844. schůzka: Na zdar Národního divadla!

Příběh pražského Národního divadla jsme minule opustili v okamžiku, kdy jeho výstavba ještě ani nezačala. Zatím jsme ve svém vyprávění dospěli do chvíle, kdy si Češi postavili a otevřeli vůbec první vlastní kamennou scénu, náhražku za Národní, divadlo Prozatímní. Mysleli si tenkrát, že se v něm činohra ani zpěvohra příliš neohřejí. 

Tak také byla akce prezentována: do tří, nanejvýš pěti let v těsném sousedství Prozatímního vyroste mnohem honosnější definitiva Zlaté kapličky, přičemž provizorní budova se změní v její technické zázemí. Mnohým to řešení nepřipadalo příliš moudré a kritizovali je. Proč stavět nadvakrát? Není to plýtvání penězi a energií?

Poté, co bylo Prozatímní divadlo otevřeno, bouřlivé spory na nějaké čas utichly. Dočasně. I kritici museli uznat, že po letech jalových polovičatostí přišel konečně viditelný čin. Kontroverzní dr. František Ladislav Rieger pociťoval zadostiučinění: přes hlavy odpůrců prosadil nakonec svou. Nutno uznat, že prospěchu národa upřímně věnoval všechny síly, jenomže... On ten nynější triumf přijímal jako potvrzení vlastní koncepčnosti a organizátorské výkonnosti. Zřejmě to posílilo jeho komplex neomylnosti.V lidech s odlišným názorem už nebude napříště spatřovat oponenty, ale osobní nepřátele. Nedávno se mezi ně zařadil i Bedřich Smetana, který si mu dovolil říct do očí, že nerozumí muzice. Což si dovolil opravdu hodně…Že by snad něčemu nemuseli rozumět, to se těm nahoře opravdu neříká. Semtam se ozval výkřik nějakého šmoka v německých novinách. Za ironizováním typického českého nevděku se skrývaly výčitky: sluha se udělal pro sebe a bez lítosti opustil pána. Takové reakce nakonec nepřekvapovaly. Předtím se kritizovalo, že kvůli odpoledním českým produkcím nelze Stavovské divadlo řádně vyvětrat na večer pro Němce. Teď se propíralo furiantství, s jakým se „ti nýmandi“ pouštějí na kluzký led.

Bouřka ve sklenici vody

To všechno ale byla jenom taková bouřka ve sklenici vody. Pořádná bouře se připravovala nikoli mezi českým a německým táborem, ale uvnitř toho českého. První signály přicházely v roce 1864. Z divadelních plakátů a cedulí zmizel přídomek Prozatímní – zůstal název Královské zemské české divadlo. Což byl první podezřelý signál – ano: neměla se tím z provizoria stát definitiva pouhým přemalováním firmy? Pak se česká scéna jednoznačně odtrhla do Stavovského divadla, osamostatnila se, jenže novým ředitelem byl – Němec, Franz Liegert, který neměl s divadlem, natož s českým prostředím vůbec žádné zkušenosti. Další signál – ukázalo se, že tento podnikatel v sametu, módních stužkách a hedvábném zboží vede divadlo spíš jako cirkus než jako chrám Múz. Pozval do Prahy americké akrobaty, jednonohého španělského tanečníka, dokonce i francouzskou baletní společnost s nejskandálnější novinkou té doby – s kankánem. (Pražané se na ni sice jenom hrnuli, ale horlivě ji však odsuzovali.)

Tato podivná dramaturgie se stala jedním z důvodů k bouři proti pasivitě Sboru. V lednu po dvou letech absolutní nečinnosti byla svolána valná hromada Sboru, kterou provázel článek v Národních listech: „Očekáváme od tohoto shromáždění konečně tu mužnou, bezohlednou rezoluci: Začněme stavět hned! Kam nás to věčné otálení a odkládání přivedlo, to jeví se nám patrné v nynější divadelní mizérii. Máme sice Prozatímní divadlo, avšak zdárný výkon národního umění zaručuje tak málo, jako dřívější naše nuzné přístřeší v budově divadla německého.“

