853. schůzka: Mlč, Fric, a hraj! Řeči si nech na potom!

Poté, co Bedřich Smetana pohřbil během tří let tři ze svých čtyř dcer, po tom všem, co přestál, mu duše říkala: vše je marnost nad marnost. Touha vymanit se z bludného kruhu pak rychle zvítězila nad vším ostatním, jakmile mu zcestovalý pražský pianista Alexander Dreyschock řekl, že mu nedávno ve Švédsku nabízeli zajímavé místo. Poděkoval, ale sám odmítl. Nechtěl by o tom uvažovat Smetana?

Smetana o té šanci nejenom uvažoval, ale sáhl po tom zajíci v pytli přímo dychtivě. Jak víme, šlo o funkci ředitele Filharmonické společnosti v Göteborgu (kde fakticky žádná filharmonie nebyla). Zkusil přemluvit manželku Kateřinu, ale ta odmítla – pokud se rozmyslí, tak se přidá (eventuálně) v příští sezóně. Ostatně – kdoví, jestli se Smetana osvědčí a jestli ve Švédsku vůbec vydrží… My už víme, že se osvědčil a vydržel, jenomže na úplném začátku to nebylo jasné ani trošku. Ve vypjatých chvílích uměl být Bedřich (jinak člověk váhavý a plný rozpaků) rozhodný po otci. Prostě sbalil kufry a odjel. V cizině pak vydržel (s letními přestávkami) pět let.

Bedřich Smetana na snímku z roku 1863

Co Čech, to muzikant, Zřejmě o tom už v Göteborgu slyšeli. Dvaatřicetiletý mladý muž byl pro ně hostem z konservatoře Evropy. Přijali ho lépe než doma. Špatně se domlouval, švédština mu přišla hrozně krkolomná, zato Švédům dobře hrál. Obdivovali jeho virtuosní čísla, improvizační nápady, novodobý repertoár, jaký v takové míře nemohli dosud slyšet. Na hodiny k němu se přihlásilo dvakrát tolik žákyň, než mohl zvládnout. Stal se fetišem bohatých Švédek, ocitl se uprostřed obdivu, o jakém se mu nesnilo. Obklopila ho smetánka a smetana také Smetanu zajímala nakonec nejvíc.

Podruhé odcestovali do Švédska ve čtyřech. Kromě Kateřiny s ním odjela i dcera Žofie a švagrová Alžběta, která namísto vadnoucí Katy byla ochotna dělat rodině hospodyni. Víra, že by slaný a vlhký mořský vzduch mohl pomoci tuberkulózním plícím paní Smetanové, se ale ukázala mylnou. Nezvykla si ani na podnebí, ani na místní společnost, a čím dál víc se jí stýskalo po domově, zejména když na jaře odjela její sestra Alžběta. Neodvratnému osudu se Smetanovi pokusili čelit tím, že místo vytoužených Čech zvolili na léto v 58. roce klimatické a přímořské lázně Särö. Polekali se daleké cesty domů – pro Kateřinu mohla být poslední. Lázně jí nepomohly, zato Smetana se cítil výborně.

Prázdniny trávili společně s Benneckovými. Bedřich upravil pro Fröjdino vystoupení Schubertovu píseň Spanilá mlynářka. Kateřinu sotva povzbudilo, když poslouchala tu romanci, spalovala ji přitom žárlivost. K dovršení se ji dostal do rukou Smetanův důvěrný deník. V zoufalém záchvatu ty zápisky zničila. Od té chvíle se odloučila od ostatních, zanevřela na cizí svět, připadal jí surový a odporný, ztrá­pená nenávistí vášnivě naléhala na návrat do Čech. Smetana napsal Prokschovi, jestli mu v Praze nepomohl najít uplatnění. „Bylo by jistě záhodno,“ odpověděl mu starý Proksch, „aby Vaše paní mohla nějaký čas pobývat v mírnějším podnebí, kde by se zotavila. Na druhé straně byste neměl jen tak opustit své nynější postavení – u nás stěží naleznete obor působnosti, který by skýtal sdostatek potravy Vašemu nadání. V Praze je vše při starém: několik so­beckých vašnostů má vše zpachtováno – ostatní se musejí plahočit, aby si o hladu dobývali denní chléb.“ Ocitl se v bludném kruhu, okolnosti ho zamkly. Přes zimu se Kateřinin zdravotní stav prudce zhoršil. „Největší vinu snad mám já v tom, že jsem se přestěhoval sem, do ciziny. Chtěl jsem si hmotně pomoci a ztratil jsem nyní vše. Proto je mým ne­změnitelným přáním opustit co nejdřív a navždy Göteborg a vrátit se do Prahy…“ Přepadlo ho pokání - uvádí v knize Nekamenujte proroky její autor dr. Zdeněk Mahler.

