845. schůzka: Cesty kamenů

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Dřevořezba z roku 1881. Vedle novostavby Národního divadla stojí dosud nepřipojené Prozatímní divadlo. Polákův dům (zcela vpravo) je ještě v původní podobě.
0:00
/
0:00

Klíčovým motivem všeho navenek tak radostného dění bylo vlastně zklamání. Po prohrané válce Rakouska s Pruskem si věční kverulanti Maďaři vydupali v dualistickém uspořádání monarchie faktickou samostatnost, zatímco loajální „slušní“ Češi opět ostrouhali kolečka a státního práva se nedoprosili. 

Zloba se podivuhodným způsobem transformovala do nadšení. Pod prapory, v krojích, se zpěvem na rtech dávali Češi najevo zjitření, ba vztek. A také protihabsburské a protiněmecké smýšlení.

Proslulý počátek výstavby pražského Národního divadla byl pouze jedním článkem v řetězci desítek dalších národních manifestací (i když článkem nejhlučnějším a nejokázalejším). Pouliční demonstrace a zábory lidu byly na denním pořádku před 16. květnem i po něm (tedy před i po datu položení základního kamene k pražskému Národnímu divadlu). Prvním významným shromážděním byl tábor na hoře Řípu, kde 20 000 účastníků protestovalo proti zvyšování daní a žádalo, aby v Českém království platily pouze zákony vydané českým sněmem. Už v květnu muselo pražské policejní ředitelství oznámit ministerstvu zemské obrany, že v našich zemích „jde o dobře promyšlenou, organizovanou národně politickou opozici, hotovou podle potřeby postaviti se v kompaktních masách proti vládě.“ Čehož se ovšem obává každý orgán. Ten nejvyšší nejvíc.

Tábor na hoře Řípu se konal právě týden před kladením základního kamene a revoluční nálada se odtud přenesla do průběhu oslav v Praze. Odkud a kolik bylo vlastně základních kamenů, to dodnes nikdo neví. Nezjistil to ani pan profesor Kovářík, když se v 60. letech minulého století vydal v živém televizním přenosu do podzemí Národního divadla spolu s věhlasným historikem umění profesorem Václavem Vilémem Štechem. Ani oni se nedopočítali, ale zase se jim podařilo zjistit cosi jiného, o čem doposud nikdo neměl tušení.

Karel Liebscher: Hora Říp od východu

Sbor pro zřízení českého Národního divadla původně rozhodl, že základní kámen bude jeden, vylomí se z Řípu a do vytesaného otvoru v čediči se vloží schránka s pamětními dokumenty. Jenom co však ta zpráva vyšla v novinách, přihlásili se (nadšeně a vesměs se skrytou výčitkou) i občané z jiných pamětních míst. Sbor proto souhlasil s tím, že vznikne kolekce. Kolekce jako sbírka. Sbírka kamenů. Měly být z Řípu, Radhoště, Blaníka a ze Žižkova. Leč spontánně se hlásili vlastenci takřka odevšad a odmítat jejich iniciativu dost dobře nešlo.

Převoz kamene z Řípu se stal opravdu velkou národní manifestací – zvláště když se do průvodu a veselic zapojily všechny vsi na trase. Kvádr byl vylomen už 5. dubna z boku řipské skály a pak opracováván. Jenomže přitom se ukázalo, že čedič nelze pořádně hloubit, ani ozuby na krycí desku schrány do něho nešly vytesat. Do tvrdého kamene se podařilo kameníkům vytesat: „Z Řípu Čech svůj domov vzal, na Bílé hoře dokonal, v matičce Praze z mrtvých vstal.“

Sbor se přitom obával, že by se zvýhodněním řipského kamene mohli cítit poškozeni obyvatelé jiných historických lokalit, a tak padlo rozhodnutí, že hlavní kámen bude z neutrálního, neznámého místa (které samozřejmě nezůstalo utajeno - jak by taky u nás mohlo?) Oné cti se dostalo kusu žuly z lomu Kamenka v Louňovicích, asi 25 kilometrů na východ od Prahy. Ten kámen opracoval a vytesaným nápisem „Národ sobě 1868“ ozdobil pražský kameník Gabriel Žižka.

Václav Jansa: Louňovice pod Blaníkem

30. dubna dorazil na pražské nádraží první kámen – ten z Radhoště. Pak se kvádry začaly do města hrnout jeden za druhým. Byly dopraveny na ověnčených prámech a lodích (z Práchně, Doudleb, z Trocnova), přijely vlakem (z Chrastu a z Domažlic), nejčastěji však na vozech, provázených kapelami, krojovanými průvody a banderii. (Banderia či banderie jsou jízdní krojové průvody). „Když zazněly moždíře, povoz s kamenem, doprovázený provoláváním slávy, se vydal s průvodem na svoji pouť,“ píše ve své historické reportáži novinář Servác Heller.

„Na úpatí Řípu čekalo na povoz sto jezdců v malebných stejnokrojích. Ti pak doprovázeli povoz na jeho triumfální cestě – to už průvod před půl hodiny dlouhý. Tak projel vesnicemi Černoučkem, Ledčicemi, až do Veltrus jej doprovázel veltruský pěvecký spolek Hlahol. Za šera pak při záři pochodní převážen ověnčené prámy celý průvod před Vltavu na druhou stranu řeky.

Slavnostní položení základního kamene Národního divadla, 16. května 1868

Kámen byl umístěn přes noc na nádvoří hostince. Sběhly se u tisíce lidí. Všichni se tlačili ke kameni, aby se jej aspoň dotkli. Ženy jej líbaly a se slzami v očích ukazovaly svým dětem. Druhý den byl neméně slavný, vyzdobené vesnice, slavobrány, uvítací výbory s chlebem a solí čekaly v Kozomíně, Postřižíně, Klíčanech, Chabrech a Kobylisech. V Libni přišlo průvodu vstříc obecní zastupitelstvo, řemeslnický spolek s praporem, pěvecký sbor a dvacet družiček, které ověnčily kámen. Když zazněly rány z moždíře, vydal se průvod ku Praze. Deputace členů českého divadla se dostavila ve zvláštních krojích, které si pořídila ke slavnosti Národního divadla. V Karlíně čekala na průvod delegace obce vinohradské, vezoucí 60 centů těžký kámen z vrchu Vítkova. Dělníci opouštěli práci v továrnách a přidávali se k průvodu. Vjezd do Prahy byl triumfální, za nadšeného jásotu osmdesáti tisíc lidí. A to byla jen předehra k těm velkolepým dnům, které Prahu čekaly.“

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související