mně to dopřáno, Vám vyjevyti, jak vlast naše mně nadevšecko jde... Co stačí moje slabá sila, tak ne jen chcy a budu přispět!...“ Zabýval se symfonickou básni Hakon Jarl, ale zároveň ho trápily Vzpo­mínky na Čechy – tedy cyklus polek s tímto názvem, první dvojici při­psal Fröjdě, druhou Bettyně. Do toho vpadla zpráva, že v Praze se chystá otevření českého operního divadla. „Stát se tak v tom divadle kapelníkem! Nic krásnějšího si nedovedu před­stavit!“ Den, kde se to dozvěděl, rozhodl o jeho dalším životě.

„V Göteborgu ho měli rádi, byl tam zabezpečený,“ píše dr. Zdeněk Mahler o Bedřichu Smetanovi v knize Nekamenujte proroky, „ale on bral těch pět ro­ků jako komfortní vyhnanství, jako ztracená léta. Švédská epizoda jeho života se uzavřela.“ Bylo mu sedmatřicet let. Po celé generace opouštěly české talenty svou nešťastnou vlast. Smetana první se rozhodl vrátit. Nastoupil se svou paní na loď Hakon Jarl. Fröjda ho doprovodila až na palubu. Věnovala mu na památku krabičku s věčně vonícím mechem. Smetana si vezl domů sen. Netušil, že než ho bude moci uskutečnit, uplyne dalších pět let. Divadlo existovalo dosud jenom na papíru, kolem probíhaly vášnivé spory. „Nejde jen o divadlo, ale o reprezentaci národa – musíme postavit opravdu důstojnou budovu.“ Na to ovšem zněla odpověď: „K čemu jsou plány za milion, když máme prostředky za groš?“ A hned zase nato: „Jestliže se složí celý národ...“ Jaké bylo vlastně řešení? „Už uteklo deset let a stále jsme jen u velkých slov! Postavme bez od­kladu, na co máme – třeba prozatímní scénu – malou, ale naši!“

Tahleta poslední skupina, která se shromáždila kolem Riegera a které se začalo říkat staročeši, nakonec získala vrch: za sto tisíc zlatých za­hájila výstavbu Prozatímního divadla. Otevření bylo naplánováno do šesti mě­síců. Smetana navštívil intendanta českého divadla Františka Ladislava Riegera, aby divadlu nabídl své služby. Když mu dal opatrně najevo svoje přání, touhu a záměr, velký a sebevědomý „vůdce národa“ si ho nejprve nedůvěřivě přeměřil, a pak začal zdvíhat ruce jakoby k obraně. Vysvětloval mu cosi v tomhletom smyslu: „Zajisté, uvažovali jsme o vás, pane Smetano. Bylo však ve Sboru rozhodnuto, že přednost dostane druhý kandidát znalý zdejších poměrů a přece jen zkušenější.“ Smetana opustil bojiště jako zpráskaný pes. Chtělo se mu plakat. Ten krásný sen se mu rozplynul. Snad padlo z jeho strany i nějaké to ostřejší slovo. (Člověk by se mu ani nedivil.)

Kapelník Prozatímního divadla

Kapelníkem v Prozatímním divadle se stal bývalý operní zpěvák a druhý dirigent ve Stavovském, ředitel několika chrámových kůrů v Praze, jakož i majitel pěveckého ústavu Jan Nepomuk Maýr. Byl to takový kulturní mnohoobročník, odedávna se pohybující mezi místními špičkami společenského života. O šest let starší, čili zdánlivě zkušenější. Smetana měl vůči Maýrovi jedinou, bohužel neuznávanou přednost. Na rozdíl od prostřednosti svého soka byl výsostným muzikantem. (Něco takového ovšem v našem českém rybníčku nikdy nerozhodovalo…) Tu porážku pociťoval Smetana o to bolestněji, že se odehrála v čase, kdy měl v úmyslu pustit se do opery, ale kvůli chybějícímu kvalitnímu libretu nemohl ani to. To vše ho dohnalo k sérii jiných pokusů o existenční zakotvení; smůla se mu však lepila na paty: všechny ty nešťastné experimenty vedly do prázdna. Pokusil se prosadit koncertováním. Když zasedl ke zkoušce, zeptal se ho první houslista, jestli vůbec umí dirigovat. „Hu! Jak bylo v sále prázdno a jaká zima! Venku padal sníh v bohatých vločkách a smazal brzo stopy těch několika lidiček, kteří přece jen navštívili můj koncert, protože obdrželi volné vstupenky... Inu, ve vlasti není nikdo prorokem. Musel jsem zaplatit 280 zlatek výloh.“