„Raději začnu se svými nejmilejšími hodinami, se svou rozkoší, s nej­sladší svou touhou...“ Vždycky považoval vyučování za pusté ubíjení času. Tragédii však nešlo zastavit. Proti tuberkulóze nebylo léku. Kateřina neměla naději. Copak se asi dělo v hloubi jeho duše? Zachytil svědectví v notách. Z těch týdnů se dochoval vzrušený náčrtek tužkou – klavírní skladba, kterou nikdy nezveřejnil – zlomek z Macbetha. Jak uvádí ve své knize Nekamenujte proroky dr. Zdeněk Mahler, byl v ní otřesný pesimismus; vzbuzuje závrať jako zahledění do nicoty a věčnosti; šlehá z ní neskutečné světlo. Těžko ji srovnávat s ostatní tvorbou – vznikla moderna sahající vysoko nad mistry. Včetně Liszta.

Kateřině bylo pouhých dvaatřicet let, a přitom věděla, že je u konce. Potají sepsala rozloučení s malou Žofií. „Moje drahé, moje milované dítě! Moje poslední štěstí, moje poslední radosti! Až budeš moci číst tato slova a rozuměti jim, nebudu již u tebe, má sladká beruško – to již budu spojena s mými děťátky, která mě předešla.“ Smetana hledal útěchu u paní Fröjdy: šifrovaným patajazykem si zaznamenal do nového dení­ku, že od ní dostal dopis, že navštívila jeho koncert, že byla rozkoš­ná, že sice spolu nemohli mluvit, nicméně… Před odjezdem ze Švédska ještě sjednal komorní vystoupení a koncerty na rozloučenou. „Na poslední večer se dostavilo šest set osob, šestkrát mě vyvolali, dvakrát jsem musel přidávat, obdržel jsem darem stříbrnou taktovku, mnohé žákyně plakaly.“

Kateřina už nemohla vycházet, pronásledovaly ji horečné vidiny. Smetana přivolal tchyni, aby mu byla nápomocna s přepravou. Přenesli Kateřinu na loď. Za plavby postihla všecky mořská nemoc. Kateřina upadala do hlubokého bezvědomí. Lékař říkal, že umře cestou... Po čtyřech dnech strastiplného putování dorazili do Drážďan (spali v rychlíkovém vagónu). Ráno dne 19.dubna 1859 zapsal Smetana do deníku: „Dokonáno jest! – Kateřina, má drahá, vřele milovaná žena, zemřela dnes v 5 hodin, klidně, aniž jsme co věděli, dokud mne ticho neupozor­nilo. Buď s Bohem, anděli!“

V Praze ho nikdo nečekal a nevítal. Doma byl zapomenut. Smutek a prázdnota. Prázdnotu života teď cítil opravdu silně. Nevěděl si se sebou rady. Smrt Kateřiny Smetanu zlomila. Nechtěl a vlastně ani neuměl být sám. Roztěkaně chodil po jarní Praze, obcházel příbuzné a známé se sílícím vědomím, že se za těch pár let nepřítomnosti s bližními navzájem trochu odcizili. Pořád mu někdo kondoloval. S úlevou proto přijal Lisztovo pozvání do Lipska. Připomněl mu své symfonické básně, probrali je u klavíru, Mistr ho ob­jímal; tím to ovšem skončilo. Zbytek času Smetana věnoval Koncertní etudě. Pohotově ji připsal Ingeborg Starckové, což byla nejenom klavírní uměl­kyně a také skladatelka, ale i velice půvabná blondýnka. Starckové se ovšem líbila jiná skladba (a jiný skladatel). Smetana věno­vání roztrhal.