Pichlavé polemiky

Na tento výpad odpověděla potrefená husa. Chci říci dr. Rieger, a to ještě tentýž den protiútokem v článku Boucharóni. Po vysvětlení, že si pojem „boucharón“ vypůjčil ze slovníku českého puristy, který jím chtěl kdysi nahradit cizí výrazy kanón, kanonýr, napsal pan dr. Rieger s neskrývanou zlobou: „Takovému boucharónu záleží jedině na tom, aby všady a všude hodně bouchal. On také málo o to dbá, zda střelí do černého, nebo jen do povětří a naslepo. Protož také vystřelí obyčejně dříve, než nabije. Nejvděčnější pole jeho činnosti (nebo lépe jeho bouchání) je vysoká politika: tu možná dost hlučet, a netřeba mnoho pracovat. Švec, má–li se naučiti ušít obstojnou botu, musí se umění svému učiti tři až čtyři léta, ale politik? Přečti několik článků, nauč se znáti několik hesel novověkého liberalismu, a hle – recept na velkého politika a státníka je hotový. Přidáš–li ještě k tomu notnou dávku hrubosti a surovosti, postačí to učiniti člověka takového výtečníkem, ba demokratem. Také divadlo Národní má své boucharóny. Takový laje neustále na tu boudu (tedy Prozatímní), a když si někdo stěžuje, že je v něm návštěva slabá, že divadlo, ačkoli malé, vynáší sotva polovic toho, co by mohlo vynášeti, kdyby bývalo vždy plné, stojí na svém, že bude vždy nabito, až bude třikrát tak velké. K tomu boucharón dodává, že do té doby do divadla nevkročí, byť na jeho stavbu nebylo v kase peněz, co by jen na vykopání základního kamene stačilo.“

Jářku, pěkně ostrou a pichlavou notu měly již i ty tehdejší polemiky… Leč netoliko kvůli ní jsme ze stanoviska páně Riegrova citovali, nýbrž i proto, že ono nebylo – jak vidno – ani tak zpátečnické (jak tvrdili mladočeši), jako spíše realistické. Když se blíží bouřka, zvyšuje se v ovzduší počet kladně nabitých iontů. V době konání valné schůze Sboru pro zřízení českého Národního divadla v půlce ledna 1865 musely mít kationty ve vzduchu naprostou převahu. Nejprve se na trhu objevila brožurka Karla Friče s příznačným názvem Stavme velké Národní divadlo. Pod jejím vlivem veřejná kampaň viditelně ožila. Akademici se k výzvě přidali slibem, že prázdninovými brigádami, pořádáním deklamačních a pěveckých besed i ochotnických představení vzkřísí sbírkovou aktivitu. Proti Riegrovi a staročeskému táboru začali mladočeši mobilizovat. A čirou shodou okolností se po třinácti letech nepřítomnosti objevil v Praze architekt Josef Zítek. Ucházel se tu o místo profesora pozemního stavitelství na technice (v prosinci roku 64 tuto stolici vskutku obdržel).

Dění kolem projektu Národního divadla profesor Zítek sledoval už delší dobu, a mladočeši, hlavně Karel Sladkovský, začali potají sondovat půdu – Zítka kontaktovali. Valná hromada Sboru se konala v zasedací síni Staroměstské radnice, což je sice velká místnost, ale taktak všechny zvědavce pojala. Čekal se ostrý souboj. Rieger hájil strategii uvážlivého postupu, poukazoval na to, že jmění sboru za něho sice vzrostlo, leč představuje v hotovosti jen asi dvacet tisíc zlatých (v příslibech pak dalších skoro padesát tisíc). Karel Frič se pokusil jediným hlasováním prosadit úřady povolené rozšíření Sboru na 300 členů. Rieger však odmítl přijmout kandidátku en bloc a kontroval požadavkem hlasovat o přijímaných až po prozkoumání jejich bezúhonnosti. Tím dosáhl měsíčního odkladu. Rieger měl tedy zase navrch. Ale jenom do měsíce a do dne. Odročená druhá valná hromada přinesla (už za přítomnosti kooptovaných nováčků, vesměs mladočechů) porážku staročeského výboru. Rieger prohlásil, že nehodlá novému trendu stát v cestě a resignoval.

Řízení sboru se ujali mladočeši. A stavba velkého Národního divadla mohla začít. Vskutku – sbor se reorganizoval do šesti odborů, vyhlásil nové kolo sbírek, oslovil architekta Zítka, aby vypracoval projekt – ten nabídku s potěšením přijal. Architektonickou studii dodal (arci po několika urgencích) v roce 1866, a jeho grandiózní projekt bezkonkurenčně zvítězil nad třemi jinými (která se zajisté nedala odbýt mávnutím ruky) schválila valná hromada Sboru drahé, avšak nejlepší řešení Zítkovo. V dubnu 1865 se konala další valná hromada s náročným programem. S radostí přijali všichni informaci, že za pouhé dva měsíce pod vládou nového výboru vynesly sbírky 3330 zlatých. Sbor se usnesl na Provolání, jímž byla stanovena nová pravidla, jak sbírat peníze na Národní divadlo:

„V Praze se mají zařídit sbírky v každém domě, podobně i na Vyšehradě, v Karlíně a na Smíchově. Každý domácí pán má být sběratelem, kdyby se však k tomu nehodil, má se to odevzdat jinému spolehlivému obyvateli domu. Na venkově mají být sběrateli představitelé obcí, ve městech větších vedle představeného ještě zvláštní sběratelé podle potřeby, jak uzná komitét k tomu určený. Každý i sebemenší příspěvek bude zveřejněn v novinách, budou oznámeny též i nezaplacené sliby a domy, v nichžto se nic nesebralo. Založí se pamětní kniha, do níž se zapíše každý příspěvek, a kniha se vloží do základního kamene. Ke všem spolkům čtenářských a zpěváckým, ke všem ochotnickým divadlům, spořitelnám a záložnám se dá provolání, aby skládaly příspěvky a všemožně vybízely jiné k přispívání. Stran staviva se požádá stavitel, aby učinil předběžný rozpočet, a ten bude uveřejněn s výzvou, aby kdo může, přispíval rozličným materiálem. Konečně ustanoví se stálý odbor čili permanentní komise, která má bdíti nad tím, aby se sbírky konaly jednotně v Praze i na venkově."

Zdali to Provolání nějaký výsledek? Dostavil se okamžitě. Sběrací listiny se začaly plnit. Vlastně už podruhé, co se lidé na divadlo skládali. Jak přispívali teď? Například Bohunka P. z Prahy poslala uspořené krejcary za housku k snídani a zavázala se celý rok tyto krejcary uskládat a měsíčně na Národní divadlo obětovat 30 zlatých. Pan Karel Waltera, mistr lakýrnický, se nabídl, že obstará zdarma veškeré lakýrnické nápisy na budoucím velkém Národním divadle. Od tarokářů v hostinci pana Kozla na Židovském Městě přišlo co výnos sbírky 5 zlatek, zatímco tarokáři v hostinci Na Bělehradě poslali čtyři zlaté. Pan Josef Heidelberg, řezbář, se uvolil královskou lóži, co se řezbářské práce týká, a budku pro nápovědu vyhotovit zdarma. Pan Josef Brodecký, měšťan, lakýrník a malíř písma přihlásil se co přítel umění, že v budoucím Národním divadla opatří sedadla číslicemi. A mistr sklenářský pan Branberger se nabídl, že zhotoví zdarma veškeré práce sklenářské.

Jak jinak lidé pomáhali? Kromě přímých finančních sbírek a sbírek stavebního materiálu byly vypsány i sbírky předmětů, které měly být vydraženy v bazaru. Těchto sbírek se zúčastnily všechny vrstvy obyvatelstva. Výboru přicházely šperky s diamanty i drobné předměty domácí potřeby. Aspoň pár příkladů, co lidé posílali: Slečny Františka a Barbora Noskovy darovaly šest slaměných čepic pro chlapce. Slečna Barbora Králová přispěla vyšívaným pouzdrem s dvěma obšitými šťourátky na zuby. Od slečny Matyldy Ringelsbergerové byl polštářek na špendlíky, zatímco paní Aloisie Černohorská věnovala láhev na rum z broušeného skla. Paní Anna Fetrová darovala košíček s umělým ovocem, paní Vilemína Fürthová poslala do dražby skvostnou schránku na doutníky v podobě parníku. Podobný nápad měl pan Čeněk Nývlt, farmaceut, který věnoval schránku na tabák a doutníky v podobě mouřenína. Služka Josefa Nováková darovala toaletní mýdlo, zatímco od společnosti v hostinci U štamgasta dorazila ve prospěch budoucího Národního divadla – sádrová hlava srnce.

Po prvním úspěšném roce přišla první překážka: prusko–rakouská válka, následující okupace, která značně rozvrátila hospodářství, vznikla nezaměstnanost a sociální problémy. Pražské zastupitelstvo zřizovalo obecní kuchyně a podnikalo stavbu silnic a úpravu sadů, aby čelilo bídě. Na stavbu divadlo teď nějaký čas nebylo pomyšlení. Finanční hotovost byla v kritickém stavu. Proto Národní listy otiskly v květnu 1867 výzvu k účasti na bazaru. „Bazar ve prospěch Národního divadla, který se otevře dnes v sále na ostrově Žofínském, zajisté řaditi se bude k největším a nejpěknějším výstavám podobného druhu, co jich Praha viděla. Tento národní bazar čítá neobyčejnou hojnost předmětů překrásných, mezi nimi valný počet prací něžných rukou našich vlasteneckých dam. Kdo navštíví sál žofínský, spatří tu ve dlouhých řadách stolů vedle nepřehledné pestrosti věcí toaletních i množství předmětů užitečných, vyznačující se vkusem a elegancí, vedle skvostných váz, skříněk, pouzder, stínidel, vějířů, zvonotahů, kazet, těžítek, alb na fotografie, portfejí a jak se veškeré ty předměty ozdobné a nádherné zovou, zajisté neméně krásných věcí užitečných, od nejněžnějších náčiní šicího až po masivní žehličku, zahřívanou plamenem lihovým, od solidního šicího stroje amerického až po nejskvostnější výrobky z českého skla a nejjemnější nádobí porculánové.“ Výnos nakonec činil (po odečtení výdajů) skoro 6000 zlatých.