Už se nedalo žít jenom ze švédských úspor. Jejich domácnost teď byla náročná. Kromě dcery Žofie z prvního manžel­ství teď Smetanovým přibyla malá Zdenička... a záhy Bettyna Bedřichovi oznámila, že čeká další děcko. Že by si znovu otevřel hudební ústav? Smetana se raději se rozhodl podstoupit trmácení klavírního virtuosa. Turné po Čechách by ho ovšem neuživilo, nezbylo než se vypravit do sou­sedního Německa. Tak si přibalil do vaku učebnici českého jazyka, aby se ve volných chvílích cvičil v gramatice (napříště už psal svoje deníky češtinou stále vytří­benější). Únavné cesty, nevlídné hotýlky, další výdaje, špatná organizace, lho­stejní posluchači… Dorazil až do Kolína nad Rýnem, a protože si ani ta­dy nepolepšil, prodloužil svou trasu do Holandska. „Kdybys mne jen viděla, jak se namáhám, abychom mohl veřejně vystoupit, politovala bys mě. Přemáhám svoji nechuť k poklonkování, přímluvám a návštěvám a běhám křížem krážem, až se sotva držím na nohou – brzo v Amsterdamu, brzo v Haagu, Leidenu, Utrechtu – sháňka dnem i nocí. Ale dělám to pro ty, kteří jsou mi nejdražší na tomto světě - pro svoji andělskou ženu a pro mé zlaté děti!“ Krajina jako placka, místo lidí žoky peněz, a z umění zaběhaný obchod. Jediné potěšení: v Rotterdamu se setkal s opuštěným Škroupem. Smetana vytáhl karty – zahráli si whist. Byl právě svátek svaté Cecílie, patron­ky muzikantů, tak to oslavili. Do Prahy se vrátil s prázdnou kapsou.

Aby se připomněl Pražanům, uspořádal dva galakoncerty za sebou. Žofínský pro nezájem publika skončil takřka fiaskem, vystoupení v Konviktu dopadlo jenom o málo lépe, rozhodně neznamenalo žádný průlom. Zpola zoufalý (a aby se finančně zahojil) přijal Smetana pozvání na sever. Ještě jednou, už jenom nakrátko, zajel do Göteborgu k několika koncer­tům. „Noviny mě přivítaly jako novopečeného kapelníka české Národní opery.“ Nebyl ani tím kapelníkem, nebyla ani Národní opera. „Fröjda v černém sametu, nedávno ovdovělá, smutek jí velice slušel! Uvedla mě mezi staré přátele, zahrál jsem jí svou novinku Na břehu moř­ském.“ Všechno to bylo krásné, ale jenom dozvuk – za dva měsíce jel zpátky. „Nejsem zrozen k potulnému životu kočovného virtuosa.“

Když vystupoval na pražském nádraží, měl promyšleno několik nových nápadů. Pokusil se založit symfonický orchestr. Marně. „Jestliže mi nedopřejí, abych se v Prozatímním divadle uplatnil jako ka­pelník, proč bych tam nepronikl jako skladatel... Jako autor opery!“ Opera může ze všech umění nejvíce působit na národní vědomí, a navíc: hrabě Harrach vyhlásil soutěž, že nejlepší českou operní novinku odmění cenou 600 zlatých. Smetanovi však nešlo o tu cenu. Tedy: jenom o ni. Šlo mu o prestiž. Poté, co si na prvních třech symfonických básních ověřil, že má schopnosti komponovat hudební drama velkých rozměrů, cítil se na formu dosud nevyzkoušenou dostatečně zdatný. Pokusí se o operu vskutku národní. V zadání Harrachovy soutěže byl požadavek ztvárnit velké historické téma. Smetana ovšem neměl téma žádné, natož historické. Obrátil se proto s prosbou o vhodné libreto na herce, dramatika a shakespearovského překladatele Josefa Jiřího Kolára. Byl ho shodou okolností příbuzný (bratranec Smetanovy zemřelé první ženy Kateřiny). Hvězda českého divadelnictví, velký tragéd, s ním blahosklonně pohovořil a ze známosti slíbil, ale nikdy nic nedodal. Smetana čekal půl roku, leč marně. Hledání libretisty mělo sestupný charakter. Skončilo u námezdního lite­ráta Karla Sabiny. Poté, co tohoto revolucionáře propustili z kriminálu, byl ochoten k ja­kékoli službě – nikdo dosud netušil, že tento vlastenec se už roku 1859 nabídl policii jako agent a že své přátele pilně udává... Smluvili se na jinotajném příběhu ze 13. století, kdy šlo Čechům o bytí a nebytí, kdy země trpěla pod útlakem cizí armády a lid povstal proti krvavé nadvládě. Dílo dostalo název Braniboři v Čechách a Smetana se pustil do práce.