Po návratu z Výmaru se vydal po Čechách. Objevil příbuzenstvo. „Už jsem je neviděl, ani nepamatuji!“ Dvakrát se stavil u maminky. Zajel do Liberce za profesorem Prokschem. Také se stavil u nejmladšího bratra Karla, lesního na Chlomu u Mělníka. Ozbrojili se bro­kovnicemi a šli na koroptve. Smetana náruživě střílel, ale teď nějak špatně mířil. Chlapec, který jim nadháněl, se mu radši držel za zády. Navštívil blízký Lamberk. S rodinou zdejšího správce statků Ferdinandiho se Smetanovi blízce stýkali, když se svého času nastěhovali do Obříství. Jednu ze sester Ferdinandiových, Albertinu, měl lesní Karel Smetana za ženu, zatímco na Bettinu, přezdívanou Babi, byl nyní tiše zvědav Bedřich. Bratr mu ji totiž vylíčil jako ztepilou krasavici. Jenže v Lamberku ji nezastihli, byla v Praze na prázdninách u další ze sester, u Lidi.

Po návratu Smetana ihned Betty vyhledal. Možná, že čerstvý vdovec přemýšlel racionálně a pokoušel se jako tehdy bylo za podobných okolností zvykem, zajistit dcerce Žofii péči náhradní matky… To jistě mohl být motiv, ale – v Bedřichově citovosti určitě hrála velkou roli i tíživost samoty, se kterou nebyl schopen se vyrovnat. Pocity osamělosti ve skutečnosti sahaly mnohem dál než k datu skonu Kateřiny. Slábnoucí první žena ho opouštěla po mnoho měsíců. Všemi smysly toužil Smetana vykročit zpod příkrovu žalu. Povězme si to bez obalu: ve své lásce byl bezhlavý, přímočarý, naivní. Vůči Betty jakoby ve zralém věku opakoval chyby, s nimiž u dívek prohrával v pubertě. Jeho zápisky z těch let se nápadně podobají těm, které si vedl v šestnácti. Čiší z nich nedočkavý spěch, neodbytnost až dětinská.

11. července 1859 se Bedřich s Betty po letech setkává. (Naposled ji viděl jako dítě:) „Babi je velmi krásná. Ze všech daleko nejhezčí.“ A okamžitě věděl, že „odtud, od tohoto data, můj osud se počíná.“ Jeho zaujetí bude lze jen stěží rozlišit od pronásledování. Dva týdny nato: „Jsem do ní zamilován. Mám si ji vyvolit? – Odkázala mne na dobu, až znovu přijedu a vytrvám–li v citech.“ 15. den po prvním setkání: „29. července jsme se líbali... Třicátého mi řekla (ironicky), že mě nemi­luje. A jedenatřicátého? Byla opět milá. Mnoho jsem mluvil o svatbě, ale ona neustoupila.“ A máme tu záznam z 1. srpna: „Velmi jsem trpěl. Ona byla chladná.“ 4. srpna jí dal dárek. „Věnoval jsem jí krabici s dvanácti páry rukaviček.“ 6. srpna jí zase něco přinesl. „Dal jsem jí jiné rukavičky, protože ty první jí byly malé.“

Jejich známost rozhodně netrpěla rozvleklostí; ve Smetanově deníku se prudce střídaly zážitky: „Má láska k ní roste každým dnem. Je to znamenitá dívka,“ zatímco sotva na dohled od tohoto zápisu se vynořuje další: „Byla velmi chladná, nad svým štěstím si zoufám." Po celé léto se nevěnoval ničemu jinému než jí. Každá příležitost, každá námaha mu stála za to, aby dívku vyhledal a vehementně se jí dvořil. V takových situacích dovedl být přímo úmorný. Dochovaly se Smetanovy kresby z Lamberka. Je na nich statek, ve dvoře holubník a taky starý strom, pod ním stůl a lavička, z a stolem sedí Bettina matka. Její dceři táhlo teprve na devatenáctý rok. Byla o šestnáct let mladší než její nový ctitel. Nápadník se před ní objevil nečekaně, jako by spadl z nebe. Malý, trochu zbrklý a podivínský, od počátku neodbytný. Takřka o generaci starší, se šestiletou dcerkou.