Snad by bylo užitečné připomenout si, z jakých pramínků se ta velká řeka prostředků na budoucí první scénu (a národní kulturní památku) slévala. Architekt Josef Zítek dodal svůj návrh; maketa a plány Národního divadla byly vystavovány ve všech větších městech a všude s úspěchem. Mezi výborem a architektem tak mohla být na jaře 67. roku uzavřena smlouva, v níž bylo stanoveno: „Za prvé: k propracování projektu dopřeje se architektu Zítkovi tolik času, kolik tato monumentální stavba potřebuje. Profesor Zítek oznámil, že do konce července skončí přípravné práce a okamžitě bude moci se stavbou začít, nenaskytnou–li se ovšem nepředvídané překážky. Za druhé: Technické síly k provedení stavby ustanoví výbor podle návrhu profesora Zítka. Za třetí: Za vrchní řízení povoluje se profesoru Zítkovi honorář pět procent z celého stavebního nákladu, přičemž darovaný materiál i práce se budou počítat podle běžných cen. Z tohoto honoráře si profesor Zítek bude sám hradit výdaje na cestu, na kancelář, honoráře kresličům i vydání za kreslicí materiál. Za čtvrté: výbor ustanovil k rukám profesora Zítka zvláštního stavbyvedoucího s ročním platem 1200 zlatých.“

Tato smlouva byla na valné hromadě schválena. Profesor Zítek pak podal předběžný rozpočet materiálu, kde odhadl potřebu „dvou a půl milionu kusů cihel, šesti set dvaceti krychlových sáhů lámaného kamene, milionu dvou set dvaceti tisíc krychlových stop písku, devatenácti korců nehašeného vápna, dvaceti čtyř stop žulových a pískovcových kvádrů.“ Zdálo se, že nic už nemůže té velké stavbě zabránit… A přece přišla ještě jedna vážná překážka. C. k. místodržitelství stavbu Národního divadla zakázalo. Důvod: podle plánu (a my už víme, že i ve skutečnosti) zasahuje průčelí Národního divadla do Národní (tehdy Ferdinandovy) třídy. Vlastně už stavbou Prozatímního divadla byla překročena původní stavební hranice. Právě v roce 1864 byl přijat zákon, podle něhož se zakazují všechny stavby, které přestupují svou stavební hranicí do veřejné komunikace. K protestu proti stavbě Národního divadla se přidala i akciová společnost, vlastnící řetězový most. Akcionáři měli obavy, že budování základů na nábřeží ohrozí základy mostu. Zákaz byl odeslán sboru v září 1867, načež následovalo mnoho protestů a odvolání. Kvůli nim vzala ministerstvo ve Vídni v úvahu, že povolení posunout stavební hranici do ulice bylo uděleno dříve, než vstoupil zákon z roku 1864 v platnost. Sbor byl jenom požádán, aby prací na základech nezpůsobil na zdech řetězového mostu žádnou škodu.

Národní listy: „První dovoz materiálu na Národní divadlo. Praha byla včera svědkem zvláštní a dojemné slavnosti. Občané smíchovští sobě přispíšili. Místo v udanou dříve sobotu přijeli totiž již v den včerejší, aby část slíbeného materiálu, prozatím totiž 10 000 cihel, dopravili na staveniště. Zde přibyli však časněji, než dříve určeno; Pražané ku dvanácté hodině na staveniště pílící nalezli zde již řadu veškerých, červenobílými prapory ozdobených povozů. Jeden z praporů měl nápis: Na zdar Národnímu divadla. Členové výboru divadelního, členové komise, sestavené k opatření a ošetřování materiálu uvítali smíchovské hosty. Nakrátko před dvanáctou zajely první vozy k valu Voršilské ulice. Ihned byly ztečeny ochotnými pracovníky, kteří nešetříce ani této práci nezvyklých rukou, ani oděvu takřka mžikem vůz za vozem vyprázdnili. Každý chtěl alespoň nějaké cihly složit. Ani něžné ruce dámské nezůstaly nečinny a více slečen pracovalo s pány o překot vzdor záhy zkrvaveným rukám svým. Ano několik slečen, členů to českého divadla, zabralo sobě celý jeden vůz, s nímž byly právě tak brzy hotovy, jako mužští s jinými. Všeobecný potlesk odměnil jejich horlivost, jakož sprovázelo hlučné Na zdar! každou část vykonané práce."

Byla to velká sláva. Ještě větší však měla teprve nastat. Největší slavnost 19. století.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.