Bylo mu ale jasné, že komponováním oper rodinu neuživí. Naspořené peníze byly dávno pryč, a tak Smetana s tajenou nelibostí přijal znovu i úmornou službu na Hradě. Jeho žákem byl opět Ferdáček, duševně retardovaný excísař Ferdinand Dobrotivý. Smetana (teď už plně zaujatý tvorbou) však na soustředěnou pedagogickou práci už neměl, a to nejen vůči nemožnému Habsburkovi. Jednoho krásného dne však pozval k sobě Smetanu Rudolf Thurn–Taxis. Pan hrabě byl pro svůj radikalismus považován za černou ovci rodu. V jeho paláci se každé úterý scházela elita české společnosti – chodívali tam Kollár, Neruda, Erben, Vocel, Pivoda, Bendl, občas i Palacký. Uměnímilovný šlechtic projevil o operu zájem a Smetana se ocitl v palbě otázek. Do hovoru se vmísil doktor Rieger, zvaný – jak už tu bylo řečeno – vůdce národa – což Smetanovi bezpečně pokazilo náladu, protože od rozhovoru o kapelnictví to mezi nimi jen jiskřilo. Smetana se přiznal, že ohledně opery koná přípravné práce a první skici. Samozřejmě, že se Rieger musel ozvat: „Takový braniborský námět, historická látka, to je snadná věc, mnohokráte vyzkoušená. Ale komickou operu – dílo lehčího slohu a ze života lidu – tu hned tak někdo nevytvoří.“ Bedřich slyšel v jeho hlasu zcela zřetelně protivnou bohorovnost. „Mám už cosi takového v úmyslu, a celkem si dovedu představit, jak na to!“ Pan Rieger byl ovšem odborníkem prakticky na cokoli: „Taková hudba by musela být opřena o českou lidovou píseň. Vycházet z ní, rozumíte! Citovat ji.“ On to byl takový všeználek (nikoli první, nikoli poslední ve vlasti české). O všem měl jasno s naprostou, ale naprostou jistotou. „V žádném případě!“ řekl Smetana. Odvážil se odporu. „To by vznikla nanejvýš směska folklorních melodií, nikoli celistvé, jednotné umělecké dílo!“ A ještě si přisadil: „Provést takovou věc si troufám levou rukou.“

Na to odtušil František Ladislav Rieger: „Mladý muži“ (Rieger byl o pouhých šest let starší než Smetana), „mladý muži, hodně by vám k tomu řekl Škroup, kdyby tu byl.“ Smetana se nedal. „K mé tvorbě sotva. Ostatně nedávno jsme se setkali v Rotterdamu.“ Tak nějak musel ten rozhovor probíhat. Napětí se vystupňovalo až k hádce. A pak… pak nastalo ticho přímo nábožné. Důvod: Smetana si dovolil cosi, k čemu by se odhodlal sotva málokdo jiný. On totiž (značně nedůtklivý) Rieger považoval každý nesouhlas za druh osobní urážky; a protože Smetana nehodlal přikývnout na hloupost jenom proto, že ji pronáší politická veličina, tak se debata vystupňovala v prud­kou hádku. „Radil bych vám pane doktore – nepleťte se do věcí, kterým nerozumíte!“ Což si dovolil fakt hodně. Nemínil před tím Diem hromovládným svěsit uši, i když dobře věděl, že antipatie Riegerovy jsou právě tak vytrvalé jako nebezpečné. Rieger měl totiž dobrou paměť. Rieger nezapomínal. Smetanovi to Rieger nezapomněl do smrti. Ješita se těžce urazil. Napříště nemínil Smetanu jako skladatele uznávat. „Co se ten muzikus dokázal, že si tak troufá?“ Smečka jiných, které skladatel svým talentem i tvořivostí dovysoka převyšoval, se pod ochrannými křídly Riegerovými brzy osmělí k útoku.