S vyznáními spěchal; po pár dnech začal mluvit o sňatku, ba probíral jejich společnou budoucnost s matkou a všemi dosažitelnými příbuznými. Nečekaný ctitel tlačil na pilu tak, že ji to lekalo. Bylo na tom něco divného, že nehořela a zdržovala si chladný odstup? V panenské nezkušenosti přitom nevěděla, jak se k tomu úctyhodnému pánovi (navíc k uznávanému umělci, žijícímu v cizině) vůbec chovat. Její matka v něm spatřovala lákavou partii, ovšem vzít si ho měla Betty. Netrvalo měsíc a požádal ji, aby se stala jeho ženou. Všecko potřebné prý zatím ve Švédsku zařídí. A svatba může být do roka! „Zdali mě budeš milovati po roce, když budu skoro neustále vzdálen (kro­mě rozhovorů, jež povedeme v dopise)? Kde je tu pro mne naděje?“

Pak odejel na další sezónu do Göteborgu. Dcerku Žofii nechal u babičky. Po následujícím osm měsíců tam nedělal (přes veškerý nával koncertních, učitelských a společenských povinností) nic jiného, než že v jednom kuse psal roztoužené dopisy a počítal dny, zbývající do setkání. Psal jí o Kolumbovi, o Eskymácích, o lovu velryb, o žralocích. Betty se ozývala zřídka. Psala nevzletně, jako by se nutila. Na omluvu uvedla, že je zaneprázdněna šitím výbavy. „Proboha tě prosím, zanech šití! Chceš se rozstonat? Dej si šít u švad­len, ale sebe šetři a ničím se nevyčerpávej! Až budeš mou paní, bude nicnedělání Tvým hlavním zaměstnáním!“ Jednou ho požádala, ať pro ni něco složí. Smetana se uvelebil na pohovce, zapálil si doutník, zamyšleně vypouštěl proužky kouře (dokázal vydechnout celou sérii „věnečků“). Ještě tu noc – vleže – napsal Bettinu polku. Ozývá se v ní motivek Babetina smíchu. Vytvořil tak dívčin portrét. Všechno překreslil a přepsal na hedvábný papír, jemná miniatura v záhlaví nesla milo­vané jméno. Bettyně se však dárek nelíbil. „Mrzí mě nesmírně, že má polka propadla... Škrtni své jméno v titulu – nechtěl jsem, aby se skvělo na něčem, co se Ti nezamlouvá...“

Snažil se ten drobný problém překonat vroucností. Zahrnul Bettynu cel­kem dvaadevadesáti dopisy; na řadě lístků, dopisů, které mu došly, na útržcích papíru se dochovaly důkazy o Smetanově automatickém, bezmyš­lenkovitém psaní – písmeno B v nejrůznějším provedení – a také Bettino jméno v mazlivé formě „Babi“ nebo „Setinka.“ Jenom zcela ojediněle mu uklouzla větička: „Vidím před sebou hlubokou propast – dostávám závrať – musím v ní zahy­nout... leč promiň, že Ti nepíšu nic všedního, co by Ti snad bylo mi­lejší.“ Do roka a do dne se konala svatba. Přijel do Prahy s náručí drahých látek a šperků. A 10. července – přesně rok poté, co Bettynu poprvé navštívil, byla svatba. On plál blahem, ona plnila slib. Jeli do kostela v Obříství ve čtyřech kočárech, jenom nejbližší příbu­zenstvo. Bettyna celá v bílém. „Ó, jak byla krásná!“ Ve skutečnosti bylo v deníku u onoho červencového data poznamenáno ně­mecky: „Oh, wie war sie schön!“ Smetana totiž česky nepsal. „Rozkoší a dojetím neschopen slova stál jsem jí po boku, s úctou jí lí­bal ruce přísahaje si, že ji budu chránit, že se za ni obětuji, že se vždy budu snažit o její štěstí a nikoli o moje...“ Po obřadu se pustili do tance (tedy především Smetana). Jeho tancování se vyznačovalo ani ne tak ladností, jako spíše rychlými pohyby. Točil se v kole vytrvale a s takovou náruživostí, že pro jiné páry takřka nezby­lo místo – hosté se tedy spokojili tím, že přihlíželi, jak novomanželé krouží sólo za sólem. Líbánky a léto strávili novo manželé převážně na Lamberku.