Prozatímní divadlo zahájilo, Smetanovi zbývalo obcházet venku. Soustředil se na Branibory, sice bez vyhlídky, ale o to úporněji. Nejlépe se mu skládalo za ranního slunce, za rozbřesku. „Nerad píšu při umělém světle. Nejsem noční pták!“ Nesedával u klavíru, jenom výjimečně, anebo až při přehrávání hotové práce. Přecházel po pokoji, rytmicky si opakoval text, prozpěvoval si. „Aha! Náš pán zpívá,“ říkala si stará kuchařka. „Už ho to zase chytlo!“ Jakmile nabyl dojmu, že hudební zlomek do všech detailů slyší, usedl, až jej v čistopise zapsal. Takřka neškrtal. Pokud ano, jako například v Braniborech, operní prvotině, objevoval zpravidla kiksy ve správné hudební deklamaci češtiny: rozcházely se mu přízvuky řeči a hudby, a to nejen proto, že teprve sbíral zkušenosti: zápasil i s důsledky starého, už dlouho se vlekoucího sporu. Dosud totiž nepanovala obecná jednota, zda se čeština má deklamovat podle délky slabik čili časoměrně, anebo podle přízvuku na první slabice. „Smetana se disciplinovaně pokoušel věřit zastaralé, nicméně přijímané jungmannovské teorii, a to i dlouho poté, co si recitací operního textu uvědomoval, jak se časomíra a jeho vlastní hudební vyjadřování často dostávají do křížku,“ píše v knize Nekamenujte proroky dr. Zdeněk Mahler.

Se svým vyspělým smyslem pro kadenci mluvené řeči posléze dospěl k zavržení časoměrné deklamace, pro český jazyk nepřirozené. Dokázal být navýsost soustředěný, ale někdy ho rušilo vytrubování kutálky, které doléhalo ze Střeleckého ostrova: „Baruško, zavřete všechna okna!“ Podobně – když se před domem zastavil flašinetář: „Baruško, tu máte, dejte mu pěťák, ať jde!“ Dlouho své nápady obráběl v duchu, teprve pak zasedl nad papír. Nemusel škrtat, psal krasopisně. Obešel se bez klavíru, přehrával si až hotovou hudbu. Dílo se mu dařilo, zjišťoval o sobě, že je rozený dramatik. Ve volných chvílích navštěvoval Měšťanskou besedu, aby tady navázal nové známosti. Jeho žena Bettyna tam vkročila jen jednou. V deníku, který si vedla německy, se ušklíbla: „Úroveň hokynářů… Jsou snad opravdu tak pitomí, jak vypada­jí?“ Česká společnost se rozdělila na dva nesmiřitelné tábory. I v Měšťanské besedě – musely se rozdělit stoly, u okna sedával staročech Rieger se svými stoupenci, Smetana se připojil k mladočechům. Mladočeši si dělali z Riegera a z divadla legraci: „Prozatímní nárůdek v Prozatímním divadélku!“ A pořádali nadále sbírky pod heslem: „Na zdar Národního divadla!“ Z prvních slov si vytvořili pozdrav: „Nazdar!“

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Lidský faktor jsem znal jako knížku, ale teprve s rozhlasovým zpracováním jsem ho dokonale pochopil...

Robert Tamchyna, redaktor a moderátor Českého rozhlasu Dvojka

Lidský faktor

Lidský faktor

Koupit

Točili jsme zajímavý příběh. Osoby, které jsme hráli, se ocitaly ve vypjatých životních situacích, vzrušující práce pro herce a režiséra. Během dalšího měsíce jsme Jiří a já odehrané repliky svých rolí žili. Fantasmagorické situace posledního dílu příběhu se staly naší konkrétní každodenností. V srpnu Jiří Adamíra zemřel. Lidský faktor byla naše poslední společná práce.“ Hana Maciuchová