V září odcestovali do Švédska, kde je čekal pětipokojový byt, postavení mezi göteborskou smetánkou a blahobyt. Jeli tam bez valného nadšení. „Je smutné, že jsem nucen vydělávat si svůj chléb v cizině, vzdálen vlasti, kterou tak vroucně miluji a kde bych tak rád žil!“ Nechtělo se mu do Göteborgu. Pochopil, že se tam vlastně zahazuje. Na druhé straně ho ale lákala možnost předvést se Bettyně jako muž velkého světa a uznávaný umělec. Ze svých peněz se tam na něho usmívali boháči, obletovaly ho aristokratky, tleskalo mu obecenstvo, uznale o něm psaly noviny. Nic z toho doma nepoznal. Jak to působilo na jeho ženu? Betty byla dáma bystrá, poměrně vzdělaná, sečtělá, ale na druhé straně přece jenom holka z vesnice. Tohle byla její první velká cesta do světa.

I když byla mladičká, zhostila se své role na výši. Mluvila německy, francouzsky, rychleji než jazykově nemotorný Smetana pochytila leccos i ze švédštiny, takže göteborská společnost ji vřele přijala. Kdekdo panu profesorovi gratuloval, jak duchaplnou a krásnou má ženu. Dokonce i s Fröjdou Benneckovou se dokázala sblížit. Takhle se tedy věci jevily. Bezproblémově. Aspoň navenek. To je správné slovo – navenek. Zatímco doma - mezi čtyřma očima už Betty, jakmile se ve Švédsku aklimatizovala, moc příkladně nevystupovala. Maska občas spadla a objevila se méně vlídná tvář. Göteborg jí páchl rybinou. Čím jiným by měl taky přístav být cítit? Chodit na hudební večírky a na koncerty ji unavovalo. Hudba ji nebavila. Moc jí neříkala. S poukazem na migrénu čím dál častěji odmítala manžela doprovázet do společnosti. „Musíš přece respektovat, že jsem v jiném stavu! A propos – rodit chci každopádně u maminky, v Lamberku!‘

Zamilovaný Smetana bude občasné projevy nevlídnosti přičítat těhotenství své paní. I později, až se vrátí do Prahy, bude se svou typickou bezelstností přihlížet, jak se nenápadně vyhraňuje manželčina poněkud rozdvojená tvář. Před lidmi bude Betty vystupovat, jako by byla pro něho stvořena. I nepřátelé mu ji budou závidět. V soukromí však bude vůči němu zpravidla zdrženlivá, nepřístupná, podivně chladná. Zatímco on se ve své spontaneitě nedokáže nabažit její krásy, zatímco každá (i sebemenší) vstřícnost ho nadchne, Betty bude krok za krokem posilovat svoji pozici a jako přesně kalkulující šachistka (šachy, prý – mimochodem – hrála skvěle) bude odměřovat svůj umělý lektvar. Takovému druhu ženy se říká – podle jednoho skvělého filmu – „včelí královna.“ Bedřich prohlédne až v okamžiku, kdy bude nenapravitelně pozdě.

Zřejmě si nevšiml, jak jí jeho Bohem obdařená duše vadila. Anebo nad tím velkoryse mávl rukou. Zato druzí, třeba Jan Neruda, si museli všimnout. Když se po návratu do Prahy setkávali na hudebních večírcích, když lev salonu Smetana hrával na piano jak o život, ať už Beethovena, Chopina či vlastní skladby, paní Betty (přece jen to byla trochu dáma ze vsi) nevydržela vážnou hudbu dlouho poslouchat. Hlasitě se dožadovala „něčeho lehčího... něčeho opravdu k poslechu…“ a jakmile Smetana, stržen atmosférou, začal cokoli ze světa hudby vykládat či objasňovat, připravilo to Betty o trpělivost natolik, že ho přede všemi rezolutně okřikla: „Mlč, Fric, a hraj! Řeči si nech na potom!“

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Nenechte si ujít kouzlo staré Číny s Hankou Maciuchovou

Ondřej Kepka, režisér a moderátor

Ondřej Kepka

Tajný deník čínské císařovny

Koupit

Románové zpracování životního příběh císařovny vdovy Cch'-si, která se jako mladá dívka Jehonala stala konkubínou císaře a díky mimořádné inteligenci, intrikám i krutosti dokázala postupně vystoupat na vrchol a na půlstoletí se stát faktickou vládkyní Číny.